Čtenáři, kteří mě v rámci Klubu žádají o osobní setkání a konzultaci konkrétního svého problému nebo nesnesitelného rozpoložení, hledají většinou buď řešení, nebo smíření.

To druhé bývá vždycky těžší, i když to znamená „jenom“ přijmout fakta.

Některá fakta se totiž přijímají moc těžko. Asi nejvíc ten fakt, že umíráme. My, nebo někdo blízký, bez koho se nemůžeme obejít.

Dovedeno do důsledku sice umíráme všichni, postupně již od narození, ale někteří s přesnější informací o svém konci. Tak jako tento dvacetiletý muž, kterého k setkání se mnou pobídl Vánoční Speciál a příběh ženy, vyrovnávající se s posledními dny života.

Na autopilota

Definitivní diagnózu o nemoci, kterou soudobou medicínou nejde vyléčit, pouze zpomalit, vyslechl den předtím, než našel odvahu se mi přes Klub ozvat. Psal mi, jak je to zvláštní pocit. „Jedna věta lékaře Ti smaže celou zamýšlenou budoucnost a Ty pochopíš ten nejotřepanější vtip: Chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány.“

Budoucnost se smazala. O to více vyniklo to, co mu v té chvíli zbylo v mysli: život, jaký DOPOSUD žil.

„První emoce? Strašná bezmoc smíšená s naštváním, že by měl být konec. Vždyť jsem ještě nic neprožil! Ale druhá myšlenka byla: Jak to, že jsem ještě nic neprožil, když jsem měl za sebou už tolik dnů…?“

A pak mu to došlo. „Celou dobu jsem nežil, jen přežíval. Nevznikalo nic nového, jen pořád to stejné staré. Každé ráno jsem vstal ve stejný čas. Snědl stejnou snídani. Jel do školy, pak práce stejným spojem. Strávil den pokaždé stejně. Ve stejný čas si pustil stejné zprávy a ve stejný čas šel spát, abych nazítří dělal úplně totéž znovu. Já jsem vlastně nežil den za dnem, ale pořád jeden jediný den, který se nepřetržitě opakoval. Jako jedna gramofonová deska.“

Pořád máš strach cokoli nového udělat. Pořád to odkládáš. Žiješ, jako bys nikdy neměl umřít, jako by neměl přijít konec.

Autopilot, říkal tomu. „Život nás shodil do loďky, kterou unáší proud. Nikdo se nás neptal, najednou jsme v tom a unášeni. Nevíme, co dělat. Každý ve své loďce pokukujeme po druhých, co dělají oni, a to považujeme za normu. Někoho napadne svou loďku, ten svůj malý příbytek, začít plnit věcmi a mít pocit, že máme víc nebo méně než druzí. A tak se všichni předháníme, aniž někoho z nás napadne, jestli je to opravdu to, na čem má v životě záležet.“

Případ pro vetešníka

„Jsme jako oni,“ ukázal ven z kavárny, kterou někteří členové Klubu již dobře znají, protože tam směruji většinu setkání.

Kopáči tam hloubili příkop. „Usilujeme o co nejvyšší výkon, o co nejvíce nakopané hmoty, kopeme všude kolem, ale zapomínáme hloubit sebe. Pronikat do podstaty. Porozumět tomu, proč vůbec kopeme. Vždyť – co tady třeba po mně zůstane? Za celých dvacet let jsem nahromadil spoustu věcí. Ty ale po mém konci někdo odnese do vetešnictví nebo vyhází do popelnice. Když tedy odečtu věci, které zmizí, co po mně zbude pak?“

Povídali jsme si s Lukášem mnohokrát. Nebyl ten, kdo potřeboval řešení. Jeho život už byl „vyřešen“. On potřeboval to druhé: smíření, vyrovnání se, zklidnění. Potřeboval zjistit, že na všechno důležité má pořád čas.

Co to je? Co z toho, co celý život mylně považujeme za důležité, ztratí v poslední chvíli VEŠKEROU důležitost? A co se naopak v poslední chvíli důležitým stane?

Jak odejít lepší

Při prvním setkání byl na dně. Ne z toho, co přijde, ale paradoxně z toho, co měl už za sebou. Ničilo ho, kolik života vlastně promarnil pro něco, co se nyní začalo ukazovat nedůležité.

Byl jako svetr naruby. Přesně jak učím ve Vánočním Speciálupotřeboval obrátit své myšlení a začít se soustředit v první řadě ne to, co NENÍ důležité, ale na to, co důležité JE. Všechna mé rozhovory s ním a moje doporučení směřovala k tomu, aby samým litováním včerejších nedůležitostí nepromarnil ještě dnešek, ba i zítřek. Zkrátka, aby si uvědomil, že člověk především lituje toho, co v životě neudělal.

Na poslední schůzce před mým odjezdem do zahraničí jsem mu dal „úkoly“, které souvisejí s klíčovými pasážemi karmické knihy Cítit rozumem, myslet srdcem. Včera mi napsal, že už se bohužel asi neuvidíme, protože směřuje na speciální oddělení nemocnice. Ale za tu větu přidal smajlík. Napsal totiž, že celou uplynulou dobu od chvíle, kdy jsme se potkali, prožil jinak. Ne stále stejné dny smutku, ale co den, to jiná barva života. „Zjistil jsem,“ podtrhl, „že i jeden měsíc může být bohatší než dvacet let, které jsem žil dosud.

Samozřejmě. I když žijeme jenom jednou, pak pokud žijeme správně, i jednou je dost.

Jak toho Lukáš docílil? Tak především vypnul autopilota.

Jako kdyby v loďce, do níž byl vržen, uchopil pádlo a začal sám určovat, kam popluje, třeba i proti ostatním, proti proudu. „Objevil jsem, že náš život neutváří to, kam nás voda chce unášet, ale naše upřímná vnitřní rozhodnutí, která činíme i přesto, kam nás voda unáší.“

Lukáš dobře věděl, že čas nemůže ovlivnit. Nikdo z nás tohle nedokáže. A nikdo z nás ani přesně neví, kolik času mu vlastně ještě zbývá. To je nejmoudřejší vynález života. Kdo ho pochopí, zjistí, že nesmí svůj čas marnit.

Před měsícem jsem dal Lukášovi čtyři úkoly. Prosté. Každý je zvládne:

  1. Pádluj proti strachu

„Přestal jsem věnovat pozornost, a tudíž i svůj vzácný čas, všemu, co mi bere energii,“ psal chlapec. „Sice mi dalo chvilku práci znovu objevit to, co mi dává smysl, radost, naplnění, ale našel jsem to.“

A hlavně dodal: „Přestal jsem se toho bát. Zjistil jsem, jak stupidní jsem, když se bojím toho, co mi dělá dobře. Když ten strach nechám působit, oslabuje mě a paralyzuje. Neustupuje, naopak roste. Leze mi do každé myšlenky, dokáže zkazit každý můj den. Otravovat všechny moje dobré emoce, až nezbudou žádné. Až ze mě zbude prázdná schránka, která sama sebe otrávila.“

Lukáš pochopil, že kdo se vzepře strachu, začne mít svůj život pod kontrolou. Sice nemůže ovlivnit karty, které mu život rozdal, ale může ovlivnit to, jak s těmi kartami naloží. Lukáš převzal plnou odpovědnost za to, jak se postaví ke svému životu. Ke každému dni, který mu zbývá.

  1. Pěstuj víc než schránku

Ten měsíc do sytosti věnoval tomu, co naplňuje jeho duši, mysl a tělo. Všechno, o čem píšu v letošním Vánočním Speciálu. „Začal jsem omezovat všechny zlozvyky. Snažil jsem se o co nejzdravější život.“ Možná se smějete. Možná si říkáte: K čemu mu to je, když stejně umírá?

Hned Vám to poví.

„Například jsem začal lehce sportovat,“ uvedl. „Většina lidí sportuje proto, aby měli zdravou tělesnou schránku. Lpějí na tělesném zdraví. Ale tělo je víc než schránka. Je to obydlí pro naši osobnost, pocity, myšlenky, schopnosti. Já jsem tedy začal sportem rozvíjet nejen tělo, ale jeho obsah. Nepotřeboval jsem zesílit navenek, ale hlavně uvnitř. Třeba jsem přestal odkládat. Tuto slabost jsem díky sportu odstranil.“

  1. Boj se dne, kdy si vyčteš, co jsi nezkusil.

„Řekl jsi mi, Petře, že náš život vytvářejí činy, které učiníme, ne ty, které odkládáme. A díky té větě jsem si ze všech svých dosavadních strachů začal hýčkat jeden jediný strach: Začal jsem se bát dne, kdy bych si vyčetl, že jsem něco důležitého nezkusil.“

Dlouze popisoval, jak ho lidé v okolí nazývali bláznem. Přemlouvali ho, aby už raději nic neplánoval, nevycházel z domova, už „jen čekal“ na konec. Ale chlapec moc dobře cítil, co potřebuje. „Neposlouchal jsem je, ale svůj vnitřní hlas. A ten mě nutil dokráčet do stadia, ve kterém jsem dnes. Tedy že nemám čeho litovat.“

A dodal: „Takový pocit jsem nikdy předtím neměl. Vždycky jsem něčeho neuskutečněného litoval. Až teď jsem pochopil, že když lituji své minulosti, marním tím současně i svou přítomnost. Co jsem mohl, to jsem udělal.“

  1. Čerpej z lidí.

Lukáš zkrátka přehodnotil svůj přístup k času. Obrátil svůj pohled výhradně do přítomnosti. „Tím jsem najednou začal více rozlišovat lidi kolem sebe. Oceňovat skutečné přátele a blízké, kteří pro mě byli hlavním zdrojem síly a vyrovnanosti, a ignorovat všechny ostatní, kteří mi energii jen odebírali.“

A hlavně: „Přestal jsem dobré lidi brát jako samozřejmost.

K jakým nejdůležitějším zjištěním za ten měsíc přišel? Jak vypadá náš život z poněkud větší výšky než té přízemní, v jaké většinu času žijeme? Jakou Lukášovi zkušenost bychom si měli pamatovat?

Pohled z poněkud větší výšky

Ano, Lukáš mohl celý ten měsíc pasivně čekat, kam ho nelítostný proud zanese. Místo toho se rozhodl si veškerý zbývající čas, v němž ještě sám sebe může ovlivnit, jednoduše UŽÍT. A jeho následný pocit?

„Slovy je těžké popsat to, co cítím. Vyjádřit, jak obrovsky je tento pocit při zpětném pohledu na život důležitý. A to jsem odmala pořád slýchal, jak je čas nesmírně hodnotný. Bohužel jsem si to neuvědomoval. Nebo jsem ve své dětské hlouposti nechápal, že tu nebudu navždy.“

Jeho závěrečné věty, když dovolíte, už nebudu přerušovat…

„Chci, Petře, abys věděl, že zcela chápu, že začaly poslední dny mého života. Dřív bych byl asi naštvaný. Teď jsem ale vyrovnaný a spokojený. Poslední čas jsem si totiž užil nejvíc, jak jsem mohl.

Dřív by mě asi mrzelo, že neuvidím mnohé z toho, co jsem vidět ještě chtěl a na co jsem se těšil. Ale to neuvidí nikdo. Nikdo nemá tolik času. Má ho ale dost na to, aby stihl všechno opravdu důležité.

Jako bych se na svůj život díval každý den ze stále větší výšky. Stále víc mi dochází, že jsem NIC z hlediska celé planety. A že ta planeta je NIC z hlediska celého vesmíru. Ta planeta i my na ní letíme naprosto ztraceni nepředstavitelnou rychlostí nekonečnou temnotou. A stejně tak vypadá i náš život.

Čím déle letím, tím jasněji vidím, že jsme tu proto, abychom vytvořili nějakou stopu. V druhých, v sobě. Abychom vymodelovali smysluplný život, i když to pro každého z nás znamená něco jiného. Ať už to znamená cokoli, měli bychom za tím jít. Myslím, že proto jsme na Zemi. Když se zastavíš a rozhlédneš, musíš uznat, že je to přes všechny problémy nádherné místo, kde si můžeme užít svěřený neznámý čas a udělat tak si svůj život co nejvíc naplněným.

A to je, Petře, to skutečně důležité. Měl jsi pravdu. Ne věci, ale zážitky dělají život. Proto žijme tak,“ podtrhl svých posledních šest slov, „ať máme poslední den co sčítat!

  • Abychom na konci příštího roku 2020, pokud máme to štěstí ho ještě prožít, sčítali co nejvíce smysluplných dnů, pro to jsem sepsal Vánoční Speciál 2019. Získat ho můžete ještě zde. Knihu o karmě Cítit rozumem, myslet srdcem si přidáte ještě zde.

© Petr Casanova