Vláda vyzvala občany České republiky, aby po práci zůstávali doma. Spolu. Pořád.

Chce tak předejít násobnému šíření koronaviru a následování příkladu Itálie.

Je to příležitost pro ty vztahy, kde spolu dva lidé přestali mluvit? Nebo se dosavadní ticho a neřešení bobtnajících problémů změní v třaskavinu, když o sebe chytlavé kamínky partnerů budou trvalou přítomností po boku toho druhého pořád křesat?

Jak využít tuhle nesnadnou dobu a NAUČIT SE SPOLU ZASE ZAČÍT MLUVIT?

PROČ spolu dva lidé přestávají mluvit

Kdo zná mé knihy o řešení konkrétních vztahových problémů, ví, že klubíčka s otázkou JAK rozplétám vždy od konce zvaného PROČ. Tedy PROČ vůbec k takovému problému došlo.

Uvedu tři příklady uvadající až uvadlé komunikace:

  1. On a ona mají známost na dálku. On se neozývá tak často, jak by ona chtěla. Ona začne ve své hlavě vytvářet domněnky, že on má asi jinou. Ve své mysli vztah odepíše. Přestane také komunikovat. On o jejích domněnkách ani neví.
  2. Ona říká jedno, on slyší něco druhého. Muži a ženy jsou totiž z jiného těsta – proč, to si vysvětlíme dál. Aniž to tak ona myslela, on tedy vybouchne. Zatímco ona si přeje vyřešit konkrétní problém, on si to vykládá tak, že ona ho má „jen za špatného“. Zablokuje se.
  3. Ona je plná těžkých emocí, potřebuje sdílet, svěřit se, vypovídat se. On ji neposlouchá. A ještě ji osočuje, že až moc mluví, až moc vše řeší a jemu z ní praská hlava. Ona se stáhne. Zavládne zlověstné oboustranné ticho (viz podrobný rozbor v článku 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přijde ženské NIC).

Drhnoucí komunikace má milion podob. Všechny ale vedou k mlčení. Mění pár, který žije spolu, ve dvojici, přežívající vedle sebe. Pojďme spolu po příčinách. Odstraníme-li totiž příčinu, zmizí i následek.

Kodér a dekodér

Každý komunikační model ve vztahu zahrnuje odesílatele, příjemce a zprávu.

Zpráva je kódována odesílatelem a dekódována příjemcem.

Proč je toto důležité si uvědomit, kdykoli při komunikaci začínáme bobtnat vztekem?

Protože každá zpráva zahrnuje nejen fakta, ale i šum, který buď do zprávy vkládáme (jako odesílatel), nebo ve zprávě vnímáme (jako příjemce).

Jsme dva různí lidé. Ačkoli používáme stejná slova, nemají pro nás stejný význam. Vedle písmen totiž obsahují energii, s jakou je říkáme, nebo kterou ze slov cítíme. Do kódování a dekódování vměšujeme vzpomínky a neverbální část interakce – gesta, posunky, úsměvy.

Kódování představuje proces, kterým odesílatel transformuje své myšlenky do přenosné zprávy. Dekódování je proces interpretace zprávy, kterou příjemce dostal od odesílatele.

Takřka žádné dekódování neprobíhá bez vnitřní zaujatosti. Lidé si vše, co říkáme, berou méně či více osobně. Pak můžeme dosáhnout přesného opaku toho, co chceme.

  • Příklad:
  • Ona řekne jemu: „Doma není dezinfekce.“ Ona chce říct: „Běž, prosím, a zkus ji sehnat.“
  • On ovšem slyší: „Jsi nemožný, jak to, že sis toho nevšiml?“ Případně: „Jsi nespolehlivý člověk. Vždyť, kromě toho, jsi v ložnici pořád ještě nevyměnil žárovku v lustru.“

Když odesíláme, mysleme na to, že způsob, kterým příjemce dekóduje naši zprávu, není objektivní, a už vůbec ne náš. Jeho dešifrovací klíč je jiný než náš šifrovací. Každý totiž máme své vlastní vysvětlovací styly a filtry, které odpovídají naší osobní historii.

Když přijímáme, mysleme na to, že odesílatel málokdy předává jen faktickou informaci. Mezi řádky přidává něco navíc. To si nyní objasněme.

Každá zpráva, komunikovaná ve vztahu, obsahuje čtyři složky:

  1. Fakt: O čem odesílatel informuje (data, prohlášení)
  2. Vizitka: Co odesílatel říká o sobě (informace o odesílateli)
  3. Sebeinventura: Co si odesílatel myslí o vztahu (informace o tom, jak fungujeme)
  4. Výzva: Co odesílatel chce, aby se stalo (pokus ovlivnit příjemce)

U každé osoby v jiném okamžiku (v měnících se emocích a okolnostech) je na každou složku kladen jiný důraz, a to u odesílatele i příjemce.

Tak se stává, že příjemce slyší něco jiného, než odesílatel myslel.

Proto se v případě nárůstu emocí v párové komunikaci naučme ptát:

  • Jak JINAK jsme zprávu mohli interpretovat?
  • Opravdu jsme pochopili, co nám druhý CHTĚL říct?
  • Můžeme si spolu nyní vyjasnit, co partnerovi vadilo a zda jsme si jen špatně nerozuměli?

Jak spolu zase začít mluvit

V mých knihách (zejména v bestselleru 250 zákonů lásky, respektive mezinárodním bestselleru 250 Laws of Love, který můžete číst i on-line, pokud máte partnera-cizince) zdůrazňuji, že klíčovou základní dovedností v komunikaci není mluvení, ale naslouchání.

Naslouchání je jediný způsob, jak se můžeme dozvědět něco nového, a tudíž sebe, vztah, problémy posunout. Jen vlastním mluvením (do zdi) to nejde.

Nefunkční komunikace proto znamená zpravidla to, že nejméně jedna ze stran ve vztahu neposlouchá. Buď neodesílá ani nepřijímá (ignorance, apatie), to je horší případ, nebo se snaží jen odesílat (hluše prosadit svou pravdu), či „poslouchá“, ale ve skutečnosti pak udělá něco jiného. Ve všech těchto případech se naše pozice zdá marná a bezmocná.

Jediným předpokladem zlepšení komunikace je změna přístupu posluchače. Uvědomme si však, že nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu. Pak je vztah mrtvý. Pokud neposlouchání plyne pouze z trucu, uražené ješitnosti, neporozumění či nezralosti, jde s neposluchačem poměrně dobře pracovat. Znamená to totiž, že o vztah pořád stojí.

1. doporučení: Nelze někomu opravdu naslouchat, a přitom dělat něco jiného

Na čem pracovat? Co odstraňovat?

Nejčastější prohřešky při poslouchání plynou z nesoustředěnosti, z uzavírání se do svých vlastních myšlenek, zatímco bychom měli pozorně dekódovat ty odesílatelovy.

Konkrétně jde o:

  • Lelkuji (přemýšlím o něčem jiném, například co mám tento týden udělat v práci, co zítra nakoupit do ledničky), zatímco druhý mluví.
  • Dumám, co říct, až druhý domluví.
  • Soudím druhého, už když mluví (dělám si předsudky, aniž ho vlastně poslouchám a aniž může domluvit).
  • Poslouchám jen s negativním záměrem (snažím se najít záminku pro reakci, slovo, za kterého druhého „chytím“).

Abychom rozlišili poslouchání od „poslouchání“, definujeme aktivní naslouchání. To je mnohem víc než jen nemluvení a napřímení uší. Aktivní naslouchání prokazuje i beze slov skutečný zájem o druhou osobu, má blízko k zvědavosti, soucitu, pomoci.

Aktivní naslouchání zahrnuje neverbální spojení, především prokazováním soustředěné pozornosti odesílateli, a věnování plné pozornosti tématu/cíli debaty (prostě chceme něco vyřešit), nikoli vlastním myšlenkám nebo své subjektivní pravdě. Znamená to, že aktivní naslouchání neobsahuje průběžné odsuzování, negativní energii, je to „tolerantní ticho“.

Pokud máme oba zájem o zdravou komunikaci ve vztahu, a přesto nám zadrhává, zkusme si třeba hned dnes večer jednoduché cvičení:

  • Úkol:
  • Odesílatel dostane 10 minut času na vyprávění o svém dni.
  • Příjemce aktivně naslouchá, tedy se skutečným zájmem o slova odesílatele. Může klást objasňující otázky, jinak odesílatele neruší.
  • Po uplynutí prvních 10 minut času si nařídíme budík na druhých 10 minut.
  • Tentokrát dostává svých 10 minut času druhý. Platí stejná pravidla poslechu.
  • Chce to najít jen 20 minut času. Oba se ale přesvědčíme, že pouhých 10 minut, jakkoli je to krátký čas, je zároveň velmi dlouhá doba na soustředěný poslech. Až tedy příště partner opravdu vyslechne našich 10 minut, oceníme to.
  • Tento jednoduchý úkol umožňuje dozvědět se více o sobě i druhém, zvýšit hodnotu komunikace i vztahu a procvičovat si aktivní poslech. Zkoušejme to jednou týdně.

2. doporučení: Reakcí lze ublížit, nebo pomoci. Volba je na nás.

Každá zpráva má čtyři možné energie – může být aktivní, nebo pasivní, a konstruktivní, nebo destruktivní. Je důležité nejprve pochopit všechny čtyři podoby:

  • Příklad:
  • Ona měla v práci svou první prezentaci. Jemu po příchodu domů řekne: „Dopadla dobře.“
  • On má čtyři možnosti, jak reagovat:
  • 1. Aktivně a konstruktivně: „To je skvělé! Mám radost! Pověz mi o tom víc.“
  • 2. Pasivně a konstruktivně: „To je fajn. Co máme k večeři?“
  • 3. Pasivně a destruktivně: „Teď fakt nemám čas, abych Tě poslouchal. Naši hrají v Černé Hoře.“
  • 4. Aktivně a destruktivně: „Fakt? To bych nečekal. Vždyť ani neumíš mluvit.“

Konstruktivně znamená posouvat dialog, destruktivně znamená vyvolávat mlčení.

Aktivně znamená snažit se zásadně ovlivnit energii člověka (jak nahoru, tak dolů), pasivně znamená upřednostnit sebe a svou energii.

Nejlepší je odpovídat aktivně a konstruktivně. To znamená mít upřímný zájem o druhého a povzbuzovat ho. Tím komunikací vytváříme/udržujeme dobrou energii.

  • V uvedeném příkladu by od něj znělo nejlépe: „To je skvělé! Výborná práce! Jsem na Tebe pyšný! Sám vím, jak je těžké takovou powerpointovou prezentaci sestavit, a ještě odprezentovat. Jsi královna!“
  • Také se lze partnera zeptat, co bylo nejtěžší překonat, zda by mohl sdílet to nejsladší z pozitivních komentářů kolegů, zpětné vazby šéfa. Pomůže ho to doslova ponořit do jeho úspěchu a vytvořit mu dlouhodobou dobrou energii. Vrátí nám to, protože se s námi bude cítit výborně a bezpečně. Jeho komunikace příště pokvete.

3. doporučení: Ublížíme-li komunikaci, ublížíme sobě i vztahu

V žargonu silničářů je komunikace cesta mezi body A a B. V mezilidských vztazích je komunikace jediná možná schůdná cesta mezi osobami A a B. Proto je důležité ji neničit. Jinak ztratíme cestu k druhému.

Užitečnou technikou je metoda nenásilné komunikace. Stojí na ochotě a schopnosti přistupovat k druhému pozitivně a vnímat ho NEodsuzujícím způsobem. Proč je to tak důležité? Protože kdykoli se někoho snažíme měnit, vytváříme odpor. Svůj vůči němu a jeho vůči nám.

Příklad:

  • Náš partner dorazil pozdě na schůzku.
  • Jsme naštvaní a zklamaní.
  • Vynadáme mu.
  • Celá schůzka je zkažená.
  • Protože zkažené schůzky nemáme zapotřebí, navrhujeme se už nesejít.

Co potřebujeme mít na paměti, aby emoce nepřebily rozum a zbytečně nezničily vztah?

Doporučuji tato tři připomenutí:

1. Fakt není jeho interpretace nebo jeho hodnocení naší osobou.

Konstatujme fakt, založený na prostém pozorování věci. Bez nálepkování. V uvedeném příkladě, pokud partner přišel pozdě, fakt zní: „Přišel pozdě.“ Tečka.

Emoční interpretace svádí k domněnce, že schůzka, nebo my sami, pro partnera „nejsme nic“ nebo „někdo mu byl asi přednější“.

Prosté pozorování věci znamená nehodnotit proč. Zkrátka: „Uvědomuji si, že partner na naši schůzku přišel pozdě.“

2. Pocity nejsou myšlenky.

Oddělujme své pocity od myšlenek.

I když definujeme své pocity, nepoužívejme je jako základ pro další myšlenky. Argumenty se totiž bohužel často rodí ze skrytých výbušných emocí.

Proto se ujistěme, že rozumíme svým emocím a dokážeme je vyjádřit neodsuzujícím způsobem. V uvedeném příkladu s pozdním příchodem partnera na schůzku: „Cítím se naštvaný.“ Nebo: „Trápí mě to, protože mě to nutí přemýšlet nad tím, jestli se vůbec těšíš na trávení času se mnou.“ Neobviňujme. Svěřme se, případně zeptejme se. Neutrálně.

Své emoce vyložíme na světlo. Partnerovi dáme srozumitelně najevo své potřeby a on dostane srozumitelnou šanci, aby se srozumitelně rozhodl, zda s našimi potřebami souzní. Například: „Chtěl bych, abys se mnou jednala s úctou a cítil jsem se pro Tebe důležitý.“

Je to NAŠE potřeba, ale JEHO odpověď.

3. Domněnky nejsou realita.

Naučme se sdělovat jasné POŽADAVKY. Specifikujme, co musí partner udělat pro to, abychom se ve vztahu cítili bezpečně a dobře. Neschovávejme to do šifer. Prostě jasně sdělme: „Prosím Tě, abys dorazil v domluveném čase.“

On totiž nemusí pochopit, že na přesném čase záleží. V jeho světě chápání času může být jiné. Není o to horší. Je jiný. Tak jako my nejsme horší, když chceme naplnit své potřeby. I když je máme jiné než on.

Výsledkem těchto tří podmínek nenásilné komunikace je, že partnera přijímáme se všemi jeho nedostatky a dokážeme ho žádat nenásilným způsobem o naplnění vlastních potřeb, abychom byli šťastní. A totéž může učinit on.

Pamatujme: V negativním ovzduší nechce nikdo být

Nefunkční, respektive nezdravá komunikace často začíná nikoli slovy, ale už nezdravými myšlenkami nebo nepříjemnými emocemi. Ano, dávno před slovy.

Prvním hříchem je klam anticipace. Jsme-li už v delším vztahu, můžeme mít dojem, že jsme s partnerem strávili už tolik času, že ho dokonale známe a víme, co si myslí v konkrétních situacích. Ještě než promluví, tak zaujmeme příslušnou pozici – obrannou, útočnou, jsme plni strachu, předsudků, negativní energie, kterou pak šíříme do komunikace.

  • Zajímavost:
  • Na jedné střední škole jedna pedagožka proslula zvláštní vyučovací metodou, která se dostala i do učebnic psychologie. Studentům na začátku školního roku sdělila, že už jim dopředu dala tu nejlepší známku a že jejich úkolem pro celý školní rok bude pouze udělat všechno pro to, aby její důvěru nezklamali.
  • Psychologický efekt byl úžasný. Studenti, místo aby celý rok bojovali o případnou nejlepší známku a případnou důvěru (vyšli z pocitu nedůvěry, která je negativní), vyšli z pozitivního základu („Důvěřuje mi!“), který se pro ně ukázal zavazující a motivující. Od prvního dne se cítili jako vítězové. Učitelka jim také opakovala: „Pro mě jste už teď absolventi Harvardu.“ Byli povzbuzeni, oceněni. Snažili se. Kdyby totiž neuspěli, nebyla by to vina pedagožky, byli by zklamáni sami sebou.

V partnerské psychologii se tento efekt využívá právě v komunikaci, která zjevně potřebuje pozitivní náboj.

Funguje to takto:

  1. Chceme-li partnerovi svěřit něco zásadního, dopředu od něj předpokládejme tu NEJLEPŠÍ reakci.
  2. Komunikaci začněme tím, že ho vyzvedneme na pomyslný piedestal. „Jsi skvělý partner! Oceňuji, že sis na mě udělal čas.“ A podobně.
  3. Ovlivní to jeho energii, s jakou k nám od začátku přistoupí. Upřímně, jak bychom se cítili my, kdyby za námi někdo přišel se závažným tématem s respektem a láskou?

Je to způsob, jak se naše komunikace může drasticky zlepšit bez ohledu na to, co komu právě leží na srdci. Ve druhém najde pozitivně naladěnou oporu a ucho.

  • Máte vážný vztahový problém a chcete se s ním svěřit? Napište mi přes FC Klub.
  • Využijte má doporučení obsažená už v pěti knihách (Která je vhodná právě teď pro Vás? Vyberte si v rozcestníku zde) nebo pracovních magazínech, které si můžete přidat ke své objednávce konkrétní knihy. Každý magazín je monotematický, tedy vyhrazený pro řešení jednoho konkrétního problému. Jeho předplatné můžete získat zde.

© Petr Casanova