Při individuálních konzultacích v FC Klubu potkávám mnoho lidí, kteří roky hledají životního partnera a toho správného nemohou najít. Propadají pocitu, že zrovna ten jejich neexistuje.

Jistěže se mýlí, protože na světě neexistuje zámek, k němuž by současně nevznikl klíč. To, že svůj protějšek nevidíme, ještě neznamená, že neexistuje. Možná bychom se jenom měli jinak dívat – hlavně se přestat dívat pouze očima.

Co to je „životní“?

Životní partner je více než jen ten, se kterým je nám dobře. Životní partner nás mění, posouvá. Vytváří nejlepší verzi našeho Já. Motivuje nás být jiným člověkem, aniž by nás měnil v jinou osobu.

Pro náš osobní rozvoj má láska klíčový efekt. Láska má totiž moc dostat z člověka to nejlepší. Ale také nejhorší. Brzy se však naučíme, že když ze sebe dostáváme to nejhorší, abychom ublížili tomu, koho milujeme, ztrácíme ho – ztrácíme to, co milujeme.

Tím nás životní láska učí lépe pracovat nikoli s druhým, ale se sebou samými. Protože jen tak o životního partnera přicházet nebudeme.

Jak však podotýkám ve své základní knize 250 zákonů lásky, životní partner je něco jiného než životní vztah. Zatímco životní partner vchází do našeho života ve správný okamžik, aby nás posunul, životní vztah se teprve vytváří, nepadá rovnou z nebe. Jinými slovy: Životním partnerem je ten člověk, který je s námi ochoten budovat životní vztah – a primárně chápat, že ten nevzniká pouhým seznámením, nýbrž že se na něm od té chvíle musí pracovat.

Životní vztah tedy není představa. Životní vztah je uskutečňování. Životním partnerem není ten, kdo sní o vztahu bez komplikací, těžkostí a zvratů, ale ten, kdo s námi přes komplikace, těžkosti a zvraty prochází dál – kdo životní vztah den co den uskutečňuje.

Životní páry proto – a to je nejdůležitější – spolu nezůstávají jen v růžových situacích, ale v jakýchkoli. Naplňují tuto myšlenku:

„Nejdůležitější ve vztahu nejsou chvíle, kdy se držíme za ruce a ve všem si rozumíme, ale kdy si nerozumíme, a přitom se držíme dál.“ Z knihy 250 zákonů lásky

Solidně vypadající partner je jako vysokoškolský diplom. Pouhý předpoklad. Tak jako diplom za Vás kariéru neudělá, ani solidně vypadající partner automaticky neznamená životní vztah.

Jak tedy odlišit životního partnera od jednoho z mnoha?

Naznačím to alespoň na 7 základních rozdílech.

1. rozdíl: „Jednomu z mnoha“ partnerů vadí, kým jsme nebo kým chceme být. Životní partner podporuje to, kým jsme nebo kým chceme být.

V zásadě existují jen dva druhy lidí. Jedni poznají to nejlepší z nás, a přesto odejdou. Druzí poznají to nejhorší z nás, a přece zůstanou.

Těm prvním nestačí to, jací jsme. Ti druzí nás dokážou přijmout takové, jací jsme. V tom je základní rozdíl.

Ti druzí nás nemají ambici násilně měnit. A – což je paradox – díky tomu se měníme. Jak je to možné?

Nikdy to není tak, že by nás partner dělal lepší osobou. Ne, to my se jí stáváme. A stáváme se jí právě proto, že nás sám inspiruje. Nebo že v nás věří mnohem dříve než kdokoli další, ba dokonce dříve, než v sebe začneme věřit my sami.

Že je životní, poprvé pocítíme tehdy, když nabudeme dojmu, že raději budeme prožívat špatné časy s ním, než průměrné sami – že budeme raději s ním v bouři než s kýmkoli jiným v bezvětří.

Ztrácíme racionální odpověď, proč s tím partnerem zůstáváme. Najednou už to nejsou velká prsa či svalnaté bicepsy. My sami – naše nepopsatelné pocity a náš nepochopitelný růst – jsou nejlepší odpovědí na to, proč nám to do té doby nefungovalo tak dobře s nikým jiným, ba dokonce proč jsme do té doby tápali sami.

2. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů je tak složitý, že jeho činy neodpovídají slovům. Životní partner je tak jednoduchý, že říká to, co si myslí, a dělá to, co říká.

V obou typech vztahů – to je spojuje – postupem času ubývá slov. Rozdíl je však v tom, že zatímco v prvním typu vztahu ubývá i komunikace, ve druhém narůstá – ano, i beze slov.

Jak podotýkám v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, v prvním typu vztahu se postupem času odnaučujeme naslouchat, ptát, zajímat či se o cokoli hádat. Slova totiž ztrácejí význam. Jsou zbytečná, protože ta z jeho úst neodpovídají tomu, co dělá. Jeho slova jsou horší než nic. Jeho slova jsou totiž čistá lež. A tak spolu raději mlčíme.

Se životním partnerem se naopak začínáme chápat tak rychle, že tomu rozum přestává rozumět. Komunikace neprobíhá oklikami přes ústa, gesta, sliby. V životním vztahu lidé komunikují srdcem – pocitem, instinktem, pouhým pohledem jeden druhému rozumějí.

Podle Kanta je všední láska ta, kterou vyjadřuje věta: „Miluji Tě, protože Tě potřebuji“.

A životní láska ta, kde platí tiché: „Potřebuji Tě, protože Tě miluji.“

3. rozdíl: „Jednoho z mnoha“ partnerů musíme nutit, aby mu na nás vůbec záleželo. Pro životního partnera jsme součástí jeho života.

Lidé obvykle potřebují těžkou zkušenost, aby pochopili, že láska není z hmotného světa. Nelze nikoho donutit, aby neodcházel, uprosit, aby se vrátil. I když zamkneme dveře (a podle zákonů fyziky znemožníme něčí odchod), v lásce takový člověk ve skutečnosti už dávno odešel.

To, že ho fyzicky vidíme ve své blízkosti, ještě nic neznamená. Dva citově vzdálení lidé se mohou navzájem dotýkat, a přesto nic necítí. Zato spřízněným duším žádná síla na světě nezabrání v tom, aby spolu byly, ať jsou jakkoli zeměpisně vzdáleny.

Jak je to možné? Protože v životní lásce nikdy není a on. V životní lásce jsme jedno.

A mnohdy, v těžkých chvílích, nám dokonce připadne, že partner nám rozumí více než my sami sobě – že je schopen být námi více než my sami.

4. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů vnímá naši krásu jen očima. Pro životního partnera je naše hlavní krása očím neviditelná.

Poznal jsem mnoho opravdu chudých lidí. Měřili bohatství pouze penězi a krásu pouze tím, co viděli očima. Tak chudí byli.

Vše skutečně důležité je očím neviditelné. Zdaleka to nejsou jenom dva metry čtvereční lidské pokožky. Je to vše pod ní. Hloubka srdce, velikost duše, kouzlo charakteru, unikátnost člověka.

Proto v knize Protože varuji, že partneři, které přitahujeme pouze vzhledem, s námi nemohou vydržet navždy. Fyzická krása totiž v čase ubývá, chřadne, mizí a já křičím: JE TO DOBŘE! Jen díky tomuto chytrému mechanismu přírody s námi zůstávají pouze ti, kdo vnímají mnohem více než to, co vidí oči.

5. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů neustále provokuje naši důvěru. Životní partner nám nedává důvod pochybovat.

Upřímná láska pro mě znamená dát druhému příležitost, aby mě zranil – a současně mu důvěřovat, že to neudělá. Důvěra je pro mě nejlepším lakmusovým papírkem, nic tak dobře neotestuje charakter člověka. Důvěra vždycky vede k pozitivnímu zjištění.

Buď si potvrdíme, že partnerovi na nás/na vztahu skutečně záleží, a tudíž nás neoklame. Nebo obdržíme informaci: Uvolni si místo pro někoho lepšího.

Díky vlastní důvěře vždycky poznáme, kdo je falešný a kdo upřímný. Kdo je schopen riskovat všechno kvůli nám.

Člověk, který nás opravdu miluje, nás nenutí pochybovat. To slovo úplně zapomeneme…

  • Když nám ten druhý píše, čteme jeho text znovu a znovu.
  • Když s ním jdeme, zpomalujeme, aby ten čas trval déle.
  • Když na něj myslíme, srdce nám bije rychleji.
  • Když ho posloucháme, bezdůvodně se usmíváme.
  • Když ho pozorujeme, nejsme schopni současně sledovat nikoho jiného.

Jak zdůrazňuji v knize Protože, toto je pět pádných důvodů, proč se dvě spřízněné duše nikdy nezradí. Vědí totiž – tím více, čím horší mají špatné předchozí zkušenosti –, jak vzácné tohle je.

6. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů se řídí tím, co mu kdo řekl. Pro životního partnera nehraje názor okolí podstatnou roli.

Připravme se na to, že našeho životního partnera většina lidí nepochopí. „Jak pro Tebe může být perfektní?“ – ptají se. „Vždyť je starý, ošklivý, chudý… nedokonalý.“

Nezlobme se na ně, prosím. Nemohou ho pochopit. ON totiž není perfektní pro nikoho, jen pro nás. Nikdo jiný s ním nemá sladěný přijímač. Nepochytí, jak je možné, že nejlépe mu rozumíme, když mluví srdcem.

Zato „jeden z mnoha partnerů“ má zcela odpojený přijímač. Řídí se ve vztahu tím, co mu kdo napovídal. „Promiň, maminka mi říkala… kamarádi říkali… povídá se o Tobě… všichni Ti zazlívají…“ – to jsou jeho argumenty. Rád získává převahu díky tomu, že do našeho vztahu vtahuje jiné lidi.

Zapomíná, že láska neumožňuje referendum. V lásce se nemusí hlasovat. Buď je absolutní shoda, nebo absolutní neshoda. Zatímco na vznik vztahu jsou potřeba dva, na jeho rozbití stačí jeden – ten, který ve dvou budovat nechce.

7. rozdíl: „Jeden z mnoha“ partnerů přehlíží nebo ponižuje naši hodnotu. Životní partner dělá všechno pro zvyšování naší hodnoty.

V prvním případě dává partner najevo, že je on a my. Mezi tím je propast. Když se mu chceme odevzdat, obětovat mu sami sebe, je to stejné, jako bychom mu svěřili sestavené puzzle a on ten křehký obraz vyhodil do vzduchu. Naše Já se rozletí na stovky kousků. Bude nám dlouho trvat, než všechny kostičky najdeme, a ještě déle, než je zase poskládáme. Tak to funguje tehdy, kdy přijmeme hru na ponižování naší hodnoty.

Lidé, kterým partner zničil jejich sebevědomí, se domnívají, že je těžké od něj odejít. Myslí si to obvykle až do chvíle, než to udělají. Potom si vyčítají, že to neudělali dřív. Protože jim dojde, že to žádný partner vlastně nebyl.

Životní partner je ten, kdo si uvědomuje, že s ním tvoříme jeden celek. Když poníží nás, poníží vztah, tudíž i sebe. Když podpoří nás, podpoří zvýšení naší hodnoty, a tím pomůže ke zvýšení hodnoty celého vztahu, jehož jsme součástí.

Životní partner ví, že v tom spočívá budování životního vztahu. A že je v jeho osobním zájmu. Protože tím vytváří vzájemný silnější elektrický obvod. Víc dá, víc dostane. K čemu takový společný obvod oslabovat? V životním vztahu dáváním nikdo nechudne. Naopak.

  • Jak s partnerem pracovat každý den na dlouhodobém vztahu? O tom je kniha 250 zákonů lásky.
  • Co dělat, když zjistíme, že milovaný partner v takovém vztahu už být nechce? O tom je kniha Dvanáct srdcí.
  • Jak se vyrovnat s osaměním, pročistit se a připravit na nový vztah, potažmo uvěřit, že může být někdo lepší? O tom je kniha 100 nejkratších cest k Tobě.
  • Proč kolabují některé vztahy a jak se společně dostat z nejhorších krizí? O tom je kniha Protože.
  • Detailně o všech mých knihách čtěte v přehledu zde.

Všechny knihy můžete zakoupit v tištěné nebo digitální podobě.

© Petr Casanova