Nejméně dva týdny spolu. Možná víc.

Pro ty, kteří ve vztahu začínají, je to možná sen, pro jiné hrozba ponorkové nemoci.

Když se spolu dva lidé pohádají a každý pak potřebuje svůj klid, může jeden vyběhnout za kamarády, schovat se do své bubliny v hospodě nebo kavárně, ale co v karanténě?

Jak se naučit řešit problémy tak, aby se z uzavřeného domova nestával pytel dynamitu?

Pamatuj: Vztahy nerozbíjí rozdílnost partnerů, ale způsob, jak s ní lidé zacházejí

Koronavirus prověří více než imunitu a připravenost jedinců. Prověří i odolnost vztahů.

Když se mě mladí, kteří se chystají na vstup do vztahů, ptají, co je vlastně partnerský vztah a na co se mají připravit, odpovídám jim: Vztah je předně ROZDÍLNOST.

Jak uvádím ve své základní knize pro rozvíjení dlouhodobého vztahu, 250 zákonů lásky, kdykoli někoho přibíráme do vztahu, musíme přijmout jeho odlišnost. Nesmíme s ním být přesto, že je odlišný, ale právě proto, že je odlišný.

Žádný vztah nerozbíjí rozdílnost partnerů, ale způsob, jak s ní páry nakládají. Protože na světě neexistují dva totožní lidé, stoprocentní kompatibilita dvou není možná. Právě to je bohatstvím vztahu, jeho předností oproti samotě. Druhý nám může dodat to, co sami nemáme – jiný úhel pohledu, novou přednost, podporu, když sami v sebe nevěříme… nicméně, rozdílnost může pár i rozštěpit. A schopnost, přes individuální rozdílnost, spolu táhnout za jeden provaz, se pozná právě teď – v období, kdy dohodnout se zdá jediná možná alternativa, chceme-li nezešílet.

Proto se páry právě v době koronavirové mohou něco nového naučit.

Pamatuj: V hádce nikdy není jeden vítěz a jeden poražený. Vždy pouze dva vítězové, nebo dva poražení.

Na obálce mé knihy 250 zákonů lásky je uvedeno: Vztah je jako dvojkolo. Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil. Jsme spoluhráči. Na jedné lodi. V jednom týmu. Srazit druhého, vstřelit mu gól, vede možná ke krátkodobému uspokojení, ale z dlouhodobého hlediska je to hloupost: srazíme totiž součást SVÉHO týmu, vstřelíme si VLASTNÍ gól.

Vláda zakázala veškeré sportovní akce. V domácích kolbištích ale boje pokračují. Jaká pravidla tedy dodržovat, aby se karanténa pro oba nestala peklem? Jak ve sporech, které mohou vzejít z přepětí, přemýšlet, aby to neodnášely ještě děti? Jak se přesvědčit, že v hádce nikdy není jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy jen dva vítězové, nebo dva poražení?

1. pravidlo: Oba přijímají odpovědnost

„Ten problém nedělám já! Děláš ho Ty!“

„Ten problém není můj! Je Tvůj!“

„Ten problém nejsem já! Ten problém jsi Ty!“

Kdo takto přistupuje k hádkám, nepochopil, že vztah není bojiště. Partneři nejsou soupeři, ale spoluhráči. Kopou za jeden tým. Oba sedí v jedné lodi a mají v zásadě stejný cíl.

Proto každý problém ve vztahu je společný. Oba jsme součástí vztahu. I naše problémy. Přijmeme-li do vztahu člověka s nevyřešenou minulostí, je v tom stejná odpovědnost jeho jako naše. On to akceptoval, my jsme to akceptovali.

Odmítání spoluodpovědnosti je nejen hloupé, ale hlavně zvětšuje problém. Tak jako nikdo z nás nedokáže budovat vztah sám, bez partnera, stejně nikdo z nás sám nedokáže vyřešit společný problém.

Na každý problém ve vztahu jsme dva. Měla by to být výhoda. Mnoho pseudopárů v tom ale nalézá nevýhodu, komplikaci, záminku přestat s druhým mluvit a účastnit se na hledání řešení.

Kde není ochota řešit problémy společně, tam není možné je vyřešit.

2. pravidlo: Oba řeší neshody pozitivně

Problém není nic jiného než překážka. Kdo překonává překážky, posiluje. Problém je tedy vítaný prvek, který má vztahu pomoci, upevnit ho.

Vztahový život bez problémů je jako posilování bez zátěže. Nevede k růstu. Tak jako lidé v osobním životě potřebují občas padnout na dno, aby mohli být pyšní na to, že se dokázali postavit zpátky na nohy, vztah potřebuje výzvy, které prokážou, že máme po svém boku skutečného partnera a že jsme skutečným partnerem pro něj. V dobrém i zlém, tak se to na svatbách říká, ne?

Všechny vztahy vzkvétají, jestliže spolu partneři otevřeně a beze strachu sdílejí nejniternější pocity a myšlenky. Je jim dobře, pozitivně, když se mohou svěřit, vypovídat bez toho, aby je někdo odsoudil, vysmál se jim. Proto mají partnera.

K pozitivnímu řešení mnohdy stačí v hádce přestat používat slovo TY a nahradit ho slovem JÁ. Místo TY JSI HLOUPÝ raději JÁ TO NECHÁPU. Za pomoci slova JÁ se lépe vyjadřují pocity a méně se útočí. Přiznávat JÁ je cesta ke sblížení, vykřikovat TY je cesta ke vzdalování.

3. pravidlo: Nikdy se vzájemně nenapadají

Napadne-li nám na balkon hromada sněhu, je rozdíl z něj SPOLU postavit sněhuláka, nebo z něj KAŽDÝ SÁM uplácat velkou a těžkou kouli a tomu druhému ji zblízka vmést do tváře. Je to jen jiná práce s toutéž komoditou a obvykle s různou motivací.

Ve své knize 250 zákonů lásky varuji: Nesouhlasíme-li s názorem či jednáním druhého, nesouhlasme s jeho NÁZOREM nebo JEDNÁNÍM. Podrobujme kritice to, CO nám vadí nebo CO se nám nelíbí, ale ne ČLOVĚKA jako takového.

Říkejme: „Neumyl jsi nádobí, jsi nespolehlivý.“ Ne: „Neumyl jsi nádobí, jsi ubožák.“

Neútočme osobně. Když už cítíme nutkání něco napadnout, napadejme jednání. Ne člověka.

Podporujme druhého, když dělá chyby. Motivujme ho, ať jde dopředu, ne ať padá na ještě hlubší dno. Oslabujeme, devalvujeme a otravujeme tím celý vztah.

To je přece jeden z důvodů, proč jsou lidé ve vztahu. Druhý je zpětnou vazbou, zrcadlem, prvním kritikem, který je užitečný, pokud je věcný, ne osobní.

Jsme-li v hádce osobní, mluvíme mnohem více sami o sobě – o své (ne)schopnosti budovat vztah – než o druhém.

4. pravidlo: Oba čitelně komunikují

Toto mějme v hádce zvlášť na paměti:

Představme si, že nejsme dva lidé, ale dvě knihy.

Nejsme-li otevření, nikdo do nás nevidí.

Nepřečte naše myšlenky, nepochopí náš příběh.

Proto se chovejme jako OTEVŘENÉ KNIHY, které aktivně mluví nebo se aktivně ptají. Čím více ve vztahu zůstává nevysloveno, tím více problémů je nevyřešeno. Kde nejsou slova, tam bují domněnky. Jak ukazují statistická čísla v knize Protože, na začátku konce většiny vztahů je narušená nebo nefunkční komunikace. Pocit jednoho, že druhý to „měl vědět“, že to „přece bylo jasné“, že „mu to mělo dojít“.

Prosím, mluvme, aby nás mohl pochopit, a ptejme se, abychom pochopili my.

5. pravidlo: Oba poslouchají, aby porozuměli

Účelem komunikace je sbližování lidí. Každý vysvětlí své stanovisko a snaží se porozumět přemýšlení toho druhého. Tak to platí ve zdravé komunikaci.

Existují pseudokomunikace, kde lidé mluví proto, aby druhého zesměšnili, ponížili, vyhráli nad ním, tedy aby se příkop v jejich vztahu ještě více prohloubil. A stejně tak poslouchají jen proto, aby mohli ještě negativněji zareagovat, ne proto, aby druhému porozuměli.

Tam, kde jsou partneři spoluhráči, naslouchají předně bez jakéhokoli štiplavého komentáře či odsudku. Naslouchají proto, aby se něco dozvěděli – aby se naučili dívat na stejnou věc i z jiného pohledu. Říká se tomu také „obouvat si boty druhého“. Ano, někdy to bolí, ale jen tak můžeme druhého pochopit, vcítit se do něj, zjistit, že i on je člověk, který chce být šťastný a ne ubližovat. A že stojí za náš respekt.

Proto, i když stále sledujeme nové zprávy o koronaviru, alespoň na chvíli vypněme telefon. Dívejme se jeden druhému do očí. Využijme ten čas, který v karanténě máme pro sebe. Naslouchejme si, abychom si porozuměli. Mluvme, abychom nalezli cestu k sobě, ne od sebe. Rozbíjet a bořit umí každé dítě. Ale stavět, tedy podporovat, motivovat, budovat, umí málokdo.

Ale to je dobře. O to spíše takového potřebného partnera poznáme. Třeba i proto, že:

6. pravidlo: Oba umožňují, aby si ten druhý zachoval tvář

Chybujeme. Všichni. Nedefinuje nás to, že chybujeme, ale jak se ke svým chybám stavíme; jak snášíme trest, který jsme za chybu schytali; jak odhodlaně po pádu vstáváme.

Lidé, kteří v životě nikdy nic podstatného nedokázali, protože měli cestičku například od rodičů umetenou, nerozumějí bohatství chyb. Jestliže se nikdy nemuseli o nic podstatného snažit, nemuseli ani chybovat a nevědí, že chyba je základním předpokladem úspěchu.

Za chyby se nikdo z nás nemusí stydět, jestliže je schopen si je přiznat a odstraňovat je. I kdyby to byla ta chyba, že jsme si nechali zkazit den kolegou, šéfem, vlastním neúspěchem.

I když „došlo na partnerova slova“, i když se ukázalo, jak „hrozně se mýlíme“, není to důvod k tomu, abychom nemohli mít rovná záda. Smyslem vztahu není brát druhému jeho člověčenství, ale naopak pomoci mu zachovat si tvář, i když právě prochází procesem ponaučení.

7. pravidlo: Oba jsou ochotni přinášet druhému nějakou oběť

Základem úspěšných dlouhodobých vztahů je láska. Láska není zamilovanost. Zamilovanost je ten růžový mrak, který přichází na začátku a přes který pořádně nevidíme nedostatky druhého. Vidíme jen přednosti, větší než jsou ve skutečnosti. Teprve když ten růžový mrak pomine, otevírá se prostor pro lásku. Láska je hlavně práce, mnohdy neromantický způsob hledání kompromisů, řešení problémů, které s odchodem růžového mraku vyvstanou, přijímání nedostatků, které jsou náhle vidět v plné síle. Láska je pozornost, důvěra, úsilí, tolerance, péče o druhého. To všechno je náročné, něco nás to stojí. Už být s druhým a pozorně mu naslouchat, protože on to potřebuje, znamená oběť. Nepohodlnou, ale důležitou.

Obětovat se znamená někdy udělat i ty věci, které se nám zrovna nehodí, třeba jen abychom druhému vykouzlili na tváři úsměv a aby se cítil o něco lépe. Znamená to odsunout jiné hodnoty, abychom připomněli, že je naší prioritou. Ve vesmíru to však funguje tak, že za všechno, co ztrácíme, něco jiného získáváme. I za oběť. Vždyť jak krásný je pocit, když víme, že to my jsme někoho učinili šťastnějším…

Pamatuj: Když si každý budeme hrát na svém písečku, nikdy nepostavíme společný hrad

Muset být spolu – to je příležitost. Příležitost vidět, jak si opravdu rozumíme, jak skutečně jsme schopni zvládat těžkosti a řešit problémy.

Nemarněme čas snahou měnit druhého. Mluvme s ním o tom, co nás trápí, co nám vadí. Hned se nenaštvávejme, neizolujme se. Vzpomeňme na děti. Když se každé zavře na svém vlastním písečku, nikdy spolu nepostaví společný hrad. Zmizí totiž společný prostor.

Počítejme s tím, že druhý s námi nebude vždy ve všem souhlasit, a buďme v pohodě s tím, že to tak je. Je přece jiný než my. Podstatou lásky je umožnit druhému, aby mohl být co nejvíce sám sebou. Tehdy vydá nejvíce pozitivní energie. Budeme-li jeho Já v hádkách zbytečně ničit, zničíme to, do čeho jsme se vlastně zamilovali.

Měnit člověka k obrazu svému je manipulace. Dokázat ho milovat takového, jaký je, přestože není vždy k našemu obrazu, je láska.

  • Jak řešit konkrétní problémy ve vztahu? Jak jednat, když se druhý zasekne a odmítá řešit? Jak získat nadhled v třaskavých situacích? O tom všem je bestseller 250 zákonů lásky.
  • Máte-li partnera cizince, v zahraničí vyšla anglická verze pod názvem 250 Laws of Love.

© Petr Casanova