Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Když udělá chybu někdo jiný, můžeme se hněvat, smát nebo to hodit za hlavu. Zdá se to snadné.

Když ale uděláme chybu sami, obvykle nám jde jen to první. Mnohdy se nedokážeme sami sobě zasmát, povznést se nad svůj omyl, dostat ho ze své hlavy.

Jak to dělají ti, kteří dokážou ovládnout svou mysl a být nad věcí?

Jak se vyrábí nadhled a odstup?

Zkrátka, jak uvažovat, když se dopustíme chyby, kterou nejde vzít zpět?

I takové otázky dostávám. A Řešidlo, mé podcasty, jsou forma, kterou na ně svým pohledem a hlasem odpovídám. Každý všední dotaz jeden Váš dotaz a jeden můj podcast.

Dnes odpovím Mirkovi a každému, kdo má podobný problém: „Nemohu se vyrovnat s chybou, kterou jsem udělal. Jak jsem mohl být tak hloupý? V noci kvůli ní nemůžu spát, ve dne se soustředit. Jak si mám pomoct?

Přepis podcastu

Když budete číst staré řecké spisy, a já je teď čtu, protože na nich stavím část své nové knihy, tak se dočtete jednu zajímavou větu: Hřích neexistuje. Hm, zvláštní, že?

Jenže antičtí autoři uvažovali takto: My na svět přicházíme sbírat zkušenosti. Máme totiž tři schopnosti: učit se, dělat chyby, prožívat pocity. Všechny tyto schopnosti spolu souvisejí. My se učíme chybami a to, že šlo o chyby, pochopíme ze svých pocitů, ze svých špatných pocitů.

Člověk není dokonalý. Není a nemůže být. Je a bude chybující. Může se zdokonalovat, to ano, přibližovat se dokonalosti, ale dokonalosti nikdy nedosáhne.

Kdyby byl člověk dokonalý, tak by nepotřeboval žít. Protože by se nepotřeboval nic učit. Byl by tady zbytečně. Život je totiž škola. Ale jiná škola, než jakou známe ze svého dětství.

Víte, v té naší škole nás učili, že chyba je špatná, ostudná, zaslouží špatnou známku, a špatná známka zaslouží trest. A trest bolí. Děti se tak učí, že aby se vyhnuly bolesti, nesmějí dělat chyby. Jenže když jsou chybujícími bytostmi, pak jediný způsob, jak neudělat chybu, je o nic se nesnažit, nic nedělat, nežít, a to je ta největší životní chyba.

Chybovat znamená žít. Chybovat znamená poznávat. A mít špatné pocity je součást procesu učení. Víte, špatné pocity označují chybu. Úspěch Vás nikdy nenaučí tolik jako neúspěch. Úspěch totiž může být náhodný. Náhodně tipnete správnou odpověď a máte jedničku. Ale náhodně neuspět nejde. Chyba nikdy není náhoda, a to je dobře, protože cítíme, že chyba je špatně, že chyba vzešla z nás, že svou chybu nemůžeme svalit na někoho jiného, a v tom je požehnání, protože když je chyba naše, tak ji můžeme snadno napravit. Když nás bolí, víme, co neopakovat. Je dobře, že nás to bolí. Už v té chvíli, Mirku, nejsme hloupí, ale moudřejší než jsme byli. Protože v té chvíli už víme, že to chyba byla. Předtím jsme to možná nevěděli.

A proto já do procesu ponaučování doporučuju vložit ještě jeden proces: vděčnosti.

Ano, poděkovat za chybu. Že jsme ji dokázali udělat. A že si ji dokážeme uvědomit. To není vůbec samozřejmé. V dnešním světě je to velmi vzácné. Spousta lidí nechce svoji chybu připustit. A to je jejich problém. Protože se neposouvají.

A ještě bychom měli poděkovat za dvě věci. Za prvé, když máme možnost chybu napravit. Ani to není samozřejmé. Některé chyby jsou tak fatální, že opravit nejdou. A s tím souvisí za druhé: děkujme, když máme možnost se někomu omluvit. Ani to není samozřejmé. Mít šanci napravit chybu, omluvit se, to je velké štěstí.

Horší je to tehdy, když třeba zaviníme smrt, ale to je jiný případ a tomu se mohu věnovat příště, když budete chtít.

  • Práci s vlastním sebevědomím a rozvojem, tedy schopností překonávat své chyby, se zabývám v pravidelném magazínu FC (aktuální vydání je celé na téma Jak postavit most přes minulost). K dostání je zde.

A pamatujte si: Chyba nás dělá hloupými jen tehdy, když si ji neuvědomujeme. Uvědomit si chybu znamená už v té chvíli zmoudřet. A neopakovat ji znamená vyrůst. Právě proto, při pohledu nazpět, vidíme, jak jsme byli hloupí. Protože už nejsme. Protože už jsme se ponaučili.

© Petr Casanova