Při své práci s lidmi, kteří chtějí něčeho dosáhnout v práci, nebo kteří chtějí být obyčejně šťastní, často potkávám ty, kterým chybí láska. Chyběla jim už v dětství.

Někteří z nich měli přísné rodiče – tlačili na výkon a dokonalost, které děti nikdy nemohly dosáhnout. Od té doby ty děti, ač vyrostly, trpí pocitem nedokonalosti, nízké sebehodnoty, ženy si nepřipadají dost hezké, muži dost zdatní. Navenek se poznají snahou být ještě lepšími partnery, milenci, rodiči i pracovníky, stíhat toho co nejvíc a co nejlépe, vysloužit si ocenění, konečně to ocenění, které dosud nikdy nepřišlo, podceňují se, ponižují se, doprošují se.

A všechno začalo tím, že ty děti od svých rodičů nikdy neslyšely, že je mají rádi, že si jich váží, že jsou na ně hrdí. Těm vyrostlým dětem chybí radost, pramenící z lásky. Té lásce se nenaučili především ve vztahu k sobě.

Všechny své knihy směřuji k nalezení lásky v sobě. K jejímu šíření správným směrem. K jejímu použití právě tehdy, když Vás druzí opustí, když Vám řeknou, že jste se změnili, a přitom jste jen začali dělat rozhodnutí, která se líbí Vám, ne jim. Ve svých magazínech učím, jak pracovat s odmítnutím, opuštěním, očekáváním, zklamáním, a v tomto vydání s uzavíráním minulosti.

Přestože mě čte víc než 300 000 lidí a každý životní příběh je jiný, na základě svých zkušeností jsem sestavil jednoduché afirmace. Jsou to krátké a posilující věty, které záměrně opakujeme buď nahlas, nebo v myšlenkách, abychom ovlivnili svůj život k lepšímu. Měly by se uchytit v našem podvědomí a stát se naším vnitřním přesvědčením, naší skutečností. Proto je důležité vytvářet je v přítomném čase a už v okamžiku vyslovení cítit, že je naplňujeme.

1. Mám se rád, jaký jsem

Když nás lidé přijímají takové, jací jsme, je to láska. Nemají potřebu nás měnit, činit někým jiným, protože jsou rádi, jestliže jsme sami sebou – protože pouze když jsme sami sebou, můžeme být v souladu se svým Já, se svými tužbami, potřebami, hodnotami, a tudíž šťastní.

Když nás lidé chtějí měnit na základě svého vlastního rozhodnutí, je to manipulace. Nevyhovuje jim to, jací jsme, mají racionální důvod, proč chtějí, abychom byli někým jiným, a tím důvodem je zpravidla potřeba někomu říkat, jak by se měl měnit, převzaté, naučené nutkání ovládat druhé.

My ale nemůžeme být jiní, než jsme. Můžeme být jen svou lepší nebo horší verzí. Ale ne jinou osobou. Pokud se budeme snažit být někým jiným, nejenže neobstojíme, ale budeme mít pocit, že selháváme. A nakonec tím, kdo nás neúspěšně měnil, budeme stejně odvrženi.

Neztrácejme sami sebe. Je mnohem snazší zaplnit mezeru vedle sebe, kde dříve býval někdo jiný, než mezeru v sobě, kde jsme dříve bývali my sami.

2. Používám minulost pouze ve svůj prospěch

Minulost je jako lednička, do které ukládáme vzpomínky. Když jsou neuzavřené, pak jednou, až tu ledničku otevřeme, vyvalí se smrad.

Každou minulost potřebujeme uzavřít pozitivně. Uvědomit si, že jsem chybující bytosti a právě chyby nás poučují, posouvají, zmoudřují. Že pokud nám bylo dáno zažít něco krásného, máme být rádi, a pokud nám bylo dáno překonat něco špatného, máme být také rádi.

O umění postavit pevný most přes minulost, po němž se přechází do lepších časů, je celé toto vydání mého magazínu FC.

3. Pokračuji v těch vztazích, které činí můj život lepším

Radost je tam, kde se lidé smějí. Štěstí je tam, kde si lidé váží maličkostí. Láska je tam, kde se lidé milují. Jak prosté to je.

Pokud zůstáváme ve vztazích, které nás ničí, je to naše volba – a náš život je výsledkem našich rozhodnutí. Neočekávejme, že se lidé začnou chovat tak, jak my chceme. Neočekávejme, že nám budou vracet všechno, co jsme do nich vložili. Neočekávejme, že si uvědomí, co pro ně znamenáme. Neočekávejme, že se zachovají tak, jak bychom se na jejich místě zachovali my. Ne. Oni jsou odlišní. Nemusejí mít srdce jako my.

Mnozí lidé se na nás naopak budou snažit najít, co je na nás špatného, protože se nebudou schopni vyrovnat s tím, co je na nás dobrého. Mnozí lidé nás budou ponižovat, protože jsme silní, a vnucovat nám, jak jsme slabí, protože v neštěstí nechce nikdo zůstat sám. Mnozí lidé si uvědomí hodnotu toho, co pro ně děláme, až když najdeme odvahu přestat to pro ně dělat.

Opusťme vztahy, které nás činí horšími lidmi. Vycouvejme ze sporů, u kterých je zřejmé, že nepovedou k rozřešení. Setřesme negativní energii a citové jedy, které na nás někdo prská.

Je to náš život. Jeden jediný. A pokud si ho dobrovolně kazíme, není to vina života.

4. Hledám zdroje pohody

Čím nezávislejší, spokojenější a úspěšnější budeme, tím víc budeme trnem v oku lidí, kteří toto nedokážou. Nedovolme však, aby zlo druhých zabilo dobro v nás.

Kdykoli dáme někomu najevo, svou negativní reakcí, že nás jeho nenávist, hněv, závist nebo žlučovitost zranily, dojde mu, že jeho strategie je úspěšná, a bude v ní pokračovat.

Proto se i ve svých podcastech (viz také Spotify, pořad Řešidlo FirstClass) zabývám tím, jak si udržet spokojenost mezi nespokojenými lidmi. Každý den tam zodpovídám jednu Vaši otázku.

Lidé se k nám chovají podle toho, jací jsou oni, ne jací jsme my. Těm negativním nikdy nejde o nás, jde jim o sebe. Ale nás mohou bolet jejich motivy.

Dalajlama říká: „Když Tě soused bude nenávidět a mstít se Ti, a Ty jeho zlo přijmeš do své hlavy, pak Tebe to bude trápit, Ty nebudeš spát, Ty budeš podrážděný, Tebe opustí přátelé, Tobě se zhorší zdraví. A to všechno jen Tvou vinou, protože dovolíš, aby Ti někdo způsobil fyzické utrpení, aniž by se Tě fyzicky dotkl. Když si ale udržíš vnitřní sílu a povzneseš se nad útrpné jednání svého souseda, pak on se bude trápit, on nebude spát, on bude podrážděný, jeho opustí přátelé a jemu se zhorší zdraví. To je nejlepší trest, jakým potrestá sám sebe.“

Ostatně, i moje nová kniha, kterou právě dokončuji, obsáhne způsoby, jak tohle zvládnout.

5. Uvědomuji si, co mám, a vážím si toho

Většina nešťastných lidí až příliš přeceňuje to, co nemá, a až příliš podceňuje to, co má.

Myslí si, že pro šťastný život potřebují mnohem víc. Přitom kdyby více přemýšleli, zjistili by, že pokud mají špatnou náladu, pak až zemřou, nebudou mít ani tu.

Naše myšlenky spoluvytvářejí náš život. Slabé myšlenky vytvářejí slabého člověka. Lítostivé myšlenky lítostivého člověka. Milující myšlenky milujícího člověka. Život není složitý, to jen my si ho komplikujeme, když zasazujeme nepřejícná, nespokojená a ustrašená semínka do své hlavy. Co jiného z nich může vyrůst než nepřejícný, nespokojený a ustrašený člověk?

Učme se mít rádi sebe, své chyby, svůj život.

Učme se sami sebe podržet v okamžicích proher, bolesti, úzkosti.

Učme se neztrácet naději a víru. Buďme jako stromy. Před zimou shazují listy v naději a víře, že přes ukrutné mrazy přijde zase jaro. Vždycky přijde. Změně se nedá zabránit. Ani v našem životě. Protože změna je život. A život ví, že cukr nejvíce oceníme po hořkém období.

© Petr Casanova