Nemožné. To slovo se v souvislosti s drogami skloňuje většinou dvakrát. Poprvé tehdy, když rodiče odmítají, že by se zrovna jejich dítěti mohlo něco takového stát. „Vždyť mu dáváme všechno!“ Ale já se ptám, co je to VŠECHNO?

Někdy rodiče dávají dětem ze svého pohledu opravdu všechno. Poslední model iPhonu, luxus, peníze. Jenže to se může ukázat jako zoufale málo. Všechny děti totiž potřebují víc. Co? Hádejte. Nic to nestojí, přesto je to k nezaplacení.

Šárka, dcera snaživé podnikatelky, do drog spadla. Slovo „nemožné“ pak Šárce svítilo v hlavě šest let. „Nemožné“, aby se ze závislosti dostala. Kolem ní padali kumpáni jako šachové figurky. Přesto nemožné vybojovala. Dnes je vděčná za to, co většina populace v této zemi přehlíží: Mít úplně obyčejný život. Mít dítě. Smát se. Těšit se na každý den. Zdá se Vám to málo? Jenže čas je někdy víc než dost.

Když v pracovním magazínu, zaměřeném na osobní rozvoj, hovořím o úspěchu, mnozí za něj zkratkovitě považují jen peníze. Ale Šárčin úspěch není moc o penězích. Je o něčem, co je mnohem důležitější. O sebenalezení. O odhodlání překonat peklo, do kterého sama sebe dostala. O úsilí nevzdat se. Tím spíše, když jde o holý život.

1. kapitola: Cesta samoty

„Když procházíš peklem, hlavně nesmíš přestat jít. Nejlepší cesta ven je totiž vždycky skrz. Nevadí, že nikde kolem sebe nevidíš světlo – tím světlem budeš Ty. Nevadí, že nikde kolem sebe nevidíš spasitele, který Ti zachrání život – tím hrdinou, na kterého celou dobu čekáš, totiž dokážeš být Ty.“ Dárkový Vánoční Speciál

Kdo viděl drsný seriál Pustina s Jaroslavem Duškem v hlavní roli, mohl nabýt dojmu, že toto téma se týká pouze dětí z vyloučených lokalit. Šárka se ale usmívá. Sama pocházela z velmi dobrých poměrů. „Drogy ve vysokém procentu potkávají děti, kterým rodiče dávají všechno v čele s penězi. Tedy skoro všechno. Poněkud zapomínají na společně prožitý čas. Na kvalitní lásku. Právě tu každé dítě potřebuje nejvíc.“

Její maminka podnikala, měla krejčovství. A po svém boku navíc muže, známého v okolí jako nejhodnější a nejmilejší člověk. Rodinu navíc doplnil ještě bratr. Nikde žádná hrozba katastrofy, zdálo by se. Jenže Šárce bylo tehdy patnáct let a měla své citové spády… „Připadalo mi, že nic vlastního nesmím. Jenom do školy a pak ze školy k mámě šít. Cítila jsem se víc jako levná pracovní síla než jako její dcera. Nakonec o tom, co se dělá při první menstruaci, mě musel informovat taťka, mamka zrovna neměla čas.“

Dospívající děti jsou jako melouny, nevidíš do nich. Šárka, aniž to dávala dost najevo, měla dojem, že musí žít pouze mámin sen. „Zdálo se mi, že pro mámu nikdy nejsem dost dobrá. Stále bylo něco špatně. I oblékat jsem se musela tak, jak chtěla ona. Třeba jsem nesnášela tesil, ale musela jsem ho nosit; zakládala si na oblečení. Než jsem vyšla ven, tajně jsem se převlékla do sportovního ve sklepě.“

Tehdy začala fáze revolty. Touha žít jakkoli, jen ne podle rodičů. „Ani si nevzpomínám, jak všechno začalo. Šla jsem s kamarády na pivko a jen vím, že mi řekli: ,Dáme si piko.‘ A já myslela, že to je nějaká čokoláda.“

Poprvé zakusila pervitin. Jak je to jednoduché, přímočaré a… to slovo, které rodiče nejvíc děsí, teprve Šárka použije. „Bylo to – nádherné.“ S kamarády vyjeli na koncert. Protančili celou noc. „Vůbec jsem nevěděla o světě. Zmizely problémy. A hlavně to bylo zakázané.“

Alespoň chvíli nemusela být ta hodná holka, která jde ze školy hned k nitím. A ten únik do „pokojného světa“ se jí zalíbil. Chtěla ho co nejdříve zažít znovu. A z opakování se stalo železné pravidlo. „Nejprve to byly jen víkendy. Pak dny v pracovním týdnu. V té chvíli mě zajímalo jedno jediné: že nemyslím na to, co mě trápí. Na to, že tápu a že si mě nikdo nevšímá. Že jsem pro rodiče vzduch a nikdo mě nemá rád.“ Kroutíte hlavou nad jejími pubertálními úsudky? Tady je Šárčina odpověď: „Pro mě nebylo podstatné, zda to, co si myslím, byla objektivní pravda. Podstatné bylo, že jsem to jinak neuměla vytlačit z hlavy. Zatímco těmito úniky jsem to mohla vygumovat…“

2. kapitola: Jednosměrka, ve které se necouvá

„Prožili jsme nejtěžší dobu našeho života a bylo to kruté v tom, že se to týkalo naší dcery. Je těžké popsat, jak se cítí rodiče, kteří se snaží vychovávat své dítě, jak nejlépe umějí. Jak pak prožívají bezesné noci plné pláče a bezradnosti. Nikomu nepřeji ty okamžiky, kdy se musíte rozhodnout, co dělat. Co prožíváte, když se rozhodnete, že dceru vyhodíte z bytu, a přitom se modlíte, aby přežila další den.“Šárčin tatínek

V pracovním magazínu Jak vychovat silného člověka varuji, že každé dítě se dříve či později stane průměrem pěti osob, které ho nejčastěji obklopují. U Šárky to platilo také. Poznala mentální zákon přitažlivosti: Co chceš, to do svého života přitahuješ.

„Moje okolí se proměnilo podle mého nového zájmu. Čím více času jsem v novém prostředí trávila, tím radikálnější bylo. Tak jsem se dostala až do party zkušených narkomanů, kde jsem naprosto pochopila, proč drogy jsou jednosměrná cesta, ve které se necouvá, jen jede vpřed.“ Myslíte si, že když Vaše dítě jede v „lehkých“ drogách, je opět nemožné, aby se mu to stalo? Šárka se znovu jen usmívá: „Do jejich koloběhu jsem zapadla rychleji, než jsem si myslela. Stačilo totiž, že mě jednou naučili tu zkázu – píchat si do žíly.“

Proč mluví o zkáze? Protože jde o rychlejší likvidaci člověka jak fyzicky, tak charakterově. „Píchat si nemůžete leccos. Nitrožilně se musí zavádět kvalita, a ta něco stojí,“ nakousává důvod, pro který došlo především ke zkáze jejích vztahů s rodiči. „Nejdřív jsem rozprodala všechno, co jsem doma měla já. Pak jsem začala tajně prodávat věci rodičů. Až po nějaké době už nebylo co prodat. Tak jsem se učila krást.“

Co mají dělat v takové chvíli rodiče? Zachraňovat své dítě? Podporovat ho? Dávat mu raději vlastní peníze, jen aby neskončilo ve vězení? Jenže právě díky tomu Šárce, jak sama říká, mohla do života „naplno vstoupit první láska. Partner na dlouhá léta. Partner do konce života. Partner, který na rozdíl od muže neodchází jen tak. Heroin. S ním jsem zapomněla na poslední hrozby svého okolí. Život mi začal už jen tak plynout. Zkrátka a dobře to znamenalo, že jsem začala být závislá…“

Závislost. Ze své praxe vím, že toto slovo si nepřipouští nikdo, koho se přímo týká. I Šárka si myslela, že to má pod kontrolou. Že až si řekne „fajn, holka, tak to už stačí“, s drogami přestane. Že to půjde. To si myslí všichni závislí lidé – ať jsou závislí na čemkoli. Ale Šárce už přestat nešlo. „Po ránu mi začaly abstinenční příznaky. To zvracíš, bolí Tě celé tělo. Zpočátku to ještě zvládáš. A to je to peklo, do kterého se pořád víc propadáš. Protože dokud to zvládáš, nic Tě nenutí přestat, protože věříš, že to zvládneš i příště. Takhle věříš až do okamžiku, kdy to zvládat přestaneš…“

Šárka mě kontaktovala před třemi roky. Pro její rodiče to byl očistec. Věděli, že když nemá situaci ve své moci ona, co asi tak mohou udělat oni? Byli bezmocní, jen jako diváci.

Ano, Šárce vyjednali léčení. Jenže tím jen otevřeli starou ránu jménem Není to moje rozhodnutí. Šárka vydržela v léčebně pouhé tři dny. Pak ji nachytali s marihuanou a podle pravidel ústavu jí bez milosti sbalili kufr a vyhodili ji na ulici. I s penězi na cestu, bohužel.

„Samozřejmě jsem si nezaplatila autobus, ale jela stopem a rovnou k dealerovi, protože jsem měla čím zaplatit. Domů jsem už přišla zfetovaná, jinak bych ten návrat k rodičům neustála.“ Tehdy se naučila ještě jedno, před čím v pracovním magazínu, určeném výchově dětí, varuji: manipulovat s lidmi, kteří ji milují a kterým na ní záleží. „Namluvila jsem rodičům, že na mě v léčebně byli zlí. Ale že už jsem v pořádku a že to spolu zvládneme. Uvěřili mi. Získala jsem tím pár dní času, než mě zase odhalili… Mezitím jsem vymyslela jinou lež. A tak jsme vedle sebe žili. Já v pohodě, oni v pasti, protože nevěděli, co mají dělat.“

Co je vůbec z pohledu rodiče v takové chvíli správně:

  • Vyhodit dítě z domu? Šárka vrtí hlavou: „To ho pustíte přímo do té smečky!“
  • Nebo si ho nechat doma? Šárka vrtí hlavou ještě víc: „To Vám rozkrade to, co ještě rozkrást nestihlo.“

Dilema je však ještě těžší, když si rodiče uvědomují dosah každé ze zmíněných možností. Šárka to vysvětluje: „Ve smečce dítě umře, ale stejně tak umírá doma. Protože v té chvíli si dítě žádné pomoci neváží. A tak se stalo to jediné, co se stát mělo – rodiče mě museli pustit…“ Ano, pustit do smečky.

3. kapitola: Vabank ve smečce

„Když dítě ztratí rodiče, jako by ztratilo minulost. Když rodič ztratí dítě, jako by ztratil budoucnost.“ Magazín Jak vychovat silného člověka

V činu Šárčiných rodičů spočívala naděje, že dceři otevřou oči otřesné události, které se stupňovaly v jejím „přátelském“ okolí. Postupně umírali její „kamarádi“.

Jenže já pokaždé říkám: V této oblasti nepropadejte žádné naději. Člověk je vysoce adaptabilní tvor. Zvykne si na všechno. Zvykne si na jakýkoli obraz, kterému je vystaven delší dobu. I Šárce tak postupem času začalo připadat normální a očekávané, že: „Někdo se předávkoval, někdo oběsil. Jednou jsem šla pro drogu a dealer byl mrtvý. Někdo totiž přišel chvíli přede mnou a zabil ho.“ A její pocity? „Jo, je to hnus, Ty to víš, oplakáváš ho, ale taky máš o důvod navíc tohle utrpení přestát ještě silnější dávkou…“

Jinými slovy: Čím více odstrašujících signálů, tím silnější dávky. Jak bizarní! I Šárčin životní příběh tedy spěl k poslednímu listu. Nalézali ji bezvládnou u silnice, křísili v bytě. Rodiče se snažili o to intenzivněji jednat, aby pád alespoň zbrzdili, když už začali tušit, že ho nejde zastavit. Jak konkrétně? „Táta mi sháněl alespoň brigády. Jenže kde jinde by mě přijali než přes známosti? A tak táta přesvědčil svého nejlepšího kamaráda. Zaručil se mu za mě. A já mu hned ukradla telefon a prodala ho.“ Co byste dělali Vy v kůži rodičů? Šárka se dostala do kleští. „Večer doma zvonek. Táta mě zavolal ke dveřím, odešel a muž, který tam stál, mě chytil pod límcem, naložil do auta, odvezl k vodě a tam mě zmlátil jako psa.“

Rodiče už si na Šárku nebrali bílé rukavičky. Skončily milodary. A život spěl do osudové křižovatky.

„Jeden ,kamarád‘ mi řekl, že jestli nechci být závislá na rodičích, měla bych začít heroin rovnou prodávat. To byla rychlá cesta, která rozhodla,“ vzpomíná Šárka. „Jednou nás vylákali z obývaného bytu za účelem obchodu a zatím nám ten byt vypálili… Musela jsem se nastěhovat do hromadného bytu k ostatním, kde se vařilo. Stačilo mi, že mám kde spát, co jíst, jsem v teple a mám svoji postel. Ostatní mi bylo jedno. Jednoho rána zase zvonek u dveří. Potácím se ke dveřím, že to je asi pošta. Byli to zakuklenci. Policie. Všechny nás sebrali, mě jen v bačkorách a teplákách. Pro kluky to nedopadlo vůbec dobře, já mohla jít domů.“ Domů? To slovo z úst policisty ji zabolelo. „KAM domů? Byt, kde se vařilo, byl zapečetěný, já měla bačkory a všude byla zima.“

Tehdy poprvé zatoužila po opravdickém „domů“. „Když jsem vyšla ze služebny ven, strašně moc jsem chtěla žít. Uvědomila jsem si, že mě to pořád smetává někam, kde si nevím rady. Dnes už to vím. Kdybych mohla někomu poradit, pak toto: Chceš-li změnit situaci, kterou opakovaně prožíváš, a nevíš jak, v první řadě změň přátele a prostředí.“

4. kapitola: Jak se vybíhá z pekla

„Nepohrdej samotou. Někdy Tě naučí víc než kterýkoli učitel v Tvém okolí.“Dárkový Vánoční Speciál

Šárka tu životní změnu zkusila.

  1. Rozhodla se pracovat.
  2. Rozhodla se vypadnout z dosahu své party.

Konkrétně odjela na Orlickou přehradu brigádničit. Měla velké štěstí na dva muže.

Ten první byl lékař. Naivně věřila, že jí pomůže. Jenže život minulost tak lehce nepromíjí, potřebuje, aby si lidé sáhli na skutečné dno. „Řekla jsem mu, co mě provází. Pochopil, že mě může zásobovat léky. Nevěděla jsem ale, že mě bude zásobovat takovými, na kterých budu lehce závislá.“ Příjem z dřevovýroby totiž Šárka měla. A tomuto lékaři se hodil. Ano, špinavý kšeft. Ano, Šárka byla dennodenně v rauši. Ale byla to nejdůležitější lekce, jakou si uvědomila: „Když jste pod vlivem, mohou s Vámi lidé dělat vše, co uznají za vhodné, a je velmi těžké se tomu ubránit.“

A protože si to Šárka uvědomila, docenila ještě jednoho muže. „Ten už mě nechtěl nalézat den co den bezvládně omotanou kolem záchodové mísy. Stal se pevným bodem, který jsem na dně nahmatala.“ Bodem, od kterého se mohla konečně odrazit. „Bylo tak zvláštní, tak jiné užívat si zamilování… Sice jsem se pořád nedokázala odpoutat od první lásky, heroinu, a občas jsem v agónii svého přítele přesvědčovala, ať si také dá, že je to krásné. Jenže on si nedal. A nejen to, on se mnou vydržel. Byl to on – moje cesta, moje pomoc, můj život.“ A byl to také typ člověka, pro kterého jste ochotni se změnit.

„Pamatuji si, jak ten démon naposledy zabojoval. Přestěhovala jsem se daleko od přítele, do Chomutova. Sama. Neměla jsem k tomu žádný důvod. Právě proto jsem to udělala. Ale tím všechny moje nesmyslné kroky skončily. Po poslední dávce jsem zůstala ležet u silnice. A byl to opět on, kdo mě v tom nenechal. Přijel, pomohl mi, a ještě mě požádal o ruku. On se prostě rozhodl ve mě za všech okolností věřit.“ Šárka popisuje něco, co všichni znají: „Byla jsem jako princezna, která potká svého prince, a ten jí dá smysl života. Byla jsem šťastná, dokonce jsem zjistila, že mohu být šťastnější než s jakoukoli chemií. Nikdy ho nepřestanu vnímat jako svého anděla.“

Naučil ji normálně chodit mezi lidi, což pro ni bylo nejtěžší. Už totiž zapomněla, co normální je. Za jeho asistence zvládala abstinenční příznaky. S každým překonáním věřila více v sebe, v to, že by opravdu mohla dokázat být v pořádku a už nikdy se k tomu nevrátit. Porodila syna, přijala práci a začala být úspěšná jako každý obyčejný člověk. Jen s tím rozdílem, že v každém novém ránu viděla hodnotu. Něco, v co už nedoufala.

Jistěže si vytrpěla i s lidmi. „Jednou jsem dědečka zvala na oslavu mých narozenin, on se na mě jen podíval a odměřeně řekl: ,Odmítám s Tebou slavit něco, čeho si nevážíš – každý rok Tvého života. Ty žít nechceš, jinak by ses sama tak dlouho nezabíjela. A už nic neslibuj, stejně Ti už nevěřím. A jestli chceš, abych Ti věřil, tak neslibuj a raději konej…‘ Tahle jeho slova si pamatuji dodnes. Připomínají mi, že kdykoli jsem někoho přesvědčovala, jak jsem čistá, nemluvila jsem pravdu. Naopak když jsem mluvit přestala, povedlo se mi to. Protože za mě musely mluvit výsledky, ne slova. Proto jsem dnes šťastná. Našla jsem totiž cestu – sama sebe, pravdu, která se nežije slovy, ale činy.“

5. kapitola: Memento

„Nebraň dítěti zažít prohry, které zažít potřebuje. Potřebuje nabýt svůj rozum. Nikdy nepochopí, co mu říkáš, dokud to samo nezažije – dokud na vlastní kůži nepozná, že horká plotna pálí a už se jí nemá nikdy dotýkat.“ Magazín Jak vychovat silného člověka

Šárka je dnes spokojenou maminkou. Na Facebooku září. Sleduji ji zpovzdálí, jestli je v pořádku, a mám z ní velkou radost.

Už tehdy, před lety, věděla, že nic nebude jako dřív. Ale to je dobře. Všechno alespoň může být lepší než kdykoli předtím. „Zpočátku jsem se za tuhle kalnou minulost před lidmi hodně styděla. Ptala jsem se: Proč to potkalo zrovna mě? Dnes už si to nevyčítám, vidím v té hrozné zkušenosti pozitivní poselství. Každý člověk může uklouznout. To, jaký je, ovšem ukazuje to, jestli vstane a co si z pádu vezme do budoucna za ponaučení,“ říká Šárka. „Pro mě to byla nakonec cenná cesta, bez níž bych nikdy nebyla tím, kým jsem dnes. Nevěděla bych, že na začátku těžké drogové závislosti může být maličkost – pocit nenaplněné touhy po pozornosti a lásce, po společně prožitých večerech a víkendech, na což tolik rodičů takzvaně ,nemá čas‘, protože je přece vždycky něco přednějšího…“

A dodává: „Každý člověk, který spadne do stejného problému jako já, má jen dvě cesty: žít, nebo umřít. Je to absolutně osobní volba. Každý má možnost se z toho dostat. Ano, není to snadné, ale jde to. Poznamená to Vás i okolí. Mnozí Vám to nedokážou zapomenout a budou Vám minulost předhazovat navždy, i když jste už všechny své hříchy splatili. Ale důležité je, že to nezabalíte sami.“

  • Uvědomujete si, že máte nedostatky, se kterými se chcete poprat? Přejete si dostat energii a inspiraci z lidí, kteří totiž dilema rozsekli před Vámi? Pak právě pro Vás píšu pracovní magazín – co vydání, to jedno téma, navíc jedno na druhé navazující. Uvnitř magazínu jsou pracovní listy, které Vás vedou úskalími a jejich zvládáním.
  • Chcete tento sebekoučovací magazín darovat někomu blízkému? Tento vánoční dárek seženete v podobě voucheru zde.

© Petr Casanova