Jak je možné, že rozum ví, že bychom měli odejít, a srdce to odmítá udělat? Jak to, že tyto dva orgány mohou být v jednom těle a neshodnout se? A kterým se tedy řídit?

Dobře to víte. Kdo miluje, ten neubližuje. A kdo ubližuje, ten nemiluje.

Víte to. Vědí a vidí to i lidé okolo. Každý Vám to říká.

Jenže Vy toho, kdo Vám ubližuje, milujete a nechcete od něj odejít.

Jak je možné, že dva smysly v jednom těle (rozum versus cit) se neshodnou?

Copak je příroda šílená, že to takto zařídila, že jde mozek proti srdci?

Proč to, co víme, nás vede k naprosto opačnému závěru než to, co cítíme?

A čemu máme dát přednost?

Nemůžete mi porozumět…

Tak zní řada povzdechů, které mi adresujete v FC Klubu. Jistě, kdo se rozhoduje srdcem, ten vypadá jako bez rozumu. A kdo Vás posuzuje rozumem, ten Vám může připadat jako bez srdce.

Právě v FC Klubu mi svěřujete své zamotané příběhy, jimž Vaše okolí nerozumí, nebo je ihned hotovo se soudy. Jenže já dobře chápu ten zvláštní dialog v těle:

„Jak to, že je Srdce tak slepé a naivní, že nás nutí zůstávat v něčem, co celému tělu ubližuje?“ rozčiluje se Rozum. „Je snad Srdce naším nepřítelem?“

A Srdce mlčí. Jen bolí. Je mu líto, že ho nikdo nedokáže pochopit.

Srdce to s námi totiž vždycky myslí dobře. Srdce se nikdy nemýlí. Pouze jeho spády nejsou Rozumem vždycky pochopitelné a slovy postižitelné.

Já se tyto srdeční spády přesto snažím racionálně vysvětlit… Napsal jsem už pět knih, které se zabývají konkrétními vztahovými situacemi a jejich osvětlením, návrhem, jak vyjít z temnot.

Vy, kteří mé knihy ještě neznáte, často kladete otázku: Jak je tedy možné, že nás srdce nutí zůstat ve vztahu, ve kterém se necítíme dobře, a přitom to s námi myslí dobře?

Nabídnu Vám alespoň 3 základní důvody. Popřemýšlejte o nich, než začnete srdci nadávat…

1. důvod: Chce nám pomoci

Rozumu tohle zní šíleně: Jak si může srdce myslet, že nám pomáhá tím, když nás nechává ve vztahu, který nám činí evidentně špatně? Copak špatné může vést k dobrému?

Kdokoli slyší náš příběh, že se neumíme odpoutat od špatného člověka, ba dokonce že takovou osobu MILUJEME, si musí ťukat na čelo. Ťuká si tam, kde nás soudí – ťuká si na mozek. Ale zapomíná nás soudit tím, čím se rozhodujeme my – srdcem.

Ano, zůstávat se špatným člověkem není rozumné. A přesto je to krok, který v určité fázi vývoje nejvíce potřebujeme…

Vžijme se, prosím, do svého těla.

Když nám tělo chce sdělit, že žijeme nezdravě a chce nás naučit vážit si zdraví, co udělá?
Když nám tělo chce sdělit, že žijeme nezdravě, a chce nás naučit vážit si zdraví, co udělá?

Tělo neumí mluvit. Ani srdce ne. Přesto nám občas potřebuje něco důležitého vzkázat.

Jestliže si dlouhodobě nevážíme svého zdraví (přepínáme své síly nebo se řízeně ničíme špatnou životosprávou), tělo nám prostě zdraví vezme. Onemocníme.

Jestliže si dlouhodobě nevážíme svých přátel a zapomínáme na blízké, život nám je prostě sebere.

Teprve když přijdeme o základní hodnotu, která pro nás byla už tak nějak samozřejmá, až jsme ji ignorovali, si zdraví/přátel zase začneme vážit. Radikálně se změníme. Začneme na sebe více dávat pozor. Tělo samo nás srazí na dno – abychom se ode dna odrazili. A vůbec nejraději v nás zanechá stopu – abychom si to pamatovali.

Lidské tělo je součástí přírody a v přírodě to funguje stejně tak. Čeho si nevážíme, o to určitě přijdeme. Je to jediný způsob, jak zaslepenému člověku pomoci. Ano, je drsný, ale právě proto ho nezapomeneme.

Neptejme se tedy života: Proč mi to děláš?

Znamenalo by to, že jsme jeho lekci přeslechli a potřebujeme další.

Všimněme si, že kdykoli nám život „ublíží“, kdykoli nás srazí na dno, začneme dříve nebo později oprašovat základní hodnoty, na které jsme v posledních letech zapomněli…

2. důvod: Snaží se nám říct „Začni si vážit sebe“

Lidé, kteří si nechávají ubližovat, si neváží sami sebe. Kdyby si sami sebe vážili, nenechají si ubližovat.

Sami sebe si neváží proto, že někde pozbyli sebehodnoty, sebevědomí. Možná jim někdo řekl, že nestojí za nic, a oni si jen proto začali myslet, že opravdu nestojí za nic. Jako kdyby si na čelo nalepili štítek s nápisem: Jsem nic.

A ten štítek pochopitelně každý vidí.

Proto to také v životě funguje tak, že kdo nerespektuje sám sebe, toho nerespektují ani druzí. Každý z nás totiž sám nastavuje způsob, jak s námi má okolí jednat.

Abychom si něčeho mohli vážit, musí to mít hodnotu. Najdeme-li v supermarketu rajče, které o sobě říká, že nemá valnou cenu, že je levně k mání, okamžitě zapochybujeme, že je dobré. A když ho cestou rozmáčkneme, vyhodíme nebo někde zapomeneme, ani nám to nevadí. Vždyť přece bylo tak levné…

Přitom to rajče je možná úžasně chutné – ale kdo by ho ochutnal, když se samo ponižuje, zpochybňuje, naznačuje, že už možná dávno prošlo záruční lhůtou… Tak působí lidé, kteří o sobě pochybují, kteří se před druhými sami ponižují a kteří naznačují, že za nic pořádného nestojí.

Srdci tohle škodí. Nicméně ví jedno: Jestliže se má klesající člověk odrazit, potřebuje na dno.

Mnohokrát to srdce zažilo. Kdykoli jsme se dotkli dna, odrazili jsme se. Co nás nezabilo, to nás posílilo. Proč je dno takovým požehnáním?

Proč mě srdce nutí zůstávat ve vztahu, kde necítím žádnou svoji hodnotu? Co když mi máchá čumák jako štěněti ve vlastních výkalech, aby mě naučilo, ž ten, kdo si mě neváží, prostě není vhodný partner, a abych to měla co nejhlouběji vryté v srdci?
Proč mě srdce nutí zůstávat ve vztahu, kde necítím žádnou svoji hodnotu? Co když mi máchá čumák jako štěněti ve vlastních výkalech, aby mě naučilo, že ten, kdo si mě neváží, prostě není vhodný partner, a abych to měla co nejhlouběji vryté v srdci?

Představme si džbán plný zkaženého mléka.

Ten džbán je obětavý, laskavý, důvěřivý. A tak čeká, že mléko jednou zesládne.

Čeká hodně dlouho.

Časem pochopí, že se tak nikdy nestane.

A tehdy své zkyslé mléko, kterému obětoval tolik času, s pláčem vylije.

Jeho slzy vnitřek džbánu pročistí tak, že zase bude jako nový. Čas mu totiž umožní vyschnout.

Přesně to se děje s lidmi, kteří se jednou zřeknou špatného partnera, respektive ten zkyslý partner jednou sám uteče. Zpočátku jsou zlomení, prázdní jako ten vylitý džbán. Naříkají – i ten zápach zkaženého mléka jim chybí. Tonou ve vzpomínkách, jak to mléko bylo dříve úžasné. Vzpomínají, jak krásně vonělo i skvěle chutnalo.

V té chvíli jsou tak uzavření ve své iluzi minulosti, že jsou schopni dokonce uprosit to mléko, aby se vrátilo. Jenže co bylo, už dávno není. Nevrací se sladké mléko, jak kdysi bývalo, ale přece zkyslé a nechutné. Fuj, hybaj pryč!

Někdy až tehdy si džbán uvědomí, že je vlastně lepší být prázdný než se špatným obsahem. Může například lépe do společnosti. A v ní může poznat spoustu jiných možných partnerů – najednou ocení i obyčejnou vodu, pozná pomerančovou šťávu, a hlavně uvidí i jiná mléka, ještě čerstvá. Teprve tehdy pochopí, že to zkyslé mléko opravdu nebylo jediné.

Někdy s námi zkrátka život musí pořádně zatřást, abychom se probrali.

Na dně se vždycky učíme znovu si vážit sami sebe. Uvědomujeme si, že máme spoustu vlastností a předností, na kterých můžeme stavět lepší život. Že ať jsme kdokoli, vždycky jsme unikát. A že když jsme doposud nedostávali to, po čem jsme ve vztahu tolik toužili, neznamenalo to, že jsme si to nezasloužili, ale že jsme si zasloužili mnohem víc.

3. důvod: Učí nás respektovat

Lidé, kteří zůstávají ve špatném vztahu a snaží se toho druhého mermomocí změnit, jsou dříve nebo později nesnesitelní a jako smyslů zbavení. Není divu, člověka nejde změnit. Jediný způsob, jak může dojít ke změně člověka, vychází z daného člověka samotného – on sám se musí chtít změnit.

Ale proč by to dělal, když je sám se sebou spokojený? Proč by měnil vztah vůči nám, jestliže ho beztak milujeme, beztak mu všechno podřídíme, beztak neodcházíme? Proč by opravoval něco, co z JEHO pohledu funguje?

A jestliže v té chvíli argumentujeme: „Proto, že mě trápí to, jak se ke mně chováš“, on se musí zlověstně smát: „A proč by mě to mělo zajímat?“ On totiž s námi není ve vztahu (ve vztahu si lidé neubližují). To my jsme ve vztahu s ním. My jsme z jeho pohledu přísavka, která se ho drží. On o nás nestojí a dokazuje to svými činy.

Myslím, že si tímto prošel nebo projde každý. A je to dobře. Je to jedna z nejdůležitějších životních škol, která nás učí:

– Začni druhým umožňovat jejich vlastní rozhodnutí

Rádi si druhé přivlastňujeme jen proto, že s námi mají shodnou minulost. Ale to neznamená, že s námi musejí mít shodnou budoucnost. Lidé nevstupují do našeho života proto, aby v něm zůstali po celou dobu. Vzpomeňme si na své kamarády v dětství nebo ve škole. Vzpomeňme si na první partnery. Kde dnes jsou?

Náš partner mohl prostě změnit priority. Rozhodnout se pro jiný život. Jakkoli to zní strašně, on na to MÁ právo. Má jenom jeden život. I když dělá chybu, která ho jednou bude mrzet, MÁ na ni právo. Ostatně, každý máme právo na svou pravdu i na svůj omyl. Ano, on bude pykat za svou chybu, ale to je jeho problém a jeho užitečná zkušenost, kterou nejspíš potřebuje. Nám do toho není vůbec nic.

– Všechny vztahy jsou dočasné

Každý člověk je jiný, a ještě k tomu se neustále mění a vyvíjí. Je velké umění udržet dva lidi dlouhodobě u sebe, protože dříve nebo později spolu přestanou být kompatibilní. Musejí hledat způsoby, jak se neustále přizpůsobovat jeden druhému, komunikovat, mít zájem pokračovat. Je to strašná dřina, ovšem vyplatí se, pokud o to oba vydrží stát.

OBA, zdůrazňuji. Vztah nelze budovat v jednom člověku. Pak jsme jako osamělý hráč u pingpongového stolu, který sice hezky podává, ale míčky mu nikdo nevrací.

Všechny vztahy mají svůj konec. A jen na partnerech záleží, kdy ten konec nastane. Nikomu nemůžeme slíbit, že s ním budeme do konce jeho života. Nicméně můžeme s ním být do konce života SVÉHO.

– Učme se více naslouchat – i tomu, co není řečeno

Komunikace dokáže zachránit každý vztah, a to nejen ten osobní, ale i pracovní. V magazínu popisuji jak, ale to je zase jiné téma.

Komunikaci každopádně netvoří jen slova. Slova jsou hezká, ale mohou lhát. Mnohem více za člověka mluví jeho činy. Činy jsou vždycky pravdivé.

Kdykoli věříme pouze slibům, život nás vytrestá. Nelítostně nám ukáže, jak jsme obelháváni. Vždycky to nějak udělá a tvrdě nás srazí na dno. Ale dělá to k našemu dobru. Chce nás přimět k tomu, abychom od té chvíle věnovali pozornost především činům.

Když nás druzí klamou, srdce to strašně bolí. Bolest je způsob, kterým k nám srdce promlouvá. Obvykle tím vyjadřuje: Potřebuji, aby sis tohle pamatoval – aby ses něco podstatného naučil.
Srdce se zkrátka vždycky snaží, abychom šli vstříc pravdě, i když bude bolet.

Proč se na srdce nezlobit

Když nás druzí klamou, srdce to strašně bolí. Bolest je způsob, kterým k nám srdce promlouvá. Obvykle tím vyjadřuje: Potřebuji, aby sis tohle pamatoval – aby ses něco podstatného naučil.

Všechny své knihy, určené do obtížných vztahových situací, jsem věnoval vysvětlení toho, co nás srdce v dané situaci učí a jakými způsoby. Co si přeje, aby rozum pochopil. Objasňuji, proč reagujeme tak nepochopitelně pro druhé i pro sebe. I proč se musíme přesvědčit, že například emoční vzdálenost mezi lidmi se neměří na kilometry. Srdce ví, že lidé mohou být přímo vedle sebe, a přesto si být vzdálení, tak jako být na opačných pólech planety, a přesto si být blízcí.

Kdykoli srdce bolí, oznamuje tím, že mu ve spojení s druhým vypadl signál. Že nablízku není kompatibilní protějšek, se kterým by se mohlo propojit přes své Bluetooth – i když ten protějšek možná sedí přímo vedle.

Srdce to s námi myslí dobře. Odpusťme mu, že to řeší právě takto. Srdci totiž jde více než jen o to, abychom odešli od špatného partnera. Hlavně chce, abychom už nikdy žádného takového nechtěli. Teprve pak vydá pokyn: „V pořádku, nastal správný čas odejít od těch, kteří od nás ve skutečnosti už dávno odešli.“

  • Jakou knihu si vybrat pro konkrétně Vaši situaci? Rozcestník je ZDE>>>.
  • Novinka roku 2020, moje kniha Čtyři prány štěstí, je zaměřena na nalézání vnitřního klidu, spokojenosti a zdraví v této nesnadné době. Více o ní se můžete dozvědět ZDE>>>.
  • Do FC Klubu s mnoha výhodami můžete vstoupit ZDE>>>.

© Petr Casanova