Věřím, že každý člověk je jako nádoba. Nádoba trpělivosti.

Člověk má totiž jednu úžasnou schopnost – adaptace. Dokáže se přizpůsobit, zvyknout si téměř na cokoli dobré i špatné, pokud je tomu vystaven pravidelně dostatečně dlouhou dobu.

Ale také má své limity. Vydrží moc, ovšem jak jednou nádoba přeteče, už ho nic nezastaví. To je nádoba trpělivosti.

V FC Klubu, pokud se mnou řešíte své problémy mailem, nebo při osobních setkáních, jestliže trváte na povídání z očí do očí, často slýchám, jak jste „rozhodnuti“ odejít, či naopak vytrvat. Neříkám na to nic, nemá to smysl. Vím, že pokud Vaše nádoba trpělivosti ještě není plná, pak se vrátíte, i kdybych Vám stokrát říkal „Prchej!“, protože ještě nebudete přesvědčeni, ještě si budete připouštět „Druhý mi ještě neublížil tolik“. A naopak, pokud je Vaše nádoba trpělivosti už plná, pak Vás nic ve vztahu neudrží, i kdybych Vám stokrát říkal „Dej tomu ještě šanci“.

Vím to, protože stejně to mám já i kdokoli další. Všichni jsme nádoby trpělivosti.

Pochopil jsem to jako malý kluk, když mi dědeček vyprávěl jeden starý příběh. O tom, jak jde Buddha se svými žáky vesnicí. Náhle mu několik odpůrců zastoupí cestu a počnou Buddhu bít. Jeho žáci se mu snaží pomoci, ale on volá: „Nebraňte jim… Možná je to poslední rána, kterou mám v tomto životě dostat.“

Jako dítě jsem tomu nerozuměl. Proč si člověk nechá ve vztahu ubližovat? Proč nestačí jedna rána, aby odešel? Proč trpělivě nastavuje záda, aby dostal další? Dnes už to vím.

Moje limity. Kde jsou Vaše?

Když ve svých knihách uvádím svá doporučení, snažím se být tak obecný, abyste to dokázali aplikovat v co největším množství vztahů, ale současně tak konkrétní, abyste to aplikovali do hloubky; aby to opravdu pomohlo. Vy se mě často ptáte, kde je ale moje mez, kde končí ta moje nádoba? Protože o sobě v knihách píšu jen málo a považuji za fér, abyste o mně také něco věděli, povím Vám v tomto výjimečném článku, kdy ještě na vztahu pracuji, a kdy už rezignuji, potažmo jaké rány ještě snesu, a jaké už ne. Můžete to porovnat s těmi svými.

Předně, já těm osudovým zraněním ve vztahu říkám jizvy. Ty počítám. Jizvy jsou pro mě stopy na srdci, které se už nedají vyhladit, vrátit, změnit. A já jsem za to rád, protože mi připomínají, co všechno jsem už překonal. Zjistil jsem, že mé srdce ještě snese devět ran, desátou už ne. S desátou odcházím. A to z jakékoli formy vztahu. Vydržíte totéž? Nebo víc?

1. jizva: Partner po mně požaduje, abych byl někdo, kdo nejsem.

Omlouvám se, nejsem zboží z obchodu, aby mě v případě, že nejsem po čase dost atraktivní, vyměnili kus za kus. Jsem, jaký jsem, pracuji na svém zlepšení, ale nemohu být někdo úplně jiný.

Existují pouze dvě možnosti. Buď přijmu, že jsem „špatný“, a budu se tím budu trápit, nebo se s tím, jaký jsem, vyrovnám, smířím.

Jako hodně mladý jsem se, přiznám, trápil tím, jaký jsem, chtěl jsem se kdekomu zalíbit, ale čím víc jsem se o to snažil, tím nešťastnější jsem byl, protože si mě každý člověk představoval jinak – podle svého vkusu. Já jsem zatím rozbil mozaiku svého Já na milion střípků a dlouho jsem to chaotické puzzle nebyl schopen složit zpátky.

Od té doby vím, že je mnohem snazší vyplnit prázdné místo vedle sebe, kde býval někdo, kdo mě chtěl pořád měnit, než vyplnit prázdné místo v sobě, kde jsem dříve býval já sám.

2. jizva: Partnerovy činy neodpovídají slovům.

Jednou z prvních dovedností v životě, kterou jsem se naučil, bylo chodit. Znamená to řádně střídat pravou a levou nohu. Pro mě jako kojence to bylo děsně složité, dnes už mi to připadá snadné. Zjistil jsem, že střídáním pravé a levé nohy mohu dojít jakkoli daleko.

Když chci ale dojít co nejdál ve vztahu, musím pochopit jinou jednoduchost – střídání slov a činů. Dělat to, co říkám. Pořád jen slibovat je jako skákat po jedné noze. Co ta druhá? Co činy?

Dnes, když jsem už dávno dospělý, nerozumím těm, kteří něco říkají, a něco jiného dělají. Je to jako kdyby šli jednou nohou vpřed a druhou dozadu. Zjistil jsem, že s takovými nijak daleko nedojdu. Proto jsem začal sledovat nejen to, co někdo říká, ale také co skutečně dělá.

Ukázalo se, že mě podvádí, ubližuje mi, lže mi? Děkuji mu za tyto informace. Alespoň vím, s kým mám tu čest.

3. jizva: Musím nutit partnera, aby si mě vážil

Každý máme svou hodnotu. A každý máme také jinou schopnost vidět hodnotu v druhých. Společné máme všichni pouze to, že nedokážeme druhé aktivně donutit k tomu, aby si nás více vážili. Je to možné pouze pasivním způsobem.

Potkal jsem mnoho lidí, kteří si mě vážili, a spoustu těch, kteří si mě nevážili. Zjevně tedy nebyl problém ve mně, pokud dva lidé viděli odlišně mou hodnotu. Je samozřejmě škoda, jestliže zrovna ten, na kom Vám nejvíce záleží, si zrovna Vás neváží; když se musíte doprošovat o jeho pozornost, ponižovat se, protože tím jen svou hodnotu dále snižujete. Bohužel, nelze se ponižovat a současně očekávat, že v nás druhý uvidí vyšší hodnotu.

Dokázat to lze jediným způsobem. Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, lidé si hodnotu toho, co pro ně děláme, mohou uvědomit, když najdeme odvahu to pro ně přestat dělat. Pak poznají, o co přišli nebo mohou přijít. Ucítí rozdíl. Začnou vidět to, co dříve neviděli.

4. jizva: Přitažlivost je založena pouze na zjevu

Když jsem byl dítě, také jsem hledal krásu jen na povrchu. Nevěděl jsem, že podstatné je očím neviditelné a že skutečná krása začíná tam, kde zavřeme oči. Tam vnímáme to, pro co druhý opravdu žije, co jej definuje a dělá šťastným. Tam začíná hloubka jeho srdce a vše, čím je unikátní.

Bylo mi líto, kdykoli mé partnerky přitahoval pouze můj obličej nebo tělo, protože to jsou omezené půvaby. A nejen časově, také prostorově. Povrch každého lidského těla má jen dva metry čtvereční. Zato nitro je nekonečné.

Ano, skutečně poznat druhého (uvnitř) je výzva na desítky let. Ale mně to nevadí, já přece buduji dlouhodobý vztah.

5. jizva: Partner zrazuje mou důvěru

Důvěřovat znamená dát někomu šanci, aby nás zranil, a současně doufat, že to neudělá. Zradu si přitom mnoho lidí vykládá jako své vlastní selhání, ve skutečnosti ale nikdo z nás není schopen jednat za druhé. Každý má právo jednat, jak se mu zlíbí, ale také za své jednání nese odpovědnost. A to i před námi.

Já se nehroutím ze zrad. Ony nejsou mé rozhodnutí, tedy ani moje starost a můj problém. Co je mým rozhodnutím, mou starostí a mým problém je to, jak se k tomu, kdo zradí, postavím.

Rád důvěřuji, protože tímto instrumentem získávám klíčovou vztahovou odpověď – je to partner, na kterého se mohu spolehnout, nebo mám hledat dál? Nikoho ze vztahu nevyhazuji, každý svým jednáním buď ve vztahu zůstává, nebo odchází sám.

Důvěra je nádherný způsob, jak bez vlastního přičinění objevit, kdo je falešný, a s kým má naopak smysl budovat.

6. jizva: Partner se mnou hraje hry

Nejsem hračka a můj život není na hraní. Nejsem pokusný králík ani převozník. Své potřeby vysvětlím předem a mám jasno o svých mezích: Nesnesu nevěru, lež, zradu. Po nich odcházím. Nemám čas ztrácet čas. Ostatně, o všech těch limitech je moje první kniha 250 zákonů lásky.

7. jizva: Partner se mnou odmítá komunikovat

Komunikaci vnímám jako jediný způsob, jak budovat vztah. Jediný způsob, jak si vyjasnit domněnky, vyřešit problémy a zjemnit napětí, které vzniká a vždycky bude vznikat vinou rozdílnosti dvou lidí.

Nechci číst něčí myšlenky, protože to neumím. Nechci si vyrábět domněnky, protože mě ničí. Nechci sklouzávat ke katastrofickým vizím, ani naopak naivně věřit, že se všechno zlepší, když vztah ne-komunikací umírá. Chci partnera, který komunikuje, tím spíše, když procházíme problémy.

Chci, abychom tvořili tým. Pro mě je totiž vztah jako dvojkolo – není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil. Pak to prostě nejede.

8. jizva: Partner mě více odrazuje než podporuje

Vztah existuje proto, abychom se cítili LÉPE a zvládali VÍCE než sami. Partner, který nám bere energii, odvahu či chuť do života, je prostě nadbytečný, protože samotným nám bude lépe. Naopak partner, který nás posiluje, podporuje a inspiruje, je prostě nepostradatelný, protože bez něj bychom nefungovali tak dobře.

Láska není o nalezení člověka, se kterým se dá žít. Naopak je o nalezení člověka, bez kterého se nedá žít.

9. jizva: Partner mě nutí unikat za vším dobrým do minulosti

Každý vztah prochází krizemi, ovšem skutečnou krizí je naučit se žít pouze v minulosti, protože jen tam cítíme to dobré z celého vztahu. V příjemných událostech, které se už neopakují, v hojivých slovech, která už neslyšíme, v laskavých činech, které vymizely.

Útěkáři do minulosti tak žijí v iluzi, že co bývalo, je také součástí vztahu. Není. Co bývalo, už není. Lidé, kteří utíkají do minulosti, tak žijí v zásadě prázdný život. Chtějí žít v něčem, co už neexistuje.

10. jizva: Partnerovi ve skutečnosti nezáleží na tom, co mě trápí

Toto je poslední kapka. Jestliže mi někdo tvrdí, že mu na mně záleží, MUSÍ mu záležet i na tom, co mě trápí, a snažit se to odstranit. Pokud moji bolest ignoruje, není to partner.

Poslední tři slova ještě jednou: NENÍ TO PARTNER.

Naučil jsem se život chápat jako knihu. Naším úkolem je pouze zjistit, že kde končí jedna kapitola a začíná druhá. Je škoda ustrnout na stránce, která nám nevyhovuje a trhá se nám v rukou. I knihu přece čteme kvůli celému příběhu. Svou životní knihu přitom píšeme sami. My jsme jejími autory. A můžeme kdykoli říct: Tohle není to, jak má můj příběh skončit.

A kde jsou Vaše hranice?

  • Všechny mé knihy jsou k dostání pouze zde.
  • Poslední termíny pro osobní setkání jsou vypsány zde.

© Petr Casanova