Tvoje hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět

Dáváš do vztahu maximum. A nestačí to.

Druhý to nikdy neviděl, nebo přestal vidět.

Obojí Tě trápí. Copak dávám tak málo? Jak mohu dávat ještě víc než nejvíc? Proč mi neopětuje to, co mu dávám já? hořekuješ, a přitom zapomínáš na základní věc: Nejvíce býváme zklamáni tehdy, pokud od druhého automaticky očekáváme, že pro nás udělá to, co bychom pro něj udělali sami.

ON totiž není TY. ON je jiná osoba.

Proč se trápíš Ty, a ne druhý?

Bylo to velké téma včerejšího Setkání v Plzni:

Proč odešel? Co bylo z mé strany špatně? Co mám zlepšit? Jak to mohu zachránit?

To byly otázky, které přicházely z Tvých úst. Ne z jeho.

Jaký paradox: Právě ti lidé, kteří mají srdce na dlani, kteří druhého absolutně milují, kteří se vztahu absolutně odevzdávají, nakonec hledají chybu v sobě, když zpět nedostávají nic.

Ptají se: Proč mi neřekneš, kde je chyba? Proč si o tom se mnou nepromluvíš? Proč zahazuješ celou naši minulost?

Tak vypadá jedno z největších utrpení, jaké může člověk ve vztazích zažít: Žadonit bez vyslechnutí. Ptát se bez odpovědí. Milovat bez opětování. Škemrat až za mez sebeúcty, a pořád být dál ignorován. Být ochoten dát druhému maximum, a stejně cítit, že to nestačí.

Pak se ti lidé cítí prachmizerně – vždyť ani jejich maximum nestačí! To musejí být nuly, viďte? A přitom je to právě naopak.

Proč se dál ponižuješ?

Každé letošní vydání magazínu FC věnuji budování sebehodnoty. To aktuální sabotérům v hlavě, vnitřním hlasům, jež nás oslabují a vnukají nám přesvědčení, že když si nás někdo neváží, nemáme žádnou hodnotu. V magazínu popisuji, odkud se hlasy berou, jak s nimi pracovat, a hlavně jak je vypnout (ostatně, vydání má název Jak vypnout sabotéry v hlavě).

Vysvětluji takové samozřejmosti, jako že ponižováním se hodnota nezvyšuje, ale snižuje. Že čím víc se snažíme druhým zavděčit, tím víc paradoxně ztrácíme jejich respekt. A také že naše hodnota neklesá s něčí neschopností ji vidět. Že každý člověk je jiný a to, že si nás neumí vážit jeden jedinec, neznamená, že si nás nebude vážit nikdo. A hlavně že není ani tak důležité to, co si o nás myslí druzí, jako to, co si o sobě myslíme sami.

Proč myslíš, že Tvou hodnotu nevidí?

Když lidem položím tuto otázku: Proč si myslíte, že partner Vaši hodnotu nevidí?, častá odpověď zní: No, asi žádnou nemám.

To je ale docela pitomost, jestliže do vztahu dáváte své maximum, ba dokonce když tu hodnotu ve Vašem dávání vidí i okolí – přátelé, děti, kolegové… Tak v čem je chyba?

Říká se tomu Syndrom neviditelného člověka. Vychází z přirozené lidské přizpůsobivosti. Člověk si zvykne na všechno. I na to, že dlouhodobě přijímá určitou hodnotu. Na začátku pro něj může mít smysl, může nám děkovat za každou večeři, kterou mu uvaříme. Pokud se však naše vaření večeře stane každodenním zvykem, stane se to samozřejmostí, něčím běžným, všedním, stereotypním, nudným. Pak náš partner přestane vidět nejen nás, ale i to, co pro něj děláme. A nezačne to vidět, dokud nenajdeme odvahu přestat to dělat.

Dar rozlišení

Jak jsem uvedl, přestat vidět je přirozené. Každý člověk je tak „továrně“ nastaven. Nevidí hodnotu toho, co má, dokud to má. Začne ji vidět až poté, co to ztratí.

Platí to o penězích, lásce a typicky o zdraví. Dokud zdraví máme, ani si ho nevšimneme. Jsme schopni žvanit o tom, jak jsme nešťastní, jak se máme špatně, že nemáme být za co vděční. Naštěstí život je tak moudrý, že když si dlouhodobě nevážíme toho, co máme, tak nám to prostě vezme. Onemocníme. A okamžitě si začneme vážit zdraví.

Člověk musí ztratit to, čeho si neváží, protože je to jediný způsob, jak si vůbec uvědomí, že byl něčím takovým roky obklopen. V psychologii se tomu říká Dar rozlišení.

Když člověk onemocní, začne se okamžitě starat o své zdraví. Vydrží mu to ještě nějakou chvíli poté, co se uzdraví. Ale pak… se pro něj zdraví opět stane neviditelným…

Proto je život postaven na párovém principu. Potřebujeme zažívat neštěstí, abychom si pak vážili štěstí. Potřebujeme zažívat nemoci, abychom si vážili zdraví. Potřebujeme, aby mezi nás přicházela smrt, protože jedině tak si budeme vážit každého dne v životě.

Co udělají slupky od brambor

To, jestli pro druhého máme hodnotu, pokud si nás dlouhodobě neváží, zjistíme pouze tak, že ho vystavíme Daru rozlišení. V zahraničí na tomto psychologickém principu postavili dokonce televizní reality show Wife Swap (Výměna manželek). Za pomoci psychologů se vyberou páry s opačnými postoji a mužům se vymění manželky. Muž, který přestal vidět svou ženu a to, co pro něj dlouhodobě dělá, je najednou vystaven Daru rozlišení – doma má cizí ženu, která pro něj nedělá vůbec nic. Jako mávnutím proutku si vše uvědomuje.

V té chvíli je schopen prosit na kolenou, změnit se, požádat o ruku. Nezměnilo se nic víc, než že mu byl odebrán servis, který celou dobu měl. Ve Vánočním Speciálu uvádím mezi kuriózními případy příběh ženy, která mě navštívila zlomená tím, že si jí nikdo v rodině neváží, ačkoli patnáct let doma doslova posluhuje. „Pane Casanovo, co mám udělat, aby si mě začali vážit?“ naříkala. Jednoduchým řešením byl samozřejmě Dar rozlišení

Ta žena například pravidelně večer vařila. Děti u počítače, tabletu, manžel u televize nebo novin pasivně přijímali, když zvolala: „Prostřeno, dobrou chuť!“ Jen se přivalili, neřekli ani slovo, vyjedli talíře a mlčky se vrátili zpět ke své zábavě. Ženě bylo líto, že ji ani nepochválí za to, jaké lahůdky připravila. Zajímalo mě: „A co jim chystáte dnes?“ Žena odpověděla: „Pečené kuře, brambory.“ Povídám: „Výborně. Tedy oloupejte brambory a prostřete jim ty slupky. JEN TY SLUPKY!“ Udělala to.

Rodina užasla. Začala supět hněvem. „Fuj, to nebudu žrát!“ zvolala dcera. „Cos nám to připravila?“ ohrnul nos syn. „Zbláznila ses?“ zakřičel manžel. Žena se usmála. „Jsem ráda, že jste si konečně všimli, že jste celých patnáct let neměli slupky od brambor.“

Opravdu pro druhého nemáš hodnotu?

Je to samozřejmě drsný test. Vždycky. Podíváme se pravdě do očí. Je možné, že když od druhého odejdeme (na čas), zjistíme, že mu vůbec nechybíme. Pravda není vždy krásná, tak jako krása není vždy pravdivá. Jenže já říkám, že je vždy lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

Jestliže pro druhého naše nepřítomnost nebude důležitá, pak pro něj ani naše přítomnost nebude mít smysl. Nevadí, zkrátka nás nepotřebuje. My bychom se nikdy neměli vázat na lidi, kteří nás nepotřebují, ale naopak na ty, kteří nás potřebují. Pro ty budeme platní a s nimi budeme šťastní.

Svět vypadá jako pexeso. Tato karetní hra je založena na hledání správných dvojic. To, že nám nevyjde prvních pár kartiček, ještě neznamená, že v hromádce ten správný protějšek není. Jistěže je. Jen nesmíme ztrácet víru z hloupého pocitu, že když pro někoho, na kom nám záleží, nemáme hodnotu, nebudeme ji mít pro nikoho. Jestliže dokážeme tolik milovat člověka, který si nás neváží, jen si představme, o kolik víc budeme milovat člověka, který si nás vážit bude. Pamatujme si: Naši lásku si nezaslouží ten, na kom nám záleží, ale ten, komu záleží na nás.

  • Procházíte těžkým obdobím? Otevřete si Vánoční Speciál.
  • Máte problém se sebevědomím? Zlepšete ho pomocí magazínu FC, aktuální vydání se jmenuje Jak vypnout sabotéry v hlavě, následující Jak vychovat silného člověka. (Jde o pracovní magazín, po každém bloku myšlenek opatřený pracovními listy s konkrétními otázkami nebo úkoly, určenými pro Vaše zápisky a práci na sobě).
  • Máte někoho blízkému, komu by pomohl Vánoční Speciál + třeba jen samostatné vydání Jak vypnout sabotéry v hlavě? Sestavte si svůj vánoční balíček zde.

© Petr Casanova