Ještě jsem nepotkal silného člověka se snadnou minulostí. Kdykoli mi někdo říká, že měl složitou minulost, zajímá mě. Protože v překážkách, které člověk překoná, se skrývá jeho síla.

Silný člověk to však v životě nemá snadné. Slabí lidé mu totiž jeho chyby připomínají. Nejčastěji mu chtějí odebrat jeho sílu, protože ve slabosti, do níž jsou slabí ponořeni, nechce být nikdo sám.

Tak je mnoha silným lidem neustále předhazována minulost, se kterou se přitom už vyrovnali, kterou už odpykali. A nejhorší je, když jim minulost předhazují ti, které milují – jejich partneři.

Dokážeš mi prominout?

Všichni chybujeme. To je fakt. Jsme přece lidé. A pak máme ještě jedno společné: Všichni za své chyby platíme. To je normální. Co už ale není normální: Když za jednu chybu platíme pořád. Donekonečna. Ba dokonce i tehdy, když ta chyba už byla odčiněna.

Na jedno z osobních setkání mi přišel nešťastný pár. Kuriózně nešťastný. Platil za chybu, která už dávno neexistovala, jen v jejich hlavách.

Ona v minulosti až příliš milovala muže, pro kterého se obětovala. Nesprávní lidé, pro které se obětujeme, velice rádi obětují nás. Že je nesprávný, pochopila ve chvíli, kdy se zaručila za jeho dluhy a on zmizel. Ona se zaručila z čirého nerozumu, kterému říkáme čirá láska. Kdo se řídí pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu, stejně tak jako ten, kdo se řídí pouze rozumem, vypadá jako bez srdce. On se řídil rozumem, ona srdcem. A tak se stalo, že ona neměla na úhradu dluhů, které narůstaly obřím způsobem.

Musela něco radikálního udělat. A tak se v kraji, kde není peněz nazbyt, stala prostitutkou. Platila za to vlastní ctí sama v sobě, ale hlavně za to zaplatila v příštím vztahu.

„Kolik chlapů ji vlastně měla?“ „Co když s tím nepřestala?“ „Co když…?“ – opakoval si její nový přítel od chvíle, kdy se mu svěřila. Chtěl to vědět. Chtěl, aby k němu byla upřímná. Bohužel mnoho lidí chce, abychom k nim byli upřímní, jen do chvíle, než upřímní jsme. Pak nás za upřímnost trestají.

Miloval ji, ale nedokázal jí prominout. Ona ho milovala taktéž, ale nedokázala svou minulost změnit. Oba měli v hlavě zlé duchy, oba žili ne přítomností, ale minulostí, která prostupovala do jejich přítomnosti. A tu minulost nemohli změnit, leda – leda že by změnili své smýšlení o ní.

Jak to v sobě překonat?

Ona přišla do mé kanceláře v 18.00. On zaťukal v 18.30. Ani jeden o druhém nevěděl, že mě přes FC Klub vyhledal. Ona mi povídala, jak v jeho srdci neustále cítí pochybnosti, a kde není důvěra, tam nemůže dlouho vydržet láska. On mi ty pochybnosti dokázal i slovně vyjádřit. Řekl: „Petře, jeden hlas ve mně říká: Miluj ji, nemůžeš bez ní existovat. Ale vtom se ozve druhý hlas, který mě znepokojuje: ,Kde teď je? Co když je zase s nějakým zákazníkem? Copak padlého anděla jde změnit? Copak žena uteče od snadných a rychlých peněz, jak do toho jednou spadne?‘ Miluji ji, ale když ji obejmu, naskočí mi otázky: ,Kolik mužů ji takhle svíralo? Co když to se mnou předstírá, jako to předstírala s nimi – jak tvrdí? A co když i já jsem ten, s kým předstírá?'“

Propadl domněnkám. Stal se zoufalcem, který se snaží vyhrabat z jámy. Ale čím víc kope, tím hlouběji se propadá. Potřeboval začít dělat přesný opak – přestat kopat. Potřeboval se zklidnit a zodpovědět si jiné otázky:

  • Proč oživujeme špatnou minulost, která JE minulostí?
  • Proč nejsme schopni dát druhému, který se napravil, naopak důvěru, pochopení, podporu?
  • Na co si to hrajeme, když soudíme druhé, aniž bychom jim porozuměli?

„Kdo soudí, neporozumí. A kdo porozumí, nesoudí,“ připomněl jsem muži.

Když jeho žena před lety splatila cizí dluh, věřila, že její trest skončil. Je paradox, že s novým partnerem pokračoval. Že vykonavatelem ještě bolestivějšího trestu byl ten, kdo ji miloval. A dvojnásobný paradox je, že tím trestal i sám sebe, protože nic z toho, co nosil v hlavě, ve skutečnosti nechtěl. Do svého života to jen uměle vnášel.

I proto jsem usedl a napsal celé nové vydání magazínu FC Jak postavit most přes minulost. Pomáhá odpovědět, kromě jiných, na tři časté dotazy:

  • Jak se zbavit zlých duchů, kteří prosakují z minulosti do přítomnosti?
  • Jak přestat sebe nebo druhé trestat za dávno splacené dluhy?
  • Jak v sobě či druhém nalézt novou naději, začít nový život?

Uvedu alespoň tři základní rámcové kroky:

1. krok: Suď, pokud jsi dokonalý.

Existují lidé, kteří rádi soudí člověka, aniž znají celý jeho příběh. Soudí ho podle jediného střípku, podle kusé informace, kterou letmo zaslechnou. Chovají se jako dítě, které se podívá na jeden dílek stavebnice puzzle a zvolá: „Fuj, ta bude ošklivá. Tu nechci.“ Jak to může vědět?

Celý náš život vypadá jako mozaika puzzle. I ten zdánlivě nejošklivější dílek v ní má své přesné místo, ba dokonce na jeho místo žádný jiný dílek nepasuje. Tak je třeba chápat život.

Mnoho lidí vidí ženu, která hodně zakusila, a tvrdí: „To nemůže být dobrá partnerka.“ A já naopak říkám: „Právě kvůli tomu, co zakusila, může být dobrá partnerka.“ Milionkrát jsem se přesvědčil o tom, že lidé, kteří zažili největší ponížení, si poté vážili každého člověka, který je neponižoval. Ano, takové naprosté „nicotnosti“ a „samozřejmosti“, jako že je někdo netluče, si vážili jako pokladu.

Slabí lidé si myslí, že silní jsou ti, kteří nikdy nepoznali ponížení, utrpení, překážku. Ve skutečnosti jsou silní lidé ti, kteří to vše zažili, ale překonali. Právě překonávání ponížení, utrpení a překážek je učinilo silnými.

Silným se ještě nikdo na světě nenarodil. Silným se člověk musí stát. Aby mohl zesílit, potřebuje situace, které ho nejprve srazí, ale pak donutí, aby vstal na vlastní nohy a pokračoval dál. To dělá člověka silným – nesnadná minulost. Kdo se posmívá druhému kvůli nesnadné minulosti či nepřítomnosti, neví, že se směje mnohem silnějšímu člověku, než je sám.

2. krok: Pochop, že když nebude nepřítel uvnitř, nepřítel venku vás nezraní.

Ve svých webinářích to opakuji. Fyzicky nás může zranit kdokoli, aniž to ovlivníme, ale vnitřně pouze ten, komu to i proti své vůli dovolíme. Člověk je v tomto nejpodobnější lodi. Nepotápí ji voda, která je všude kolem, ale ta, kterou nechá proniknout do sebe. Jak říkají moudří lidé, ani všechny oceány světa nedokážou potopit loď, dokud se voda nedostane dovnitř.

Nikdo z nás nedokáže ovlivnit naše okolí. Kdykoli může přijít slabý člověk a zkusit nás ponížit. Slabí lidé druhé nezvedají, nemají na to sílu. To jen silní lidé druhé zvedají, a právě to zvedání je činí ještě silnějšími.

Samozřejmě že bolí, když se nás snaží někdo ponížit. Jako kdyby voda narážela na bok naší lodi. Ale jednou poznáme, že nezáleží na lidech, kteří nás srážejí k zemi a nutí plakat, ale naopak na těch, kteří nás z té země zvedají a snaží se nás přimět pousmát se.

Pár by měl být vždycky silnější než jedinec. Neplatí to v jediném případě – když má silný člověk vedle sebe slabocha. Vztah je totiž jako řetěz. Praskne tam, kde povolí nejslabší článek. Druhý partner může být sebesilnější, ale když je druhý slaboch, vztah skončí.

„Jak mám kolem sebe vystavět bariéry, aby nás nikdo nenapadal?“ ptal se zoufale muž.

Nadzvedl mě. „Naopak, ŽÁDNÉ opevňování, ŽÁDNÉ ukrývání, ŽÁDNÉ slabošské choulení se uvnitř. Pokud jste oba silní, dejte všem na odiv, že žijete přítomností, ne minulostí. Ti slabí okamžitě puknou vztekem. Nebo Vám začnou tlačit brouky do hlavy, znejisťovat Vás. Ale to je dobře. Bude to zkouška, která prověří, jestli jste oba opravdu tak silní, nebo jestli Vaše síla,“ podíval jsem se mu zpříma do očí, aby pochopil, že mluvím o něm, „je jen trapný žvást.“

Nejsilnější páry nejsou ty, které neprocházejí velkými problémy. Naopak jsou to ty, které velkými problémy procházejí, ale ty problémy je neoslabují, nýbrž posilují. Činí je semknutějšími víc než kdykoli dřív.

3. krok: Věř, že jakmile začneš mít rád život, život začne mít rád Tebe.

„Chci jí pomoci a věřím, že na to mám,“ řekl, když mi podával ruku na rozloučenou a chystal se odejít. Tu ruku jsem mu stiskl a držel, aby ještě něco důležitého vyslechl – a pořádně si to zapamatoval.

„Všichni hodnotíme sami sebe podle toho,“ pravil jsem, „co si myslíme, že jsme schopni dokázat. Ale život nás hodnotí pouze podle toho, co jsme doposud skutečně udělali. A kdybych já byl Váš život,“ dodal jsem, „pak z mého pohledu jste pro Katku neudělal ještě vůbec nic. Změňte to a já změním svůj názor.“

Život rozlišuje talkers a doers, tedy lidi, kteří jen žvaní o tom, co udělají, a lidi, kteří místo žvanění jednají. Každý má svůj způsob využívání energie a tento muž vkládal veškerou energii doposud jen do domněnek. Ale to se změní.

Existují totiž lidé, kteří milují druhé natolik, že jsou ochotni riskovat úplně všechno, jen aby si je udrželi. Za takovými lidmi nikdy neváhejte jít. Protože jejich všechno je čas, trpělivost a důvěra. Všechno, co potřebuje každý vztah, má-li se stát dlouhodobým.

Věřím, že zlí duchové v hlavě slabých lidí začnou umírat. Přestane jim totiž být věnována péče. Ti dva začnou žít ne minulostí, ale přítomností. Ne tím, co bylo, ale tím, co je. A když tím, co si oba v přítomnosti dávají, je čas, trpělivost a důvěra, začnou být konečně spoluhráči, a ne protihráči.

© Petr Casanova