Rozhlédni se. Všechno, co vidíš a pochází od člověka, kdysi bylo jenom myšlenkou. Za každým vyrobeným předmětem či vytvořenou službou byl člověk, který se držel své myšlenky, dokud ji neuskutečnil. Kdyby se jí nedržel, ten předmět nebo službu bychom dnes neznali.

Často jsem v Řešidlech nebo při osobních setkáních tázán, jak vlastně funguje vizualizace a zda má smysl vylepovat si nástěnky cílů a přání. Tak se mě před lety zeptal i jeden kluk, Láďa.

„Jaké přání máš konkrétně?“ zajímalo mě.

„Chci hrát fotbal jako Cristiano Ronaldo.“

„A co pro to děláš?“ zeptal jsem se.

Zarazil se. Nedělal pro to v zásadě nic. Jen o tom snil.

Říkal mi: „Viděl jsem film Tajemství. Tam jakýkoli uskutečněný sen stojí na třech mocných procesech: 1. Žádej. 2. Věř. 3. Přijímej. No a tak jsem už džina požádal a teď čekám.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Rhondu Byrne, autorku Tajemství, jsem osobně potkal v roce 2006. Ptal jsem se jí, proč vizualizaci a vůbec zákon přitažlivosti vysvětluje tak nestydatě, že lidem neříká to nejpodstatnější: „Nestačí žádat. Nestačí věřit. Abyste jednou mohli přijímat, musíte pro svůj sen sakra NĚCO DĚLAT, ZVEDNOUT ZADEK Z GAUČE A TOMU SNU JÍT NAPROTI!“

Líbezně mi odpověděla: „Ale to by tu knihu nikdo nekoupil.“

Nevěř na zázrak, který spadne z nebe. Zázrakem je lidské jednání

Láďa nikdy nemohl být jako Ronaldo. Protože nejedl, nespal, netrénoval, nemyslel jako Ronaldo. Jen o tom snil, že se jednou probudí a „náhodou“ bude Ronaldo.

A tak jsem s ním začal pracovat. Vylepil jsem mu Ronaldův plakát na zeď, Ronaldovu fotku na tapetu mobilu a Ronaldův život do hlavy. Představil jsem mu Ronaldův tréninkový plán, jeho stravu, mentální přípravu, fyzickou i duševní regeneraci. A od příštího rána začal jako on.

Strava, trénink, odpočinek. Strava, trénink, odpočinek. Strava, trénink, odpočinek. A kdykoli to chtěl vzdát, opakoval jsem mu, proč začal.

Do té doby každý den vstával i usínal jenom s tím, že by chtěl žít jako Ronaldo.

Od té doby každý den vstával i usínal už s tím, že žije jako Ronaldo.

Ve spolupráci s experty daných oborů jsme porazili to, čemu se říká vnitřní dvojče (více o tom v novém magazínu FC Jak zvedat sebevědomí). Dnes je Láďa nejlepším hráčem svého klubu. Samozřejmě, on není a nikdy nebude Ronaldo. Protože Ronaldo je jiná osoba. Ale tak jako se Láďa kdysi ptal, co má dělat pro to, aby byl JAKO Ronaldo, dnes se žáčci v Láďově klubu ptají, co mají dělat pro to, aby byli jako Láďa. Jak být ne něčí kopií, ale nejlepší verzí sebe sama.

Nejlepším učitelem vizualizace byl Vincent Van Gogh. Když se ho ptali, jak může namalovat tak krásné obrazy, řekl: „Já nejdříve sním o své malbě. A pak jdu a namaluji ten sen.“ Jak prosté.

Vizualizace, tedy představování skutečnosti, potažmo realizace, tedy uskutečnění představy, není žádný ezoterický zázrak. Je to logický sled událostí a kroků. A také uvědomění. První zákon vizualizace zní: Pokud chceš něčeho dosáhnout, začni se chovat tak, jako bys toho už dosáhl a nechtěl o to přijít. Jinými slovy: Chceš-li mít lepší postavu, stravuj se a sportuj tak, jako bys tu lepší postavu už měl a nechtěl ji ztratit. Protože celý zázrak lidského úspěchu lze shrnout do jediné myšlenky: Jak myslíš, tím se stáváš.

Rosenthalův efekt

Jak jsem už vysvětloval členům FC Klubu (speciálního motivačního prostředí tohoto webu) v jednom z webinářů, Robert Rosenthal, slavný americký psycholog německého původu, kdysi popsal Rosenthalův efekt, známý také jako sebenaplňující proroctví. Jde o jev, kdy očekávání budoucích událostí vede u této osoby k chování, které zapříčiní, že se daná skutečnost stane.

Příklad: Jestliže sami sebe přesvědčíme, že v něčem nemáme šanci uspět, pak si nastavíme v hlavě dopředu takový postoj a takové chování, že se naše negativní očekávání opravdu naplní. Znají to například školáci. Vyhrotí-li se jejich pochyby o své dostatečnosti v sebepřesvědčení, že při zítřejší zkoušce neuspějí, pak se na učení ani nezačnou pořádně soustředit a – světe, div se – opravdu propadnou. Podobně to mají sportovci a každý, kdo si v hlavě vytváří svůj osud.

Jak tedy vlastně funguje úspěšná představivost? Jak to, že dosáhneme toho, co si vysníme, a za čím, Rhondo, PŘEDEVŠÍM JDEME?

1. dovednost mysli: Poznat to důležité

Vstupme do letištní haly. Je tu neustálý ruch a pohyb. Tisíce podnětů. Hudba, povykování. Jeden impulz přes druhý. A náhle k nám někdo přistoupí: „Promiňte, nevyvolávají Vaše jméno?“

Přes všechen ten hluk jako bychom naostřili sluch. A někde zpovzdálí opravdu zaslechneme z reproduktoru: „Pane/paní XY, dostavte se neprodleně na odbavovací přepážku.“

Jak to, že to teď slyšíme, a předtím jsme to neslyšeli? To hlášení přece nezesílilo. Přesto ho slyšíme lépe.

Ano, správně: Protože se na něj soustředíme.

Z mých knih to dobře znáte: Na co se soustředíme, to roste. Mysl je jako úrodný záhon. Myšlenka je jako semínko. Soustředění je jako vláha. Čím déle se na něco soustředíme, čím déle tomu věříme, tím spíše to vyroste. Bez ohledu na to, co to je. Takovou moc má myšlenka. Respektive my.

Jedině my rozhodujeme o tom, co je pro nás důležité. Na mozek denně útočí statisíce podnětů. On dokáže přijmout a vyhodnotit asi 60 000 myšlenek. Každou by mohl dál rozvíjet, jakékoli se podržet. Ale čeká na nás, kterou si vybereme.

Tehdy zaúřaduje RAS, retikulární aktivační systém. „Chci slyšet hlášení letištního rozhlasu.“ Tento pokyn směřuje do solaru plexu (solárního pletiva) uprostřed hrudi. Hlava je totiž operativní orgán, ne sklad. Mysl musí být pořád průchodná a rychlá. Načež solar plexus, nervový spletenec, pokud opravdu na svém trváme, vysílá signály do všech dotčených smyslových orgánů a žádá vyplnění rozkazu.

Ačkoli zvuk letištního rozhlasu může být slabší než šum nejbližšího okolí, ačkoli se o naši pozornost mohou snažit jiné podněty, dokážeme nic jiného „nevidět, neslyšet“ – naše tělo hledá cestu k tomu, co opravdu chceme. A je schopno potlačit i biologické priority („Sakra, vždyť mám hlad.“ Nebo: „Jejda, chce se mi na záchod. To ale prostě musí počkat!). Co určíme jako důležité, to prostě tělo řeší.

2. dovednost mysli: Najít naši cestu

Naše vědomí je fyzické a duševní. Říká se tomu také mysl a podvědomí. Když bdíme, pracuje naše mysl. Když spíme, pracuje naše podvědomí, zatímco mysl je odpojena, odpočívá, regeneruje.

Do našeho podvědomí se ukládají všechny klíčové zkušenosti a podněty. V běhu všedního dne jaksi „nemáme čas“ řešit to opravdu důležité, spíše řešíme to opravdu urgentní. A spánek nám pak slouží pro vše, co je pro nás opravdu důležité. To, k čemu dlouhodobě směřujeme. Je o tom, čeho se bojíme, o našich emocích, souženích, všem iracionálním, co ovšem ovlivňuje během dne naše fyzické vědomí.

Málokdy rozumíme obrazům svých snů. Například padáme. Topíme se. Protože jde o symboly. Obraz je víc než tisíc slov. Utkví nám. Mnohdy se s úlekem probudíme a v té chvíli ani neumíme převyprávět, co se nám vlastně stalo. Ale máme určitý pocit. A ten nás pak během dne ovlivňuje. Protože pocity vytvářejí myšlenky, myšlenky vedou k činům a z činů plynou výsledky.

Proto nikdy nepodceňujme sny. Zvykli jsme si svému podvědomí říkat intuice. Je to ten hlas, který nám slabě během dne mluví do našeho vědomí. Jsou to emoce, které ovlivňují každé naše rozhodnutí (učiněné fyzickým vědomím, rozumem). Je to – mysticky řečeno – naše duše, která ví, kudy jít za svými sny.

Nezřídka se stane, že se uprostřed noci probudíme a zničehonic známe řešení dlouhodobého problému. Nebo se vzbudíme hrůzou v obavě z události, která vůbec nenastala. Nebo nás napadne geniální myšlenka, která však po probuzení ráno už nevypadá tak geniální – protože ji začne hodnotit rozum, fyzické vědomí.

Pak se děje to, že pochybujeme o tom, co vlastně uvnitř chceme. Bojíme se přerušit kariéru a vyrazit třeba na delší dobu do zahraničí. Nebo odejít od partnera. Nebo začít cokoli nového – ačkoli bezprostředně po probuzení jsme o něčem jasně rozhodnuti, za pár minut se nám „už nechce“.

3. dovednost mysli: Držet vizi

Emil Zátopek byl běžecký fenomén. Přitom byl amatér. Trénoval, dřel, to ano, ale ne o moc víc než jeho zahraniční konkurenti-profesionálové. Poklad měl v hlavě.

Když přijel na svou první olympiádu, posmívali se mu. Neměl ani pořádné vybavení. Co měl, byla fascinující série. Už ta měla soupeře varovat. Dlouhé tři sezony závodil týden co týden a nikdy neprohrál. Se skóre 69:0 zamířil do Helsink a pořadatelé mu jako amatérovi dali vybrat, na jakých tratích hodlá závodit. Vybral si úplně všechny.

Nejprve se postavil na start závodu na 5 kilometrů. Vyhrál, a ještě v olympijském rekordu.

Pak se přihlásil na dvojnásobnou trať. Výsledek: druhé olympijské zlato a druhý olympijský rekord.

Nakonec čekal maraton, který Emil nikdy předtím neběžel. Dosáhl na třetí olympijské zlato a třetí olympijský rekord.

Zátopek byl voják, drilovaný v myšlence: „Člověka, který se nikdy nevzdá, nelze porazit.“ Když mluvil o víře, nikdy ne jako o zázraku spadlém z nebe. Když mluvil o víře, vždycky jako o vnitřním přesvědčení, utkvělé představě v mysli, která se stává životní vizí, předurčuje každý další den a jeho plán. Rhonda Byrne říká: „Vizualizace funguje jako magnet. Přitahuje změnu.“ Přesnější by bylo: „Vizualizace už ta změna je.“ Protože, jak znáte z mých knih, myšlenky vedou k činům a činy k výsledkům. To znamená, že myšlenky ve směru našich snů vedou k činům ve směru našich snů a ty následky k výsledkům ve směru našich snů. Ale všechno začíná v hlavě.

Moje čtenářka Katka si před mnoha lety vysnila, že bude cestovat kolem světa. Byla ještě studentka, neměla na to peníze, čas ani plán, jen o tom snila. Pořád o tom snila.

Někdo by řekl: Byla jen snílek. Ve skutečnosti ji myšlenky začaly měnit. Nejenže myslela ve směru svého snu, ale začala tak i konat. Zasněně sledovala cestopisy, levné letenky, chodila na přednášky cestovatelů, přebírala jejich zkušenosti. Po škole jela do Anglie. Pracovala tam dva roky, vydělala si, naučila se jazyk, zvykla si na cizí prostředí. A najednou – odletěla do světa.

Dnes cestuje po Oceánii a není to zázrak. Je to přirozený výsledek její vytrvalé a soustředěné cesty. Obraz, který měla před očima, ji vedl jako světýlko temným lesem. Neznala cestu, ale to neznamenalo, že časem neobjeví způsob, jak ji najít. Důležité bylo, že ji hledala. Že něco pro svůj sen dělala. Kdo nečeká a hledá, může najít. Kdo nehledá a jen čeká, nikdy nenajde.

Zavři oči a začni žít svůj sen

Mladého fotbalistu Láďu, aby víc věřil své mysli, přesvědčil vizualizovaný trénink. To si takhle lehnete, připojí Vám přístroje a Vy si začnete představovat, že třeba běžíte. Pokud to děláte opravdu soustředěně, grafy hlásí, že do Vašich svalů směřují z mozku úplně stejné impulzy jako při skutečném závodě. Mozek totiž nerozlišuje mezi skutečností a představou. Pro mozek je obojí stejně reálné. Jen zavřete oči. Představte si nyní, na konci zimy, sebe na teplé pláži, navnímejte horké slunce, zpěv tropického ptactva, vdechněte slaný vzduch moře, ochutnejte sůl ve svých ústech, uslyšíte i hluk příboje, rozrážejícího se o kamenný útes, na svých bosých kotnících ucítíte zpěněné vlny i na chodidlech pálící písek, v hloubce ale tak chladivý…

Už tou představou můžeme změnit své pocity. Zklidnit se, být najednou vyrovnaní, naplnění. Jako kdybychom tam opravdu byli. Protože platí: Jak myslíme, je. A je, jak myslíme.

Láďa po jednom velkém zápase, jehož byl hrdinou, a Katka po návštěvě jednoho z krásných míst, jaké vždy chtěla vidět, se mnou byli ve spojení přes počítač. Oba mi přiznali vlastně totéž. „Nejlepší na vizualizaci je to, že nakonec zjistíte, že vlastně nejde o naplněný výsledek, kterého vizualizací dosáhnete, ale o to, jak dokážete změnit sami sebe.“

Nezpůsobil to zázrak, že Láďa kondičně i technicky převyšuje ostatní na hřišti.

Nezpůsobil to zázrak, že Katka jednoho dne našla v e-mailové schránce letenky a poukázky do hotelů.

Oba za svými sny tvrdě šli. Protože oba je považovali za důležité. A o tom, co je pro nás důležité, nerozhoduje vesmír ani žádný džin. To rozhodujeme my.

Nuže, už víte, proč máte v hlavě svůj sen?

  • O tom, jak jít za svými sny a nepřestat, je magazín FC. Vychází každé dva měsíce proto, aby Vás nenapadlo zastavit.

© Petr Casanova