Už Winston Churchill řekl: „Pesimista vidí těžkost v každé příležitosti. Optimista vidí příležitost v každé těžkosti.“

Tato myšlenka mě v životě hodně ovlivnila. A rád ji připomínám všem, kteří se zbytečně kaboní. Nakonec, i dalajlama prohlásil: „Má-li problém řešení, nemá smysl dělat si starosti. A když řešení nemá, starosti nepomohou.“

Můj kamarád se zamiloval do dívky v metru. Přes sklo soupravy. Ona jela v té vedlejší. Pokukovali po sobě, uculovali se, flirtovali. Ona pak dýchla na sklo a do zamženého oparu vepsala své telefonní číslo.

Volal jí. Mnohokrát. Nikdy hovor nepřijala. Už byl frustrovaný, když mu od ní přišla zpráva: „Jen SMS, prosím. Jsem neslyšící.“

Teď se Radkovi nemohu pro změnu dovolat já. V každé volné chvíli je na kurzu znakového jazyka…

Proč všichni pochybují, ale jen někteří se nevzdávají

Poslední vydání pracovního magazínu FC v tomto roce jsem zaměřil na pozitivní sebevýchovu (téma Jak vychovat silného člověka). Jako každý prosinec vytváří ideální kombinaci s Vánočním Speciálem, zaměřeným na pozitivní myšlení v těžkých chvílích. (Pokud i Vy chcete blízké potěšit kombinací Speciálu a voucheru na roční předplatné pracovního magazínu, přiloženým do úvodního vydání, můžete si balíček vytvořit zde).

Jen si představme, že mezi každým naším přáním a jeho splněním vede cesta. My všichni si myslíme, že jde o přímočarou hladkou dálnici. Ve skutečnosti je horší než D1. Plná odboček, překážek, objížděk, komplikací. Častokrát musíme na jeden krok vpřed udělat dva kroky vzad. Častokrát musíme i přehodnotit cestu. Ale cíl měnit nesmíme.

Optimismus není vrozená vlastnost, ale dovednost, kterou je možné se naučit a zautomatizovat. Ani úspěšným se člověk nerodí, ale stává, jestliže se nedá odradit složitostmi cesty.

Všichni lidé na počátku pochybují, jsou si nejistí, pokud se snaží o něco, co doposud nedokázali, nebo co jim zatím ještě nikdy nevyšlo. Je to přirozené, že se bojí, že v sobě slyší sabotéry, jak říkám oslabujícím vnitřním hlasům, kterým jsem věnoval celý pracovní magazín Jak vypnout sabotéry v hlavě.

Rozdíl mezi úspěšným člověkem (tím, který se přesto vydá hledat úspěch) a neúspěšným (který se rozhodne nehledat) je v následujícím přístupu:

„Nevím, jak toho dosáhne,“ řekne NEÚSPĚŠNÝ při pohledu na vzdálený cíl. A tak to vzdá.

„Neumím nic z toho, co dokážou úspěšní lidé,“ řekne NEÚSPĚŠNÝ. A tak to vzdá.

„Nejsem tak dobrý jako lidé, kteří mého snu dosáhli přede mnou,“ řekne NEÚSPĚŠNÝ. A tak to vzdá.

Naproti tomu, úspěšný člověk má stejné pochyby, ale vyvodí z toho opačný závěr:

„Chci toho dosáhnout, ale nevím jak,“ řekne ÚSPĚŠNÝ. A dodá: „Takže můj úkol je se to naučit.“

Stejně odpoví na zjištění, že nemá požadované schopnosti nebo znalosti. Nebo že není tak dobrý jako jiní před ním. Pokaždé je to pro něj důvod začít, ne skončitTohle nemám, tohle neumím, tohle nezvládám – pro neúspěšného je to pádný důvod přestat. Ale pro úspěšného je to pádný důvod naopak snažit se stát tou osobou, která to bude mít, umět, zvládat.

Mince o dvou stranách

V pracovním magazínu, který je postaven na principu sebekoučování, často připomínám, že život připomíná minci o dvou stranách. Můžeme vidět jen rubovou stránku (pesimista), pokud se pro to rozhodneme, nebo jen lícovou stránku (idealista), nebo si uvědomovat, že jsou vždy obě. Že kromě nedostatků máme i přednosti. Že chyba obsahuje ponaučení. Že dílčí neúspěch je předpokladem budoucího úspěchu, protože nám dává zkušenost.

Úspěšní lidé jsou v jádru optimisté. Věří v sebe. Mají v pořádku sebevědomí i sebedůvěru. Sebevědomí je schopnost uvědomovat si komplexně sebe – vidět jak své slabé, tak i silné stránky. A sebedůvěra je schopnost věřit, že takto nastaveni (s danými slabými i silnými stránkami) jsme dost dobří na to, abychom se mohli zlepšovat a přibližovat k úspěchu.

Optimista ví, že za čím nejde, to nemůže mít. Optimista ví, že když se nezeptá, odpověď bude vždycky ne. Optimista ví, že kdo nehledá, nemůže najít, ale kdo hledá, najít může.

Proto plním pracovní magazín, ale i Vánoční Speciál lidmi, kteří inspirují optimismem, a to v často zdánlivě bezvýchodných situacích a hendikepech. Jak se optimismu naučit? V čem upravit své přemýšlení? Pojďme si to objasnit:

1. Optimista usiluje o nejlepší výsledek ze všech existujících možností

Nejprve si slaďme pojmy. A rozdíl mezi optimistou a idealistou.

Optimista je pozitivní realista. Bez ohledu na nabídku, kterou má, věří, že může proměnit v úspěch všechny použitelné možnosti. Má-li minci, věří, že mu může padnout panna, protože šance je 50 : 50.

Idealista oproti optimistovi ignoruje veškerá rizika a zápory a zaměřuje se pouze na jednu stranu dvoustranné mince. Je přesvědčen, že mu musí padnout panna.

Pesimista nevidí optimální východisko. Má-li minci, je přesvědčen, že mu nepadne panna, a proto většinou svou mincí ani nehodí.

Když se optimista s idealistou sejdou třeba pod citronovníkem, idealista si utrhne nejzralejší plod s přesvědčením, že musí být sladký jako pomeranč. Pochopitelně, je zklamán. Jeho ideály se zhroutí. Příště se může stát pesimistou. Optimista využije realitu k pozitivnímu konci. Klidně vymačká všechny zbývající citrony do sklenice, zalije šťávu vodou, zasype cukrem a pochutná si na limonádě.

2. Optimista respektuje sám sebe za to, kdo je

Většina dětí jsou optimisté. Věří, že si vytvářejí svůj život. A tak – jsou sví. Běhají, skáčou, zpívají, tancují, bez ohledu na to, co si kdo o jejich dovednosti myslí. K tomu, aby se realizovaly a šly za svými sny, nepotřebují ničí souhlas. Hlavně malé děti si umějí život užívat.

S dospíváním optimismu ubývá. Je to paradoxní, protože přece máme stále více vědomostí a zkušeností – měli bychom být daleko optimističtější, pokud jde o naše uplatnění v životě. Jenomže při prvním pracovním pohovoru nás nepřijmou. Řeknou nám, že nejsme dost dobří. Při druhém pracovním pohovoru nás možná přijmou, ale naše schopnosti ocení nízkou mzdou. Říkají, že za víc nestojíme. Jak stárneme, naše cena dále klesá. Lidé po padesátce začnou mít na trhu práce stále menší cenu, ačkoli právě oni jsou studnice zkušenosti, moudrosti, vědomostí.

Nepřipadá Vám to divné? Ne, není to divné. Jak zdůrazňuji v pracovním magazínu Jak vychovat silného člověkačlověk ztrácí svou hodnotu, jakmile přestává být tím, kým je. Jakmile se bojí být sám sebou. Jakmile si myslí, že není dost dobrý, že nestačí. Jakmile je pesimista. Pak si myslí, že za nic nestojí. A že svůj vnitřní hlas by měl umlčet.

Optimista se nechává vést intuicí. Věří, že ho vnitřní hlas vede smysluplnou cestou, ať krajina vypadá jakkoli. Optimistu nezajímají kulisy, okolnosti, kterými prochází. Zajímá ho výsledek, k němuž směřuje. Protože tam je jeho cíl. Optimista příliš neřeší cizí názory, zohlední je, ale nenechá se jimi řídit. Protože je dost sobecký na to, aby se nenechal svést z cesty, respektive nechal umluvit na cestu nikoho jiného.

Optimisté dosahují svých cílů mimo jiné proto, že věří, že mohou být lepší, než momentálně jsou. Vědí, každý den znamená novou zkušenost. Nehroutí se z chyb. Každá přece nabízí poučení a růst. Optimista je v každém okamžiku tak dobrý, jak může být, a koná tolik, aby byl lepší. Pesimista se ohlíží do minulosti negativně. Vidí svou starou verzi a zpytuje svědomí, jak mohl být tak hloupý a nezkušený. Pesimista z pesimismu nevyjde. Protože hloupí a nezkušení jsme  tím víc, čím hlouběji jdeme do minulosti. Optimista ví, že hloupý a nezkušený dříve musel být. Jinak by dnes nebyl moudřejší.

3. Optimista věří, že je schopen cíle dosáhnout

Optimista nejenže připouští nejlepší možný výsledek, ale navíc věří, že je v jeho silách. Pesimista nejenže nepřipouští nejlepší výsledky, ale navíc nevěří, že by byl v jeho silách.

V životě nakonec nezáleží na našich momentálních schopnostech. Ty můžeme neustále tvarovat, doplňovat, zlepšovat. Ale hlavní dělník je v hlavě. Pokud si myslíme, že jsme schopni něco dokázat, opravdu toho můžeme dosáhnout. Pokud si myslíme, že nejsme schopni to dokázat, obvykle toho nedosáhneme – protože se o to ani nepokusíme.

Proto úspěšný člověk je často jen ten, kdo neuvěřil tomu, že nemůže uspět. A naopak neúspěšný člověk v sobě může mít všechny předpoklady uspět, jen nedovolí, aby se uplatnily.

Optimisté vůbec rádi přemýšlejí o sobě. Nevšímají si okolí. Pesimisté naopak rádi ignorují sebe a své schopnosti. Ohlížejí se do okolí. A jsou stále pesimističtější, protože žádná náhoda, štěstí, politik jim život nezlepšuje. Jak je tedy možné, že optimisté uspěli? Museli mít na své straně náhodu, štěstí, politiky… domnívají se. A vůbec si nepřipouštějí, že by úspěch mohl člověk vybudovat sám.

4. Optimista odděluje štěstí a dosažení úspěchu

Úspěšným se člověk nerodí, ale stává. Jestliže se jím stává, znamená to, že to trvá nějakou dobu. Jak si tedy může udržet optimismus, i když po celou dobu, než dojde do cíle, vlastně úspěšným není?

Je to prosté. Optimista nemá cíl v nějakém vzdáleném bodě. Není šťastný až tehdy, když toho bodu dosáhne. On umí být spokojený během celé cesty. Ano, zdrojem štěstí je vlastně celá jeho cesta.

V pracovním magazínu se rád zaměřuji na boj s prokrastinací. Zdůrazňuji v něm, že kdykoli odkládáme svou spokojenost na dobu, až budou lepší podmínky, zjistíme, že žádné takové samy nenastávají. Musíme si je vytvořit. Ve své mysli. Tam je základ všeho úspěchu. I štěstí.

Optimista nehledá zdroje štěstí nikde kolem sebe. Ani v jiných lidech. Natož v jiných věcech. Ví, že vždycky bude dost věcí nebo lidí, které nemáme. Pokud se trápíme vnějším nedostatkem, nikdy nebudeme uspokojeni. Vždy bude totiž možné mít víc.

Optimista má pozitivní energii mimo jiné proto, že přijímá přítomnost, jaká je, ale to mu nebrání věřit ve víc.

Být optimistou zkrátka znamená dovolit si být šťastný v jakémkoli momentu života. Optimista je šťastný, protože má stále nějaké cíle, ve které věří. Pořád má za čím jít, komu pomoci, pro co růst. Miluje cestu, po které jde, ne až cíl, kterého třeba nikdy nedosáhne. Ví, že touha a naplnění jsou mnohdy jako dvě kolejnice. I když věříme, že se na horizontu sbíhají, je to iluze. Vždycky je pro co dál žít. Zaplaťpánbůh.

Optimista nikdy není na slepé koleji.

5. Optimista se vyhýbá negativním lidem

Všichni jsme průměrem přibližně pěti lidí, kterými se nejčastěji obklopujeme. Trávíme-li nejvíce času s nepřejícnými, závistivými a žlučovitými lidmi, pak jejich chování pro nás začne být standard. Každý kolektiv při dlouhodobém působení „semele“ jedince. Ale může to být i v pozitivním smyslu. Pokud se v partě přátelé podporují, smějí, nabíjejí.

Optimismus je vysoce nakažlivý návyk. Pozitivní slovo nebo čin nestojí ani korun. A výnos je úžasný. Optimismus také vychází z ničeho, ale dokáže vybudovat sebedůvěru, která stojí na začátku každého pozdějšího úspěchu.

Život je krátký. Proč si ho ještě zkracovat negativitou, pesimismem a lidmi, kteří ho zošklivují? Snažme se mít kolem sebe ty, kdo nás zvedají, když padneme, a kteří vracejí životu barvu, kdykoli máme pocit, že vybledla.

6. Optimista předpokládá, že život je série vzestupů a pádů

Optimista nežije na jiné planetě. Neprochází jen dobrými dny. Nicméně nevadí mu procházet i špatnými etapami, protože ví, že to je součást reality. A nic v přírodě není jistější než změna. Jen proto, že se něco nedaří, neznamená to, že se to nezlepší. Nakonec, život sám nás učí, že časem všechno přebolí. Mnoha chybám či ranám z minulosti se dokonce s odstupem let zasmějeme.

Život je bezohledný i ohleduplný. Mění se tak jako vlny na moři. Nemůžeme po nich chtít, aby se jen vzdouvaly a netříštily o hladinu. Díky zlým časům jsme naopak schopni poznat ty dobré a vychutnat si je. Změna je základem naší spokojenosti. Něco, co se nemění, se stává stereotypem a nudí. Nikdo nemá větší radost z pohybu než ten, kdo se dlouho nemohl hýbat. A nikdo nemá větší radost z odpočinku než ten, kdo dlouho neodpočíval.

7. Optimista používá pozitivní mluvu

Není podstatné, jaké události a okolnosti nám vbíhají do cesty. Pořád můžeme mít pozitivní život. Naši náladu totiž určuje ne to, co se kolem nás děje, ale hlavně to, jak to, co se děje, interpretujeme. Především to, jak o životě, který prožíváme, sami mluvíme.

Pamatujeme si to možná už ze školy. Když dostane dobrou známku optimista, řekne si: „Předpokládal jsem to. Pracoval jsem na sobě a vyplatilo se.“ Když dostane dobrou známku pesimista, řekne si: „Jaká náhoda!“ Pesimista si nerad přikládá zásluhu na svém úspěchu a dokáže i ve vítězství nalézt stopu porážky.

Optimista nemá život bez těžkostí. Ale věří, že všechny těžkosti přicházejí zvenčí, jsou překonatelné a dočasné. Pesimista nalézá těžkosti v sobě, považuje je za nepřekonatelné a trvalé.

Pesimista říká: „Jsem nešťastný.“ Optimista ví, že náladu lze změnit pouhým přenastavením myšlenek nebo emocí. Někdy jen protažením lícních svalů do úsměvu. Protože ani šťastným se člověk nerodí, ale stává. Svým přístupem. K sobě, k okolí, k okolnostem. Máme-li negativní pohled, život nám může snášet jen samá pozitiva a my je přesto nevidíme. S negativní myslí zkrátka nelze mít pozitivní život.

© Petr Casanova