Existují dárky, které se dávají jen jednou za rok. Na Vánoce, Valentýna, narozeniny.

A pak jsou pozornosti, které můžeme dávat denně. Nezruinují nás. Nemyslím květiny. Myslím takové pozornosti, které nestojí ani korunu. Nestojí zdánlivě vůbec nic. Přesto mohou pro člověka znamenat úplně všechno.

Píšu „zdánlivě“. Protože něco přece stojí. Jsou to paradoxně vlastně ty nejdražší dary, které můžeme poskytnout. Protože člověku dáme něco, co už nemůžeme nikdy získat zpět.

Ptáte se, co je tak hodnotným darem, který můžeme poskytnout denně, a přitom nezchudnout? Chcete hned oponovat, že nejste majetní, ať za Vámi nechodím se žádnou nabídkou, protože jednu hypotéku už máte? Nebojte, ten dar máte. A je jen na Vás, jestli ho druhému věnujete.

Prosím o TVŮJ ČAS

Kdykoli přijdou lidé na osobní konzultaci, nebo kdykoli se mi svěřují v rámci FC Klubu, vážím si jejich důvěry, ale je mi líto, že problém svého vztahu musejí řešit se mnou, ne s partnerem. A oni mi odpovídají: On to řešit nechce. Nemá na mě čas. Odmítá komunikovat. Jeho to zdržuje.

Čas je totiž luxus. Luxusní neznamená nezbytně drahé. Luxusní znamená především vzácné. A udělat si dnes na druhého čas, to vzácné je.

Včera po webináři jsem večeřel v restauraci. Byl tam kuriózní pár. Ona se snažila partnerovi s něčím svěřit. On v polovině její zpovědi mimoděk sáhl pro mobilní telefon a začal si procházet e-maily, odpovídat na zprávy.

„Co to děláš?“ podivila se.

„Nic, vůbec nic. Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Ale nevnímal ji. Když zkusmo položila otázku, mlčel, oči soustředěně přisáté na displeji, psal. Muselo to být důležité, rozhodně důležitější než ona.

Zažil jsem to, sám jsem takový byl. Až do chvíle, než mi moje partnerka dala ochutnat mou medicínu. Když, po mém nevnímání, jsem ji zatáhl do postele a započal své velkolepé intimní dílo, ona v polovině mého snažení úplně stejně, jakoby mimoděk, sáhla pro dálkový ovladač a pustila televizi.

„Co to děláš?“ zvolal jsem.

„Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Užasl jsem. Moje partnerka se rozesmála a já v jejích očích viděl sebe. Sebe se svým mobilem.

Zrcadlo, zrcadlo…

Ach, to zrcadlení – ta mocná psychologická taktika. Kéž bychom to zrcadlení měli na paměti. Kéž bychom včas vážili, zda neděláme druhým to, co nechceme, aby oni dělali nám.

Ve své základní knize o budování dlouhodobých vztahů 250 zákonů lásky (ve světě přeložené jako 250 Laws of Love) varuji, že dopad svého jednání si často neuvědomujeme, dokud se k nám druzí nezačnou chovat stejně. S odstupem času nám dojde, o co jsme přišli nikoli vinou druhých, ale svou vlastní vinou. Ano, kvůli sobě.

Pozor, napsal jsem: kvůli sobě. Ne: kvůli době. Proč to tak zdůrazňuji?

Dám Vám hádanku:

Přes 80 % lidí si bez něj neumí představit jeden den – co kdyby se zrovna událo něco důležitého?

Přes 60 % lidí si ho nevypíná na noc – co kdyby se zrovna stalo něco důležitého?­

Přes 40 % lidí si ho bere i na záchod – co kdyby se zrovna dělo něco důležitého?

Už víte, CO TO JE?

Příroda by pomalu měla přemýšlet, jak mobilní telefon učinit součástí člověka. Už takhle má u nás minus a divíme se, jak mohl člověk bez mobilu vůbec fungovat…

„Promiň, tohle je důležité…“

„Promiň, tohle je důležité,“ zní jedna z nejčastějších vět současnosti. Slýchá ji ten, který v dané chvíli „není tak důležitý“. Vyslovuje ji ten, který tvrdí: „Promiň, ale víš, je to dobou.“

Promiň, ne, není to dobou. Jestli doba může za to, že neumíme druhým souvisle a stoprocentně věnovat svůj čas a energii, pak auta mohou za to, že bouráme, láhve za to, že se opíjíme, a tužky za to, že děláme hrubky ve větách. Ne, za všechno v každé chvíli odpovídá jen člověk.

Naslouchat je první povinností vztahu (více v 250 zákonech lásky). I když není právně vymahatelná, vysvětlím, proč se vyplatí ji dodržovat. A také objasním, co znamená OPRAVDU naslouchat.

1. důvod: Čím víc věcí děláš, tím méně jsi produktivní.

Kdyby příroda fungovala podle českých státních norem, měla by každý produkt, který vyrobí, opatřit návodem k použití. V něm bychom se patrně dočetli, že sestáváme z mnoha částí a smyslů, nicméně výrobce upozorňuje, že tyto části nemůžeme užívat souběžně, jinak poklesne efektivita celku.

Příroda je ale z obliga, protože člověka současně vybavila mozkem, aby si dříve či později uvědomil, že sice má dvě oči, ale nemůže každým okem sledovat něco jiného; že sice má dvě uši, ale nedokáže každým uchem vnímat něco jiného; že sice má dvě ruce, ale je těžké každou psát jinou větu; že má i dvě nohy, ale je nemožné každou chodit na jinou stranu.

Chceme-li cokoli dělat efektivně, potřebujeme se soustředit – tedy zaměřit do jednoho bodu. Pak máme až překvapivé, téměř neomezené schopnosti.

Úspěšní lidé nemají více očí, uší, rukou ani nohou. Jen se dovedou více soustředit na to, co je pro ně v každé chvíli podstatné. Pochopili, že úspěšným člověka nedělá jen stoprocentní práce, ale i stoprocentní odpočinek – schopnost beztrestně práci vypustit z hlavy, byť na pár chvil. Že důležitým a vzácným člověka nedělá dostupnost v každé chvíli, ale právě chvíle, kdy je všem ostatním nedostupný.

Pokud u večeře vypneme telefon a věnujeme se stoprocentně tomu, s kým večeříme, nejsme v té chvíli méně produktivní. Naopak, jsme více produktivní, než když se snažíme stihnout všechno – a v té chvíli nestíháme pořádně nic.

2. důvod: Když miluješ, nemusíš to říkat. Je to zřejmé ze způsobu, jakým s druhým zacházíš.

Proč vlastně naslouchání tolik partnerů považuje za důvod začít dělat ještě něco dalšího? Protože nevědí, že naslouchání není pasivita, k níž si mohou pohodlně přibrat jinou aktivitu (telefonování, hraní her, civění na televizi). Naslouchání je překvapivě AKTIVNÍ činnost – projevujeme-li skutečný zájem o druhou osobu a o to, co nám říká.

Naslouchat neznamená pasivně poslouchat, abychom věděli, kdy máme zase začít mluvit nebo kdy skočit druhému do řeči, protože se zrovna nadechl. Naslouchání není součást mluvení. Naše mluvení vůbec do našeho naslouchání nepatří.

Naslouchání je mnohem přínosnější než mluvení. Když totiž sami mluvíme, jen opakujeme to, co už víme. Když ale nasloucháme, máme možnost dozvědět se něco nového – něco, co bychom se mluvením nikdy nedozvěděli.

Proto tolik chytrých lidí především naslouchá. Naslouchají ne proto, aby odpověděli, ale proto, aby porozuměli. Když tomu, co slyší, nerozumějí, nenapadne je, že to je důvod, proč to nemají poslouchat.

Vědí, že i když zdánlivě nedělají nic, možná v té chvíli dělají něco, co pro druhého může znamenat všechno. Vědí, že i když zdánlivě „pro sebe“ v té chvíli nedělají mnoho, ve skutečnosti pro sebe, druhého i vztah dělají maximum.

3. důvod: Pro pomoc nemusíme znát odpovědi. Stačí naslouchat, stačí se starat.

Jak správně naslouchat, mě v mládí učil jeden anglický kamarád, a to jednoduše: slovo „listen“ (v angličtině „naslouchat“) totiž má stejné hlásky jako „silent“ (v angličtině „mlčení“).

Naučil mě stát se Koloseem, auditoriem, které každý zvuk vrací s o to silnější a bohatší ozvěnou, i když mlčí. Jak je to možné?

Protože druhý nepotřebuje odpověď, rady, hodnocení. Stačí, že jsme při něm.

Že víme…, že chápeme…, že akceptujeme…

Ne, druhý ve skutečnosti nepotřebuje naše řešení. On nepochybně najde to nejlepší – svoje. Ale na začátku potřebuje tento základ – vyslechnout. Ujistit se, že pro někoho hodnotu – a bude ji mít pořád.

4. důvod: I to, co nelze vyjádřit slovy, lze vnímat.

Všichni nesporně umíme naslouchat – například když jde o písně. Dokonce i písně beze slov. V nich to, co nelze vyjádřit slovy, postihne hudba. Při naslouchání vše, co druhý neumí vyjádřit slovy, postihnou emoce. Hlavně pláč.

Jak píšu ve svém loňském bestselleru Cítit rozumem, myslet srdcem, slzy jsou řečí srdce tam, kde rozum nedokáže najít vhodné slovo. Často se to děje i proto, že srdce už dávno vnímá věci, které si rozum ještě neumí vysvětlit.

Plakat je uvolňující a svým způsobem nádherné. Je však rozdíl plakat o samotě, a plakat s někým. Plakat po něčím boku je neskutečně posilující. A všechno způsobuje jen jeho přítomnost, jen ujištění, že je k nám někdo loajální – že je s námi v naší situaci.

Není v ní s námi proto, že by si to přál. Je v ní s námi proto, že si nepřeje, abychom v ní zůstali sami.

5. důvod: Budeš-li stoprocentně s tím, kdo Tě potřebuje, vždycky mu bude dobře.

Být důležitý – nenahraditelný pocit. Být pro někoho důležitý znamená být do značné míry naplněný. A to, kdo je pro nás důležitý, všichni v každé chvíli vyjadřujeme.

Nemohou být pro nás v každý okamžik důležití všichni. Život je lišák, moudře to zařídil. V každém okamžiku tak ukazujeme svou prioritu. A každé rozhodnutí pro něco je současně odmítnutím všeho ostatního.

Jsme-li stoprocentně soustředěně s druhým, vyjadřujeme, že je pro nás důležitý. Nasloucháme mu a není podstatné, zda něco říká. Nakonec… jen poslouchejme ticho. Něco říká. Tak jako vítr něco šeptá, když najdeme čas ho plně poslouchat.

Stejně vypovídá i něčí bezeslovný pláč.

A stejně za nás vypovídá i to, že nemusíme používat slova na to, aby se druhý cítil lépe – že totiž úplně stačí naše uši, kterými ho vyslechneme, naše paže, kterými ho obejmeme, a naše srdce, které celou dobu touží, aby se znovu usmál.

Ne proto, že bude líp.

Ale proto, že už je dobře.

Protože jsme při něm.

Možná to z našeho pohledu vypadá jako nic, ale pro někoho to může představovat všechno, co v dané chvíli potřebuje – mít něčí srdce nablízku.

© Petr Casanova