Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Je to jedna z nejčastějších otázek, které dostávám: „Proč, když mě partner má vedle sebe, tak mi neumí dát najevo svou lásku? A když mě vedle sebe nemá a je konec, má najednou potřebu chtít mě zpátky a snášet mi modré z nebe? Proč to neumí dřív?“ ptá se Aneta.

Víte, člověk je zvláštní bytost. Potřebuje smutná období, aby pak měl z něčeho radost. Potřebuje porážky, aby si pak dokázal vážit výher. A potřebuje nemoc, aby znovu pochopil, jakou hodnotu má zdraví. To všechno je proto, že člověk je flexibilní bytost. Flexibilní znamená přizpůsobivá. Jinými slovy: Člověk si zvykne na všechno. Na všechno špatné a bohužel i na všechno dobré. 

Když budete na člověka denně křičet, on to časem přestane slyšet. Když budete člověka denně hladit, on to časem přestane cítit. Tohle dělá zvyk. Zvyk vzniká tehdy, když se nějaká činnost opakuje pravidelně dostatečně dlouho, podle některých psychologů alespoň jednadvacet dní po sobě. Pak si člověk zvykne, ať je to cokoli. Stane se to totiž všedním, běžným, očekávaným, automatickým, samozřejmým. Když je to dobré, přestane to být hodnotné. Člověk to přestane vidět, cítit, vnímat. Právě tak je to se zdravím. Člověk, který je dlouhodobě zdravý, si to přestane uvědomovat. Začne hazardovat se zdravím, protože má pocit, že o něj nemůže přijít. Přestane si ho vážit až do okamžiku, kdy ho ztratí. Pak si najednou uvědomí, co měl a už nemá. Říká se tomu dar rozlišení.

Člověk je nastaven tak, že si neváží toho, co má dlouhodobě při sobě. Když dáte člověku nové auto, první den je nadšený, ale postupně to nadšení začne upadat, zvykne si. Ačkoli to auto se nezmění, už mu nepřijde výjimečné. Stejné je to s prací, dosaženou úrovní kariéry, mírou bohatství, ale taky s druhým člověkem. Každý, s kým jsme dlouhodobě, nás omrzí. Ne proto, že by začal být nudný, ale nás začne nudit to, že je pořád stejný. Říká se tomu syndrom neviditelného člověka. Jestliže pro nás někdo dělá něco pravidelně dostatečně dlouho, my to přestaneme vidět. A přestaneme vidět i toho člověka. Musí přijít dar rozlišení, abychom toho člověka i jeho činnost začali opět vnímat a vážit si jí. Jinými slovy: Ten člověk musí přestat dělat to, co už bylo samozřejmé. Tehdy si uvědomíme rozdíl mezi tím, co jsme měli, a co už nemáme.

Proto si lidé začnou vážit zdraví, až když onemocní, lásky, až když ji ztratí, člověka, až když si představí, že už se nikdy nevrátí.

Víc o tom píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem. A pamatujte: Podstatou lidského štěstí je naučit se vážit si toho, co máme, ještě když to máme, ne až když to ztratíme.

© Petr Casanova