Nikdy to není snadné rozhodnutí. Spálit most může znamenat také ztratit k člověku zpáteční cestu. Anebo naopak umožnit mu uvědomit si, co jsme pro něj vlastně znamenali.

Rozchod, je-li vnímán jako definitivní, vždycky páru dopřeje dar rozlišení – možnost procítit, co jsme měli a najednou už nemáme. A to v dobrém i špatném smyslu.

Teprve když najdeme odvahu přestat dělat pro druhé již samozřejmé věci, mohou druzí zjistit, jakou hodnotu pro ně měly nejen tyto činnosti, ale i my sami. Anebo naopak můžeme zpovzdálí sledovat, jak druhému naše nepřítomnost vůbec nevadí. Pak je ovšem otázkou, jakou hodnotu pro něj má naše přítomnost. Obvykle platí, že když si někdo naší nepřítomnosti ani nevšimne, pak pro něj ani naše přítomnost není důležitá.

Ve svých knihách se věnuji citlivosti přístupu v jednotlivých situacích i s ohledem na děti. Přesto mi dnes a denně v FC Klubu přicházejí dotazy: Opravdu nemám váhat? Nebudu litovat?

Vidíme na partnerovi spoustu chyb, ale také si uvědomujeme ty chvíle, kdy nám pomohl jako nikdo jiný? Je nám líto zahodit společný čas, ale také nás láká změna s někým jiným? Jak se tedy rozhodnout na osudové křižovatce, jestliže víme, že minulost nikdy nevrátíme?

Protože moje nová kniha Čtyři prány štěstí je založena na pozitivním vyřešení těžkých situací, poradím Vám alespoň 10 otázek, která Vám na podobném rozcestí mohou pomoci.

Pokládejme sami sobě postupně tyto otázky a nechvátejme s impulzivní odpovědí:

  1. „Dostává ze mě vztah spíše to nejlepší, nebo to nejhorší?“

Jak jsme se po dobu existence vztahu změnili? K lepšímu, nebo k horšímu? Čeho jsme po dobu podpory partnera dosáhli? Kam jsme postoupili? Co jsme získali, nebo co ztratili?

Seznam musí mít své zabarvení – pozitivní, nebo negativní. I když trochu vyprahnou emoce, rozum se rozpomene na znaky správného partnerství – zda nás druhý v těžkých chvílích povzbuzoval, podporoval, zvedal, motivoval. Poznáme, zda se cítíme jako lepší verze původního Já, nebo spíš méněcenní. Zda jsme ustoupili ze svých původních hodnot, potřeb a přání. Z toho vyplývá také otázka číslo 2:

  1. „Cítím se ve vztahu většinou šťastně, nebo nešťastně?“

Žádný vztah není bez zkoušek, soužení, často i bojů. Důležité však je, zda jim oba čelí společně – tak, aby vztah učinili silnějším. Tmavá mračna by nikdy neměla úplně zakrýt slunce. V každé chvíli by k nám mělo prosvítit nějaké štěstí. I když nám život podráží nohy, nesmíme se cítit sami.

Nikdo by ve vztahu neměl zůstávat jen z povinnosti. Necítí-li se šťastný, má plné právo, ba i odpovědnost, svěřit tyto pocity partnerovi. Od toho je partner tady.

Žádný vztah nezajistí bezproblémový život, ale měl by zajišťovat člověka, který nás v problémech, ať vycházejí z čehokoli, měl vyslechnout, podržet, podpořit. Měl by být jako slepecký pes. I když nevidíme cestu temnými časy, on vždycky nějaké světlo najde. I když nevidíme řešení – přes své černé klapky na očích –, on nějakou pozitivní alternativu vždycky ano. I kdyby to měla být jen naděje, že se věci zlepší.

Pouto ve vztahu musí být tak silné, aby v těžkostech uneslo oba partnery. Nicméně neunese je samozřejmě a běžně. Do každého pouta se průběžně musí vkládat adekvátní hodnota. Z OBOU stran. Proto 3. otázka zní:

  1. „Obětuji se více, než je fér?“

Vztah bychom nikdy neměli pociťovat jako břemeno. Pokud takový pocit máme, musíme si položit otázku, co všechno do něj přinášíme a kolik vlastně musíme obětovat, aby ten vztah vůbec fungoval. Všichni můžeme dát pouze tolik, abychom přitom sami nestrádali. To je chvíle, kdy začne kvílet alarm. A my se přirozeně začneme ptát, PROČ nejsme spokojeni a ZDA by nám samotným nebylo lépe.

Nedorovnává-li partner naše vklady, přestáváme-li vnímat sílu pouta a ztrácíme-li pocit speciálnosti a žádanosti, pak bychom pravděpodobně měli jít od sebe. Rozděleni beztak už jsme.

  1. „Sdílíme spolu podobné vášně a cíle, když řešíme budoucnost?“

V každém vážném vztahu nevyhnutelně přicházejí hovory o budoucnosti. Dva lidé, kteří se rozcházejí na přesně opačné strany, nemají velkou šanci na udržení pouta. To se totiž soustavně napíná a bývá pouze otázkou času, kdy praskne.

Dva lidé musejí tvořit soukolí, kolečka zapadající do sebe, pilující všechny nesoulady, vyklepávající písek, který by mohl mechanismus zadrhnout. Tam, kde se vize dvou lidí (i v průběhu času) rozejdou, je lepší počkat na někoho, s kým si porozumíme lépe, než odepsat život v neřešitelném nedorozumění.

  1. „Více spolu bojujeme, nebo se smějeme?“

Vztah by se nikdy neměl změnit ve služební poměr v domácnosti ani ve stresovou součást života. Naopak. Vztah by nás měl inspirovat, když tápeme, zvedat, když klopýtáme, vdechovat nám život, když dech ztrácíme.

Jak zdůrazňuji ve svých knihách, neshody nastávají v každé dvojici, a je to i logické s ohledem na odlišnost lidí. Nicméně budeme-li většinu společného času trávit hádkami více než užíváním si druhého, pak jako bychom „vyvěsili červenou vlajku na pláži“. Můžeme sedět, vztekat se, ale to, proč jsme tady, tedy „slast ze společného koupání v moři“, nezažijeme.

Proto žijme raději po boku člověka, který nám přináší do duše více světla než soumraku. I kdybychom tím člověkem měli být zpočátku jen my sami.

  1. „Děláme si čas jeden na druhého?“

Každý z nás má nějaké závazky. Život v moderním světě zkrátka je čas od času o velké hektičnosti. Nicméně dlouhodobě by žádná odpovědnost neměla mít přednost před samotným vztahem. Pak to totiž žádný vztah není.

Lidé mají buď čas, nebo výmluvy. Pokud má náš partner už dlouho sklon k tomu druhému, měli bychom nalézt odvahu zeptat se sami sebe: Opravdu chci být páté kolo u vozu? Opravdu pro mě má význam pa-vztah, ve kterém ten druhý nemá čas na mě, na rodinu, na společné problémy, společné radosti, společná konstruktivní řešení, společnou cestu?

  1. „Opravdu miluji osobu, kterou je, nebo spíše osobu, kterou v něm chci vidět?“

Mýlíme se, pokud si myslíme, že se člověk změní, pokud k tomu dostane dostatečný čas a podporu. Jediný důvod, proč se lidé mění, je ten, že se sami změnit chtějí.

Pokud milujeme iluzi, kterou náš partner není, to znamená skutečně milovat ho začneme, až se podle ní změní, dlužíme mu tuhle pravdu. Sdělit někomu: „Nejsem schopen s jistotou říct, že Tě opravdu miluji“, může nás i jeho zabolet, nicméně věřme, že mnohem větší bolest způsobí setrvání ve falešném vztahu – oběma.

A nyní 3 nejtěžší poslední otázky. Dokážeme si odpovědět opravdu upřímně?

  1. „Mohu později něčeho litovat, pokud nyní vztah neukončím?“

Kdybychom za pět let byli v úplně stejné situaci jako teď, přáli bychom si odejít? Pravděpodobně bychom se necítili stejně, ale hůř, protože žít s lítostí, že jsme tak už dávno neučinili, a vyčítat si tolik promarněného času, bývá horší než opustit to, co nás už teď nenaplňuje – i když to může znamenat, že budeme nějakou dobu sami. Sami se spekulacemi „co kdyby se všechno přece jen náhodou změnilo…“

Zamysleme se, zda nepodvádíme své srdce a nezůstáváme v nefunkčním vztahu jen proto, že se bojíme nepohodlí nebo pravdy, kterou bychom druhého mohli zranit.

  1. „Dává mi vztah přidanou hodnotu?“

Jinými slovy: Mám díky vztahu něco, co by mě o samotě nepotkalo? Nebo co by mě rozchodem opustilo a navždy by mi to nenahraditelně chybělo?

Přidaná hodnota je něco, proč vstupujeme do vztahu. Nebýt přidané hodnoty, zůstaneme sami. Vztah by nám tedy měl zlepšovat život, přidávat mu barvu, krásu, možnosti. Rozhodně by nám neměl vpichovat pod kůži pocity vyčerpanosti, šedi a bezvýchodnosti.

Jakmile začneme vidět svůj život černo-bíle, je zjevné, že nám chybějí barvy. Buď vypadl náš příjem barevného signálu, nebo partnerovo vysílání.

  1. „Nebyl by můj život lepší o samotě?“

Lepší = klidnější, zdravější, volnější na dýchání. Posuďme to. Jak by nám bylo bez partnera? Pokud si umíme sebe představit jako výrazně šťastnější, svobodnější a vyrovnanější osobu, můžeme postupovat konstruktivně podle mé základní knihy 250 zákonů lásky a spolu si to vyříkat. Nikdo, ani náš partner, nechce být nešťastný, nebo mít nešťastného člověka vedle sebe. Nikdo nestojí o prázdný život.

Ano, rozchody jsou změna, zásadní změna, ale někdy právě změna dělá život. Každá změna nás rozhodí, vyvolá emoční vlnu, ale právě takový krok může být lepší a paradoxně méně bolestivý než trvalé trápení.

Je to pouhých deset odpovědí, které by nám měly naznačit, jestli se nebudeme sami cítit lépe. Negativní pocity, kterými lidé v krizích procházejí, pochopitelně vedou k negativním myšlenkám a negativnímu životu, tudíž i strachu z osamění. Ale to bývají jen pocity, které se změní s prvním pozitivním uvědoměním. Jen je nutné ta pozitiva dostat do života.

Anebo nám naopak těch deset odpovědí umožní zjistit, že stojí za to s partnerem ještě mluvit a hledat společnou cestu. Jsme-li schopni jeden druhého do těžkostí přivést, měli bychom být schopni si z těžkostí také pomoci. Nebo to opravdu nedokážeme?

  • Nacházíte se v krizové situaci a nevíte si rady? Využijte mé knihy. Tu správnou pro sebe si můžete vybrat v tomto rozcestníku. Knihy si můžete jednoduše objednat ZDE>>>.
  • Pokud mé knihy znáte, a chcete přesto ještě detailně pomoci ve Vaší konkrétní situaci, napište mi přes FC Klub.

© Petr Casanova