Lidé se mi smějí, že věřím na dlouhodobé vztahy.

Ano, jsem blázen – v dnešním světě, kdy je moderní rychlost, kdy všechno zdlouhavé příliš zdržuje.

Ano, věřím v ně, protože jsem je zažil. Narodil jsem se ještě v pravěké době, kdy se rozbité věci rovnou nevyhazovaly, ale nejprve opravovaly.

Byla to ještě dřevní doba, kdy nebyl žádný internet. Kdy lidé nevěděli, že bude někdy možné vyjádřit negativní komentář, a hned ho smazat. Zranit, a dělat, že se to nestalo. Nebo jedním klikem vymazat přítele, milovaného člověka, a věřit, že co jde na internetu, platí i v životě.

Byla to zvláštní doba, kdy lidé věděli, že když někomu ublíží, ten čin už se nikdy neztratí. Že bude navždy obíhat v prostoru.

Byla to doba, kdy říct zlé slovo bylo jako zatlouct hřebík do dřeva. Věděli jsme, že i když se omluvíme (ten hřebík ze dřeva vytáhneme), v tom dřevě už navždy zůstane stopa.

Věděli jsme, že říct pomluvu je jako roztrhnout prachovou peřinu ve větru. Že se ta chmýříčka rozlétají do všech stran a už nikdy je neposbíráme zpátky.

Proto jsme si dávali pozor na slova i činy. Rozbité jsme nevyhazovali. Věděli jsme, že člověk, který je schopen něco rozbít, to může být schopen i opravit – anebo to už nikdy nerozbít, když si uvědomí, jak snadné je něco rozbít a jak těžké pro něj může být to pak chtít opravit.

Byla to doba, kdy jsme věděli, že co se rozbije, už opravit jít nemusí. A tak jsme si dávali pozor na to, aby se to nikdy nerozbilo.

Dnes chodím každé pondělí do škol, abych o té době dětem vyprávěl. Nechápou ji. Slovo, které napíšou, mohou přece snadno smazat. Projekt, který zkazí, mohou přece snadno hodit do koše. Člověka, který je naštve, mohou přece snadno zablokovat, vymazat ze svého života. Anebo je to jen klam a nevirtuální svět takto nefunguje?

Doba jako viník

Než se moje první kniha 250 zákonů lásky stala mezinárodním bestsellerem, často jsem slýchal stížnosti na dobu. Například: Všechno je dobou! Doba kazí lidi! A podobné pitomosti.

Jestli internet může za to, že k sobě lidé ztrácejí cestu, že blbnou a nekomunikují, i když právě doba jim dává nejsnazší komunikační nástroje, pak tužky mohou za to, že píšeme ve větách hrubky, auta mohou za to, že bouráme, a láhve alkoholu mohou za to, že chlastáme. Nedošlo k žádné vzpouře věcí. Nikdy to není chyba věcí nebo doby, ale jen a pouze lidí.

Tolikrát slyším: „Kašlu na lásku. Láska mě zase zklamala.“ Ne, láska nikdy nezklame. Zklame vždycky jen člověk.

Internet, mobily i sociální sítě jsou skvělý nástroj, jako nůž, ale když s ním lidé neumějí pracovat, obracejí nůž proti sobě. Doba, ve které žijeme, je nejlepší možná. Máme letadla, takže můžeme být na jakémkoli místě planety do čtyřiadvaceti hodin. Máme komunikační nástroje, takže můžeme v příští sekundě dát blízkému najevo, že na něj myslíme. Není tak chybou letadel a telefonů, když někomu říkáme: „Promiň, nemám na Tebe čas.“

Omlouvám se, smažme to

Lidé jsou z moderní doby tak zblblí, že se domnívají, že když vezmou sklenici a praští s ní o zem, omluva všechno spraví. Jako když stisknete klávesu, která vrátí původní akci.

Jenže skutečný život je jiný než virtuální. Slova a činy se smažou možná na obrazovce, ale nikdy ne v člověku.

A právě proto jsem za tuto dobu rád. Vyniknou lidé, kteří se na vztahových křižovatkách rozhodnou správně – ve prospěch dlouhodobých vztahů. Není těžké je rozpoznat.

Uvedu jenom sedm jednoduchých rozdílů:

1. znak této doby: Útěk místo řešení

Je lidskou přirozeností chtít si život co nejvíce usnadnit. Jenže usnadníme si ho tím, že utečeme od prvního problému?

Přiznávám, řešit je vždycky obtížnější než utéct. Řešit znamená hledat k druhému cestu, nalézat průsečík, kompromis, někdy i ustoupit. Snazší je utéct. Jenže opravdu pak budeme mít život snazší – nebo těžší?

Kdo utíká od prvního skutečného problému ve vztahu, ten bude utíkat z každého vztahu. Problémy patří k životu. Přesněji řečeno: Život sám je problém. A my máme hlavu a srdce od toho, abychom nalézali řešení. Racionální i citlivé.

Partner, který utíká od problémů, má paradoxně ten hlavní problém v sobě – neochotu řešit problémy. Bude zacyklený v odchodech, dokud se nerozhodne změnit svůj život k lepšímu – hledat chybu ne v druhých, ale v sobě. Co hledá, to je schopen najít a napravit.

Pak kupodivu najde lék na všechny problémy, které jej ve vztazích potkávají. Ten lék i řešení jsou totiž v něm.

2. znak této doby: Boření místo stavění

Jedním z nejúspěšnějších spotřebních byznysů současnosti je výroba a prodej televizorů. Proč? Protože tyto firmy jako jedny z prvních pochopily dobu a svou příležitost.

Lidé odmítli televizory opravovat, a tak se výrobci zamysleli nad možností „kurvítek“ – časovačů, které by televizor s uplynutím záruční doby zkratovaly. Lidem by to nevadilo, usoudili – porouchaný televizor vyhodí a koupí si nový. Moderní člověk už je takový.

Bořit se stalo fenoménem. Zprávy jsou jen o tom, co kdo zbořil, zničil, rozbil. Stejně tak seriály. Sledovanost mají vysokou. V této nové televizní kultuře vyrostla celá jedna generace dětí, které rychlé změny považují za normu. Ostatně, na některých televizních stanicích se upoutávky na seriály staly už součástí zpravodajství. Nikdo už neodlišuje, co je fikce a co realita.

O lidech, kteří tvoří a stavějí, nejsou žádné zprávy. Trendem je bořit, nestavět. Proto je doba singles. Doba těch, kteří říkají, že už ani nechtějí, nebo nevěří, že by bylo možné s někým budovat vztah.

3. znak této doby: Těkání místo soustředění

Základním principem dosažení jakéhokoli úspěchu je soustředění. Lidský mozek je schopen vymyslet cokoli, pokud se nerozptyluje, pokud v sebe koncentrovaně věří, pokud nepochybuje o své síle a hodnotě.

Jenže dnešní člověk těká. Na ulicích vidí plno neokoukaných těl a každé jiné než to, jaké má partner. Užasle vidíme, že každý člověk, kterého míjíme, má něco, co náš partner nemá. V našem těkajícím mozku tak vzniká dojem, že každý je lepší než náš partner.

Přitom stačí obrátit úhel pohledu a zjistíme, že i náš partner má něco, co nemá nikdo jiný. Pointa je v tom, že na světě neexistují dva stejní lidé. K tomu ovšem potřebujeme dozrát. Uvědomit si jeho unikátní hodnotu.

Někdy o nejbližšího člověka musíme přijít, abychom poznali, že nám v životě chybí. Je to jako se zdravím. Dokud ho máme a stává se každodenní samozřejmostí, ani si ho nevšimneme. Teprve když zdraví ztratíme, začneme se o něj starat, přát si ho zpátky, soustředit se na něj.

4. znak této doby: Povrchnost místo hloubky

„Řekl mi: Už ses mi okoukala,“ stálo v jednom ze stovek e-mailů. Není vzácný. Čím déle ve vztahu jsme, tím pravděpodobněji takovou větu uslyšíme. A je to dobře. V tu chvíli teprve poznáme člověka, který ji vyslovil.

Kdo se při výběru partnera rozhoduje povrchně, výhradně podle vzhledu, toho čeká těžký život. Vzhled totiž vadne. I model stárne, okoukává se. V konkurenci nových, mladých vždy časem působí jako druhá liga.

Rozvineme-li metr, zjistíme, že plocha průměrné lidské pokožky činí jen dva metry čtvereční. To se někomu okouká za jednu noc. Naproti tomu lidské nitro je nekonečné. Zvláštní srovnání, že? Zatímco lidská pokožka stárne, lidské nitro zraje. Člověk s postupem věku vizuálně ztrácí, ale vnitřní moudrostí získává. Zatímco navenek se zdá pořád chudší, uvnitř bohatne.

Očima lze bohužel spatřit jen povrch. Nic, co je na člověku dlouhodobě krásné, ba stále krásnější. Je radost zavřít oči a užívat si druhého jen – citem. Do nekonečné hloubky jeho snů, hodnot a zkušeností.

5. znak této doby: Lhostejnost místo komunikace

Na světě je osm miliard lidí. Tak proč se zdržovat jen s jedním jediným? – prostá logická úvaha člověka této doby. Je to stejný přístup, jako kdyby silničáři přestali udržovat jednu hlavní cestu, protože na světě je spousta jiných. Ve skutečnosti všechny komunikace je třeba udržovat, mají-li zůstat sjízdné.

Všechny mé knihy – všech pět bestsellerů – je o komunikaci. Dvojsmyslné slovo. Komunikace je spojnice mezi dvěma body (nebo lidmi). Kde není komunikace, jsou jen dva oddělení lidé. Oba zpočátku mohou mít radost, že je čeká snazší život – nebudou muset žádnou komunikaci udržovat, odhrnovat sníh, solit povrch; nebudou se muset starat, řešit kompromisy. Bohužel tím nezískají, ale ztratí – kontakt s nejsilnější emocí v životě, láskou.

Kdykoli něco milujeme, ať člověka, nebo práci, odevzdáváme tomu maximum. Dokážeme se rozvíjet, ponaučovat a jsme při tom šťastní. Chceme ten slastný pocit opakovat, a to co nejčastěji. Co lidé dělají s láskou, to dělají dobře.

Ano, komunikace dá práci. Umožňuje ale druhého postavit na nohy, a tím vytvořit dvojité štěstí. Radost, kterou máme z druhého (že se mu vede lépe), i radost, kterou máme ze sebe (že my jsme jejím původcem). Proto dáváním ve zdravém vztahu oba bohatnou.

Kde není protažená silnice (komunikace), tam jsou lidé v izolaci. Vzájemná energie neproudí. Vztah nemá smysl, protože fakticky dávno zamrzl.

6. znak této doby: Braní místo dávání

„Co z toho budu mít?“ – základní otázka komerční doby. Hlavně brát. V ekonomice způsobuje inflaci.

Ti, kdo chtějí stále vyšší mzdy, současně zvyšují ceny produktů nebo služeb, které vyrábějí nebo dodávají. Firmy totiž musejí vyšší výdaje promítnout do zdražení zboží. Lidé tak sice vydělají více, ale množství zboží, které si pak koupí, růst vůbec nemusí.

I ve vztahu je důležité dávat. Kdo přestane druhému dávat čas, pozornost, energii, učí ho žít o samotě, potažmo s někým novým. Sám tak ztrácí podporu v těžkých chvílích, rameno, na kterém se mohl vyplakat, ucho, kterému se mohl vypovídat, paži, která ho mohla obejmout.

Žijeme v době, kdy je zvykem brát. Vytěžovat půdu, vytěžovat lidi. Vyčerpávat zdroje. Pak hledat jiné.

7. znak této doby: Negace místo pozitiv

Jak se cítíte vedle druhého? Jaký energetický náboj Vám dává – plus, nebo minus?

Všechna negativní slova a činy – lži, falše, zrady, ubližování –, to všechno ničí vztah, jehož jsou oba partneři součástí. Ano, ničí to oba. A protože všichni potřebujeme pozitivní energii, je naším přirozeným sklonem hledat člověka nabízejícího podporu, důvěru, radost, lásku.

Kdo se zbavuje lidí, kteří ho byli ochotni milovat, nezískává, ale ztrácí. Stejně tak ten, kdo přijde o člověka, který ho nerespektoval a neoceňoval, neztrácí, ale získává.

Získává šanci na lepší vztah. A učí se, že dočasní partneři dávají doživotní lekce.

  • Která z mých knih je vhodná zrovna pro Vaši momentální situaci? Vyberte si zde.
  • Zajímá Vás moje řešení Vašeho současného problému? Zeptejte se. Můžete buď písemně (více zde), nebo osobně (termíny možných setkání jsou vypsány zde).

© Petr Casanova