„Utrpení ve vztazích mezi muži a ženami plyne z toho, že muž chce být první láskou ženy, zatímco žena poslední láskou muže.“ Oscar Wilde

Běžím za synkem, který si to peláší na first biku, a blížím se k hloučku -náctiletých kluků, kteří se posmívají: „Tak takhle nechci dopadnout.“

„Proč?“ ohlédl jsem k nim. „Nechceš být jednou táta?“

Kluk nejistě pokrčil rameny. „To nevím. Ale ženskou nechci,“ pravil rezolutně. „Ženský chtěj’ akorát dítě, dům, prachy,“ přidali se jeho kamarádi a rozchechtali se.

Musel jsem se zasmát taky: „Opravdu si myslíte, že ženy chtějí tak málo?“ Zarazili se. Zjevně netušili, že ženy toho v životě chtějí mnohem víc. Nejen dítě, ale rodinu. Nejen dům, ale domov. Nejen peníze, ale zázemí.

„A stejně,“ podíval se ten jeden na displej telefonu, „ta kráva mi už týden nepíše.“

„Hm. A jak si to vykládáš?“ zeptal jsem se ho.

„To je snad jasný. Když holka píše, znamená to, že jí chybím. A když nepíše, znamená to, že jí nechybím,“ odtušil. A kamarádi přisvědčili: „To je přece logický!“

Pozvedl jsem úžasem obočí. „Není to spíše tak, že když Ti slečna píše, znamená to, že jí chybíš, ale když nepíše, znamená to, že čeká, až Ti začne chybět ona?“

Zmlkli. Až jeden nakonec nabyl odvahy a hlesl: „A co bych měl mít, abych holce chyběl?“ V hloučku to zašumělo, jak by to byla nejhloupější otázka na světě, ale současně všichni nabrousili uši na odpověď.

Ženě budeš vždycky chybět,“ odpověděl jsem mu myšlenkou ze své knihy 250 zákonů lásky, „pokud v ní vyvoláš pocit, že: je milována a miluje správného člověka, to znamená že jí dovedeš dát smích; projevit, jak moc jsi na ni pyšný; zvýšit objem jejího vnitřního štěstí na úroveň toho svého; že když popisuješ ji nebo váš vztah před kamarády, používáš pouze pozitivní superlativy; a když mluvíš o vaší společné budoucnosti, používáš více slovo AŽ než JESTLI…“

A tak jsem si sedl k nim na lavičku a povídali jsme si. A já jsem pochopil, že musím nové vydání svého magazínu FC zaměřit na děti a téma Jak vychovat silného člověka.

Předmět Vztahy

Snažím se každé pondělí ve školách rozmlouvat dětem jejich dojem, že vztah znamená jenom líbat se, vodit se za ruku, mít se s kým ukázat na Instagramu. Zapomínají, že vztah především znamená najít někoho, kdo nás udělá šťastnými tak, jak to nikdo jiný nedokáže; kdo přijímá naše nedostatky, dokonce i ty, které máme problém přijmout i sami; vedle koho můžeme být sami sebou a druhému tento životní poklad dovolit poznat také.

Ano, vztah je TAKÉ o líbání, protože polibek prolamuje hranici mezi přátelstvím a láskou.

Ano, vztah je TAKÉ o držení se za ruku, protože tak vždycky lidé lépe procházejí těžkostmi.

Ano, vztah je TAKÉ o občasném boji, protože správné vztahy stojí za to, abychom za ně bojovali. Nicméně nikdy nesmíme zůstat těmi jedinými, kdo za ně bojuje.

Je škoda, že děti se učí mnoho užitečných věcí do života, ale tu nejdůležitější ne – umění vyjít s druhými. Přitom to rozhoduje jak o jejich úspěchu v přátelství, zaměstnání, rodičovství, tak o porozumění druhým i sobě. Kdo neovládá základní zákonitosti vztahu, ocitá se nejen sám, ale osamělý. Přitom toto umění je dovednost, dá se naučit. Ostatně, vysvětluji to i v magazínu Jak vychovat silného člověka.

„Kdybyste měl na naší základní škole vyučovat vztahy, o čem by to bylo?“ zeptala se mě jedna ředitelka. Pobavila mě, protože základní látka by byla vyčerpána za pár minut.

Bylo by to totiž jen pět jednoduchých zásad. Jsou tak jednoduché jako podstata chození – klást levou nohu před pravou a naopak. Přitom mnozí dospělí se „chodit ve vztazích“ učí celé roky.

Jaké jednoduché zásady to jsou? Co by se už děti měly podle mě učit?

1. zásada: Nesnaž se číst myšlenky druhého

Naprostá většina problémů a naprostá většina úzkostí ve vztazích plyne ze špatné komunikace. Běžný přístup: Co je normální pro mě, to předpokládám, že je normální pro druhého. Jenže bohužel, milé děti, každý jsme jiný.

Většina lidí předpokládá, že ví to, co si myslí ten druhý. A přitom to nevědí. Z toho pramení procesy domněnek a naštvání, očekávání a zklamání.

Kdyby se spolu lidé naučili mluvit, ach, kolik zbytečných problémů by si ušetřili? (Ano, Společné mluvení, to by byl také užitečný předmět.)

Domněnky vedou k tomu, že když druhý něco tvrdí, můžeme předpokládat, že tím myslí něco jiného. A když nic neříká, můžeme předpokládat, že něco zamlčuje. Každému činu můžeme dát opačný význam, a dokonce ho považovat za pravdu.

A ještě horší to je, když druhého nutíme, aby MUSEL číst naše myšlenky, protože na jeho otázky nám připadá zbytečné odpovídat – vždyť je to přece JASNÉ, tak proč se ptáš?

Ve svém sebekoučovacím magazínu přiznávám, že jsem strašně jednoduchý člověk. V podstatě primitiv. Když něco nevím, zeptám se. Nehádám. A když něco dělám, odpovídá to tomu, co říkám, a když něco říkám, odpovídá to tomu, co si myslím. Jsem už příliš starý na to, abych lhal, protože bych si ve svém věku už tu lež nemusel pamatovat.

A stejně tak respektuji ostatní primitivy, kteří se mě přímo ptají na to, co jim není jasné. Všichni, kdo se „domnívají“, „očekávají“ a „tuší“, jsou na mě příliš geniální.

Ano, tuto zásadu mě naučilo podnikání. Nehádat, co klient chce. Ptát se ho. Ušetří to spoustu času, to byste, děti, nevěřily…

2. zásada: Nehledej dokonalého člověka

Dokonalý člověk neexistuje. Tečka. Co ovšem existuje, je dokonalý vztah. To je vztah, na kterém dva nedokonalí partneři společně pracují.

Proč mají vůbec někteří lidé sklon hledat dokonalého partnera? Inu, protože mají pocit, že jejich současnému partnerovi něco chybí. Ano, chybí. Každému něco chybí. Nikdo nejsme stoprocentní. Jsme třeba jen devadesátiprocentní.

To ale neznamená, že někdo jiný, kdo má oněch deset procent, které my nemáme, je stoprocentní. On může být právě jen desetiprocentní.

A pak se stane, že desetiprocentního člověka vyměníme za devadesátiprocentního jen proto, že měl to, co předchozí neměl. Ve skutečnosti ale nemusí mít už nic z toho, co předchozí měl.

Lidé, kteří hledají dokonalého partnera, sami sebe odsuzují k hledání po celý život. Přitom není nutné hledat dokonalého člověka. Stačí najít nedokonalého člověka, který dokonale pasuje k nám – který svými přednostmi doplňuje naše nedostatky. A my svými přednostmi doplňujeme jeho nedostatky.

Ano, i tuto zásadu mě naučilo podnikání. Vím, že pro každý produkt existuje zákazník. Nikoli však, že pro každý produkt je zákazníkem každý.

3. zásada: Nesuď nové vztahy podle starých

Jestliže na světě neexistují dva stejní lidé, pak nebude žádné překvapení, že s různými lidmi máme naprosto rozdílné vztahy. Pokud se opakují stejné problémy, pak to obvykle není partnerem, ale námi. My jsme totiž ten společný jmenovatel všech vztahů. Kdo opakuje stejné chyby, dostává stejné výsledky.

Máme-li sklon propojovat minulost a přítomnost, pak je to zjevně tím, že ještě nevyzrála hráz mezi minulostí a přítomností. Starou ránu musíme vždycky doléčit. Teprve pak si uvědomíme, jak moc nám tato zkušenost pomohla k tomu, abychom byli příště moudřejší.

Budeme-li stále stavět ze starých cihel dávno spadlých domů, nikdy nepostavíme nový dům. A není to vina cihel, pouze zedníka, když staví ze starých cihel.

Einstein správně řekl, že žádný problém nelze opravit za použití stejných myšlenek. Teprve když si uvědomíme, že staré cihly jsou už dávno zvětralé, napadne nás stavět z modernějších tvárnic. A mnohdy je lepší začít stavět znovu od základů, než donekonečna látat starý dům.

O lidském myšlení to platí naprosto.

4. zásada: Nevyráběj problémy, které neexistují

Začít žárlit, pochybovat, obviňovat, zesměšňovat… je tak snadné. Stačí vyrobit problém.

Píše si partner s někým? Co když chce ode mě odejít?

Nepíše si s nikým? Co když si psali rafinovaně na WC nebo už cestou z práce?

A je to. Vítej, probléme!

Žijeme v době představ a iluzí. Televize nás naučila žít jiné životy svými seriály, tisk nás učí zajímat se o jiné lidi více než o sebe a i my sami jsme se naučili vytvářet si v hlavě ještě jeden život. Takový, ve kterém domněnky zastiňují fakta.

Díky tomu žijeme v době strachu. Hlavní motto: Co špatného se včera stalo někomu druhému, to samé se dnes může stát Tobě. O dobrém se už v televizi nemluví a v tisku nepíše. Dobré se neprodává, protože nic dobrého lidi nezajímá. Lidé mají svých problémů dost. Nepotřebují slyšet a číst, že někdo jiný se má dobře. Potřebují slyšet a číst, že druhý má problémů ještě víc. Je tu však jedno velké ALE: Tím, že se budeme koukat na televizi a číst noviny, se náš problém nevyřeší.

Televize a tisk nás každý den učí, že nic nemáme ve svých rukou, že o nás rozhodují druzí. Proto si máme večer pustit televizi a ráno koupit tisk, abychom se dozvěděli, jak o nás zase rozhodli a proč máme být zase smutnější a bezmocnější.

Jako bychom byli zavřeni v kleci. Bědujeme, nadáváme na druhé, přitom by stačilo vzít za kliku a zjistili bychom, že dveře jsou otevřené. Ano, sedíme v ODEMČENÉ kleci…

Je statisticky prokázáno, že 90 procent všech obav, které máme, je zbytečných – ve skutečnosti se nikdy nenaplní. A ze zbývajících 10 procent těch obav, které se naplní, nedopadne 90 procent tak katastroficky, jak si představujeme.

To číslo je šílené. Jen si to vezměte: Lidé se trápí, stresují, ničí si zdraví kvůli obavám, které jsou převážně zbytečné. Pouze jsou NAUČENÍ se bát. Raději se domnívat, spekulovat, vyrábět si katastrofické představy.

I partneři to odnášejí. Je tolik rozchodů, tolik zbořených manželství. Lidé jsou z každého druhého billboardu učeni, že výměna (politika, zboží) všechno vyřeší.

Boj se, pochybuj. A když se bojíš a pochybuješ, raději vyměňuj.

Co když ale problém, který nás zatěžuje, je pouze v naší hlavě? Co když stačí s druhým více a lépe komunikovat?

Komunikace je jako zapnuté světlo. Když rozsvítíme, bubáci obvykle zmizí.

5. zásada: Nezaměřuj se na negativa

Lidé jsou jako staré fotografie. Vyvíjejí se z negativů.

Jakékoli dno je současně odrazovým bodem. Kdykoli se odrazíme ode dna, jsme na sebe pyšnější, máme více sebevědomí. Chyby, ze kterých se ponaučíme, nás vedou k větší moudrosti a zkušenosti. Všechno špatné je zkrátka pro něco dobré. Bez špatného bychom se neposunuli.

Potřebujeme to špatné. Nicméně ne proto, abychom v tom zůstávali, ale abychom se z toho chtěli vymanit. Špatné nás nutí k aktivitě, podobně jako dobré nás může vést k pasivitě. Růst člověka i jakéhokoli vztahu spočívá v tom, že se posouvá od špatného k dobrému, od problému k řešení. Plevel na zahradě nás nemusí trápit, pokud ho vytrháme. Odlišnosti v páru nás nemusejí rmoutit, pokud si je vysvětlujeme. Chyby ve vztahu nás nemusejí brzdit, jestliže je odstraňujeme.

Člověk je k tomu životem nucen. Je součástí přírody, která takto funguje celá. Pulzuje. Střídají se noci a dny, tepla a zimy, fáze rozkvétání a fáze vadnutí.

Náš život nejsou jen negativa, pokud činíme kroky vpřed – ke světlu. Ve dvou se ty kroky dělají líp. Můžeme jeden druhého rozesmát, když by nám samotným bylo do breku. Můžeme jeden druhého podržet, když bychom samotní mohli padnout. Můžeme jeden druhého zvednout, když bychom samotní zůstali ležet.

O tom je vztah. Nejen o penězích, domech a dětech. Nejen o randění a ukazování se. Ovšem jen tehdy, když chceme. Oba.

Magazín Jak vychovat silného člověka pro trochu jiné vedení dětí seženete pouze zde.

Vánoční Speciál, unikátní dárek také o tom, jak mluvit s dětmi o těžkých událostech, seženete pouze zde.

Mé knihy (tady si vyberete tu nejvhodnější pro Vaši situaci) lze zakoupit pouze zde.

© Petr Casanova