Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Byli jste někým nejdříve tvrdě opuštěni, ale pak tentýž člověk začal couvat?

Nevíte, co si o proměně jeho chování myslet a zda mu napodruhé věřit?

Proč vlastně muži ve středním věku vyhledávají milenky, a pak se od těch milenek zase vracejí zpátky? 

I takové otázky dostávám. A Řešidlo, mé podcasty, jsou formou, kterou na ně svým pohledem a hlasem odpovídám. Každý všední dotaz jeden Váš dotaz a jeden můj podcast.

Dnes odpovím Ireně a každému, kdo má podobný problém: „Mě a mou pětiletou dcerku opustil manžel. Odešel k milence, která je o patnáct let mladší, je jí dvacet. Chtěl se rozvést. Psala jsem Vám už před Vánoci, co říct dcerce, jak to v sobě přijmout. Vy jste mi radil, ať vyčkám, že se vrátí. Měl jste pravdu. Začíná s námi trávit víc času než kdy předtím. O rozvodu už vůbec nemluví. Co mám dělat? Dotáhnout rozvod? Nebo ho vzít na milost? Co je vlastně dobře a co zle?“

Mnoho lidí si uvědomí to, co měli, až když o to přijdou.

Důvodem je zvyk. Lidé si zvyknou na všechno. Na to špatné i na to dobré. To dobré prostě přestanou časem vnímat, vidět. Jako by to nikdy neexistovalo.

A aby to znovu začali vidět, musejí o to přijít.

Muži kolem čtyřicítky, padesátky začínají mít problém s krizí středního věku. Bilancují nejen to, co v životě dokázali, získali, co se jim povedlo, ale protože jde o krizi, hlavně přemýšlejí, jestli jim něco neutíká, jestli něco neztrácejí. Proto vyhlížejí ven a panikaří. Zahlédnou mladou holku a zvolají: Co když o něco přicházím tím, že s ní nejsem? Vidí blondýnu, zatímco doma mají brunetu, zkrátka vidí někoho, kdo je v čemkoli jiný než jejich partnerka, a panikaří: Co když nejsem tak úplně šťastný? Co když se svou partnerkou o něco přicházím? Co když s jinou bych mohl být šťastnější?

Ten problém přitom není v té nebo oné ženě. Ten problém je v tom muži. V jeho osobní krizi, v jeho tendenci uvažovat pohledem ztráty. Hledat to, o co možná přichází.

Vy, Ireno, a ta milenka máte jedno společné. Máte úplně stejný osud. Ta milenka si teď prožije úplně totéž co Vy. Bude opuštěna. Ne proto, že Vy byste byla lepší a ona horší, ale kvůli krizi v tom muži. V jeho rozhodnutí hledat to, co zrovna teď může ztrácet.

Když byl s Vámi, přemýšlel, zda mu něco neuniká. Když pak začal být s milenkou, také přemýšlel, zda mu něco neuniká. Pochopitelně myslel na Vás a na dítě. Jistě mu chybíte. Ale úplně stejně mu může chybět zase ta milenka, až se k Vám vrátí. Nebo jiná žena, ke které bude schopen odejít. To celé bude pokračovat, dokud si neuvědomí ten základní problém v sobě.

Ten problém se jmenuje averze ke ztrátě. Má ho většina lidí. Protože většinu lidí rodiče vychovávali pomocí ztráty: Když mě neposlechneš, tak Ti něco vezmu. Něco, co máš rád, tudíž co Tě bude bolet. Mohla to být věc, vzali dítěti třeba hračku. Nebo to mohl být cit, nedopřáli dítěti třeba lásku. Dokud mě nebudeš poslouchat, nebudu Tě mít rád nebo si nebudeš s tímhle hrát. To, co se dítě takto naučilo, je nejen poslouchat, protože jinak se vystavovalo bolesti, ale hlavně averzi ke ztrátě. Děti se naučily dávat do roviny bolest, ztrátu a vlastní chybu. Nechtěly udělat chybu, aby něco neztratily, protože by je to bolelo. A tak si začaly klást otázku: Co když něco ztrácím? Co když v něčem chybuji? Co když mě to bude bolet? Proto se lidé na prvním místě bojí něco ztratit. Uvažují v rovině ztráty, ne zisku. U všeho nejdříve přemýšlejí, jestli tím něco neztratí, než aby přemýšleli, co tím získají.

Chlapi v krizi středního věku jsou jako děti. Mají strach, že možná něco dělají špatně, že o něco přicházejí, že je to pak bude mrzet a bolet. Proto odcházejí a proto se vracejí. Myslí si, že problém je kolem nich, v tom, co jim momentálně schází, ale problém je v nich, v tom, že vůbec mají potřebu hledat to, co ztrácejí, ne to, co získávají, potažmo přemýšlet, že jim něco schází, když jim neschází vůbec nic. Jen vděčnost, jen pokora, jenom docela obyčejné štěstí, že mám to, co mám.

Potřebují změnit svůj pohled, přeladit z Co ztrácím na Co získávámCo získám, když opustím rodinu? Co získám, když se vrátím k rodině? Bez toho, aby přeladili na rovinu zisku, budou mít pořád pocit, že o něco přicházejí.

Každopádně si pamatujte: To, jestli má smysl dávat novou šanci člověku, záleží pouze na tom, jestli si už uvědomil, kde je problém – že ten problém je v něm.

© Petr Casanova