Kde poslouchat náš podcast?

Spotify
iTunes

Kdo nemiluje, nežárlí, říká se. No jo, jenže žárlení dokáže taky dost ubližovat. A ubližovat neznamená milovat. Takže co vlastně dělat se žárlivostí? Kde je ta zdravá míra? K tomuhle tématu mě inspirovala Bára, která mi napsala: „Mám pocit, že mě přítel podvádí. Mám nutkání ho kontrolovat, přesvědčit se. Je to špatně?“

Určitě znáte jméno Sigmund Freud. Byl to zakladatel psychoanalýzy, narodil se na území dnešního Česka, konkrétně ve městě Příbor, a rozlišoval normální žárlivost a projekční. Je zajímavé se nad tím zamyslet.

Projekční žárlivost je podle něj důsledkem vlastní nevěry nebo touhy po takové nevěře. Potom podle sebe soudíme druhé, promítáme si do nich to, co bychom na jejich místě udělali sami, nebo co jsme již udělali sami. Tedy když se druhý na někoho podívá, hned „víme“, co má za lubem, protože to máme za lubem my. Naopak normální žárlivost považoval Sigmund Freud za směs několika strachů – strachu z možné ztráty milovaného člověka, strachu z vlastního zranění i strachu z vlastního nízkého sebevědomí. Normální žárlivosti také říkal soupeřivá. Vzniká z představy, že někde existuje nějaký rival, který mě ohrožuje – protože o sobě POCHYBUJU.

A to je směr, o kterém se dnes budeme bavit. 

Co vlastně žárlivost, kterou pociťujeme, vypovídá o druhém a co o nás? Jestliže je druhý schopen nám zahnout, vypovídá to především o něm, ne? Jestliže jsme ale my schopni sami sebe trápit, nebo dokonce trápit druhé, tím, že žárlíme, pak to vypovídá především o nás, ne? Žárlivost je vždycky postavena na pravdě. Má reálný základ. Mluví o naší minulosti, jestliže žárlíme, o našich neúspěších, o tom, že se něčeho bojíme. Bojíme se třeba toho, že nesmíme být sami, že to nezvládneme, že nás nikdo jiný už nikdy milovat nebude. Toto uvažování vede k pocitu nedostatečnosti, ke spojování vlastní hodnoty s tím, zda nás druhý podvede, anebo ne. Už Freud ale varoval, že jakmile se „zamkneme řetězem sebezpochybňování“, jen tak se neosvobodíme. Jestliže budeme hledat důkaz nevěry, pak nepřestaneme, dokud ho nenajdeme. Když v telefonu našeho partnera nebude dnes, bude tam zítra. A když tam nebude ani zítra, ani pozítří, ani nikdy jindy, tak si ten důkaz vymyslíme v hlavě, pokud jsme opravdu přesvědčeni o jeho nevěře. Ukážu Vám, jak je to snadné.

Dejme tomu, že jsem přesvědčen o nevěře své partnerky. Uvidíte, že pak úplně přestane záležet na jejím jednání, a vždycky bude vinna. Například: Uvařila mi dneska? Hm, tak to má asi špatné svědomí. Neuvařila mi dneska? Hm, to asi myslí na někoho jiného a já už pro ni nemám hodnotu. 

A funguje to i obráceně: Přinesl mi partner květiny? Hm, tak to má špatné svědomí. Nepřinesl mi partner květiny? Tak je asi nosí jiné ženské.

Pokud žárlíme, pak každé jednání partnera máme spojené s nevěrou. Ať si na noc telefon vypíná, nebo zapíná, ať chodí domů veselý, nebo smutný, ať nám dárky nosí, nebo nenosí. Pokaždé je to podezřelé.

Víte, když máte žárlivého partnera, nemůžete obstát. Žárlivost nemůžete porazit, můžete ji jenom dostat na svoji stranu. Jak se to dělá?

Předně, je dobré zjistit, odkud se vzala. Pamatujte si, že vždycky má reálný základ. Možná toho, kdo žárlí, v minulém vztahu někdo zradil, podvedl, a od té doby má problém důvěřovat. Pak je nutné pochopit takového partnera. Mluvit s ním raději víc než míň. Krok za krokem ho ujišťovat, ale ne slovy, nýbrž činy, že my nejsme jeho bývalý partner, jeho bývalý kamarád, rodič, který ho zradil, podvedl. Že my nejsme ten hrdina z televizního seriálu, který má v každém dílu někoho jiného, aby byl seriál zajímavý. Že my jsme někdo jiný, kdo se chová fér, a důvěru si zasloužíme. Jestli chcete vědět víc, psal jsem o tom v magazínu FC Jak postavit most přes minulost.

A hlavně si, pokud žárlíme, musíme si uvědomit, co žárlivostí získáváme, a co ztrácíme. Že tady vůbec nejde o to odehnat někoho, kdo je podle nás nevěrný. Že tady jde o nás. O naši důvěru, kterou v sobě sami podkopáváme i směrem do příštího vztahu. Do kteréhokoli příštího vztahu. Jestliže primárně omezujeme toho, koho milujeme, toho, koho potřebujeme, pak dusíme na prvním místě sebe, své sebevědomí. My si musíme uvědomit, že pokud nás někdo podvádí, nesnižuje tím naši hodnotu, ale svoji hodnotu. Vypovídá o tom, jaký je SÁM, ne jací jsme my. Neříká nic o tom, jak jsme my schopni fungovat ve vztahu, říká všechno o tom, jak není schopen fungovat ve vztahu ON. 

Naopak, pokud nemístně žárlíme, mluvíme tím o sobě, ne o druhém. Mluvíme tím o vlastním komplexu. Žárlit zdravě znamená zajímat se o druhého, jak tráví volný čas, ale také mu dát volnost, aby se rozhodl, kdo je pro něj zajímavý. Pokud to nejsme my, měl by nám to říct, abychom něco mohli změnit. Nemístnou žárlivostí to nezměníme. Nemístnou žárlivostí druhého ztratíme. Ale hlavně ztratíme sami sebe.

Jestli Vás zajímá víc, detailně o tom píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem. Ten název je přiléhavý. Když nemístně žárlíme, do emocí potřebujeme přidat rozum. Nepřicházet o lidi, které milujeme, ale naopak je k sobě poutat tím, co jim nabízíme pozitivního, tím, čeho si mohou vážit, tím, co nás činí hodnotnými. Žárlivost to není.

Děkuji za Váš čas, za Váš poslech, tématu se rád budu věnovat víc, pokud Vás zajímá. A pamatujte: Žárlivosti se nedá vyhnout, jestliže druhého milujeme víc než sami sebe.

© Petr Casanova