O bolesti dospívajících dětí, kterou nikdo nevidí

Máte děti? Napadlo Vás někdy, co jim běhá hlavou, když do ní nevidíte?

Věříte, že když se v potížích smějí, jsou v pořádku, nebo dokážete připustit, že úsměv může být jen fasáda, která překrývá skutečné trápení?

Kolik je vůbec v dospívajících dětech bolesti, o které nemluví a o které žádný rodič neví?

S kolika problémy se zdráhají svěřit někomu dalšímu, protože přestaly věřit i samy sobě?

Ano, i děti mají v sobě sabotéry, vnitřní hlasy, které je zpochybňují a oslabují a kterým jsem věnoval toto vydání magazínu. To návazné, které Vám do schránky, pokud jste předplatitelé, přijde příště, má téma Jak vychovat silného člověka. 

Na vnitřních problémech dětí je nejhorší to, že mohou bolet víc než jakékoli vnější rány, a přitom je nevidíme, protože očividně nekrvácejí. Dnešní příběh je jen jedním z milionu. Ale je dostatečným mementem a náhledem do dětské hlavy.

Začal ve třinácti letech a unikl pozornosti všech blízkých Karolíny Čmielové…

1. fáze: Všem na obtíž

Byla v sedmé třídě, když na sobě poprvé zaznamenala podivné negativní projevy. „Sama sebe jsem začala poškozovat. Třeba ve škole kružítkem. Nebo jsem doma sáhla po žiletce. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem, že to musím udělat.“

Karolína vyrůstala v prostředí, kde se děly dvě věci:

  • rodiče se denně hádali
  • rodiče žili odděleně

Jak je to možné? Ačkoli se rodiče rozešli, nadále bydleli ve stejném dvojdomku. „Mamka byla sice vnitřně v takové konstelaci nešťastná, ale chtěla mi umožnit, abych měla taťku nadále nadosah. Být to jen na ní, určitě by s ním pod jednou střechou nezůstávala. Vlastně se mi obětovala…“

Jako problém společné bydlení vnitřně vnímal i táta. A třináctiletá Karolína si to nedokázala odpustit„Připadala jsem si vlastně všem na obtíž, nechtěná, jako zdroj jejich potíží.“ A tak sabotéři začali vykonávat svou práci. Začala sama sebe ničit.

„Sice jsem měla starší sourozence, ale na tuto bolest jsem zůstala sama. Sama na sebeodmítání, sama na sebepoškozování, sama na pocit, že se s tím nemám komu svěřit a ani bych se nikomu svěřovat neměla.“ Už takhle přece „byla na obtíž“…

„Pak, jak jsem stárla a rozšiřovala si obzory, mi došlo, že trestat se mohu i jinak než jen pomocí předmětů. Například – mohu přestat jíst. Tedy, trestat se hladem. Vlastně pořád jsem na sobě hledala, v čem jsem špatná. A tím, že se pubertou tělo začalo měnit, připadala jsem si tlustá a byla přirozeně nespokojená.“

A to se sabotérům v její mysli hodilo. Nastala druhá fáze, těžší.

2. fáze: Pořád dokola

Spadnout do anorexie bylo snadné. Stačilo paradoxně zkoušet populární diety.

„Obecně známé způsoby, jak zhubnout, když si připadáte tlustí, jsou na jednu stranu různé, ale na druhou stranu vlastně stejné – založené na tom, že se má jíst dokola to samé. Proto mi nakonec vždy bylo špatně.“ A dodává:Myslela jsem si, že je mi špatně z toho, co jím. Nenapadlo mě, že je mi špatně z toho, co nejím. A tak jsem jedla čím dál míň, abych to, co mi vlastně nechutná, nemusela jíst.“

Stala se gumovým míčkem. Narazila do tvrdé zdi (anorexie), aby se stejnou silou odrazila a bouchla do opačné stěny – celkem osmi let záchvatového přejídání.

„U té druhé zdi jsem veškeré negativní emoce a myšlenky naopak zajídala, a to až do stavu, kdy jsem opětovně pocítila jako nutnost znovu výrazně shodit. Tím jsem skákala z extrému do extrému. V praxi to vypadalo tak, že jsem zhubla až na 45 kg a během měsíce měla zase 15 kg nahoře.“

Tehdy se změnilo ještě něco. Její problém přestal být omezen pouze její myslí.

3. fáze: Posměch okolí

Karolíně bylo patnáct let, když se její trápení výrazně zvětšilo. Už totiž nebylo jen o tom, co si o sobě myslí sama (co jí namlouvají sabotéři). Měla o problém víc – co špatného o ní soudí druzí. A s tím se neuměla vyrovnat (zaměřuji na to příští vydání magazínu FC Jak vychovat silného člověka).

„Hlavně kluci v tom věku umějí být dost zlí a posmívat se kdečemu,“ vzpomíná na období, kdy bylo jedno, jestli se nachází právě ve fázi ubírání, nebo přibírání na váze. Už tím, že bojovala se sebou, byla druhým pro smích. „Do té doby jsem byla zvyklá vyrovnat se s problémy sama. Najednou jsem se začala stydět za to, že vůbec jím. Druzí na mě totiž hned ukazovali, smáli se. Brala jsem to tak, že pokud jím, je to moje slabost. Výsledkem bylo, že naoko jsem se před ostatními tvářila, že nejím vůbec, nebo že jím zdravě. Pak jsem přišla domů, zamkla se a vyjedla tam všechny zásoby, které jsem našla. Chipsy a sladkosti jsem si pro jistotu vždycky cestou koupila…“

Seděla na kolotoči, který se nazýval Opakované poruchy příjmu potravy a který se nedal zastavit. A do toho přišla další rána – nešťastný partnerský vztah. Karolíniny pochybnosti o sobě a vlastním vzhledu se prohloubily.

„Přítel mi denně podkopával sebevědomí slovy: ,Kdo jiný by Tě chtěl?‘, ,Co to máš na sobě hrozného?‘ ,Začni se sebou něco dělat!‘ Korunu tomu nasadila jeho nevěra. Po ní jsem uvěřila, že jsem celkově špatná…“

4. fáze: Už dost!

„Nebyla jsem schopna normálně fungovat. Musela jsem jít k doktorce pro antidepresiva. Aniž to kdokoli věděl, v hlavě jsem to měla takto nastavené: Všechno pro mě je ztracené, nemám jediný pevný bod, o který bych se mohla opřít. Bylo mi osmnáct připadala jsem si jako troska, která je zbytečná, a měla pocit, že takhle nemá cenu žít.“

V tom jediném jsem s ní souhlasil: TAKHLE opravdu nemá cenu žít. A Karolína si tu větu naštěstí vyložila ze správné strany. „Řekla jsem si dost – TAKHLE už opravdu nebudu žít: Už se dál nebudu litovat.

Rozhodnout se pro jakoukoli pozitivní změnu je fajn, ale jen rozhodnutí nestačí. Musí se především začít jednat, byť po krůčcích. Karolína se tou cestou vydala.

Společně jsme definovali sled kroků, které jí ve výsledku pomohly.

Zajímají Vás? Prožívá někdo Vám blízký něco podobného? Nebo přímo Vy?

Uvedu tady alespoň sedm základních rámcových kroků, ať Vás inspirují. Jinak, jak s dětmi pracovat vlastně odmalička, o tom budu psát v příštím magazínu.

1. krok: za pozitivní energií

„Abych přepnula z ,režimu oběti‘, potřebovala jsem zažehnout vnitřní motivaci. Té jsem ale nebyla sama schopna. Proto jsem hledala motivaci zvenčí – knihy, články, jakoukoli nálevnu pozitivní energie, kterou jsem nebyla schopna vytěžit z vlastního negativního postoje. Negativní myšlenky by mi dál dávaly jen negativní život.“

(Tehdy byl jen magazín. Dnes to lidé mají snazší – přidal jsem Klub, kde s lidmi řeším jejich problémy individuálně, diskrétně a přímo.)

2. krok: za lepším prostředím

„Odstěhovala jsem se od rodičů. Uvolnila jsem tím i jejich přetlak. A našla jsem si nového přítele, který mi byl konečně nápomocný – dokázal mi porozumět, tudíž mě i podporovat.“

(Pro všechny, kdo jsou sami, jsem založil specifickou seznamku s organizovanými společnými akcemi na reálné poznávání. A pro ty, kdo z jakéhokoli důvodu chtějí zůstat sami, jsem napsal Vánoční Speciál – podporu právě do nejtěžších chvil.)

3. krok: za maličkými změnami

„První dva kroky záhy obstaraly moje první drobné pozitivní posuny v myšlení. Například jsem začala cvičit ne z donucení.

Dříve to bylo: ,Nemám se ráda, a proto musím cvičit‘.

Nyní to bylo: ,Mám se ráda, a proto bych své tělo mohla pohybem odměnit.‘

Nebo – dříve to bylo: ,Jsem na dně, a tak si dám zákusek.‘

Nyní to bylo: ,Zvládla jsi super týden, a tak si zasloužíš zákusek.‘“

4. krok: za rozmanitou inspirací

„Dříve jsem se, aniž jsem to tušila, nejvíce trestala svou izolací. Byla jsem sama iv v názorech. Jediná pravda musela být vždycky ta moje. Nově jsem si začala brát k srdci i názory a doporučení druhých lidí. Zkoušela jsem je, a najednou se dařilo…“

Karolína v posilovně, a to nejen fyzické.

5. krok: mimo sféru pravidel

„Z mého života zmizelo jakékoli MUSÍM. Všechny příkazy jsem škrtla, nahradilo je CHCI. To úplně změnilo mou chuť do života.

Dříve jsem MUSELA běhat, najednou jsem CHTĚLA běhat.

Zrušila jsem i jídelníčky, které mi nevyhovovaly.

Opustila jsem práci, která mi brala energii.

Najednou svět přestal být černo-bílý – takový ten ,buď jsi dokonalá, nebo zbytečná‘.“

(Tímto náhledem na život a pozitivním vnímáním i černé minulosti se zabývám hlavně ve svých knihách. Typicky: 100 nejkratších cest k Tobě a Cítit rozumem, myslet srdcem.)

6. krok: do barevného světa

„S vyrušením černo-bílého vidění získal můj život mnoho barev a kouzel. Zjistila jsem, že žít může být hezké právě tím, když to není dopředu nalinkované a je to i spontánní. Díky tomu, že už nejdu ,na sílu‘, ale pouze na radost, jsem se například za poslední rok nepřejedla. A to je pro mě velká změna.“

Načež dodává: „Když se mi dnes někdo začne posmívat kvůli vzhledu, a je mu úplně jedno, jaká jsem uvnitř, tak jen mávnu rukou a zalituji ho, že má patrně nějaký vnitřní problém a nutkavou potřebu soudit druhé. Sama jsem to dříve také dělala a druhé soudila, a vím, jak strašně mi bylo, protože jsem nebyla spokojená, cítila jsem se nedostatečná a měla zoufalou potřebu někoho naštvat, aby i on přestal být spokojený a začal se cítit nedostatečně.“

7. krok: do říše odpuštění

Dnes – ve třiadvaceti letech – je jiná. Doslova. 

  • Přestala toužit být jako ta či ona. 
  • Přestala honit chiméru dokonalosti, protože ví, že nikdo dokonalý být nemůže. Přestala se trápit sebepředěláváním do odlišné podoby, a raději touží být co nejlepší verzí sebe sama. 
  • A čím více se jí daří být sama sebou, tím menší má nutkání být jako ostatní.

„Před časem jsem se v rámci cvičení pustila do sportu, který holky moc nedělají, ostatně ani kluci u nás na Třinecku. Tím sportem je silový trojboj: tlak na lavičce, dřep a mrtvý tah.“ Ano, Karolína, jak dokazuje fotografie, zvedá činky. A sílí. 

„V posilovně to vyvolalo pozdvižení. Jiné holky tam cvičí takové to ,bikini fitness‘, aby zhubly, zatímco já jsem se zaměřila na silový trénink, a svaly naopak nabírala. Skoro nikdo mě nechválil a nepodporoval, naopak všichni volali: ,Hele, tohle ale nemáš dělat, tak holka nemá vypadat. Jdi na kardio, běhací pás, tam se hubne!‘ Když se ve fitku kupily tyto manipulativní řeči jiných lidí, co mám a nemám dělat, založila jsem Silačky,“ popisuje Karolína svůj projekt, ve kterém sdružuje dívky, jdoucí proti proudu. „Obklopily mě holky, které chtějí mít svaly a být silné. I ony stojí o to být policistky a hasičky. Okamžitě to i mně samotné zlepšilo psychiku.“

S Karolínou, která na své stránce zveřejnila svůj příběh, začaly sdílet svá trápení dívky s duševními problémy a zdravotními komplikacemi, jež nejsou na povrchu vidět. Karolínu napadlo je vyfotit. Ukázat vzhled, pro nějž sklízejí posměch, ale také přidat vysvětlivku, jakými těžkostmi tyto dívky procházejí, a proč tak tedy vypadají. Posměch ihned odezněl. Posměváčci pochopili, s čím druzí tiše bojují.

„Občas žasnu, co jsou cizí lidé, kteří mě osobně neznají, schopni napsat jenom kvůli mé postavě. Před čtyřmi lety bych zabředla do sebepoškozování. Je strašné představit si, že tohle právě teď někdo dělá ve svém hlubokém vnitřním neštěstí, sebeodmítání a bezradnosti.“

Přijmout se takoví, jací jsme, není zdaleka tak snadné, jak se to zdá. V tom také tkví rozdíl mezi slabými a silnými lidmi. Slabí druhé nezvedají, nemají na to sílu. Zato silní dokážou druhé zvednout, ba zvedat, právě to je činí silnými.

Až tedy příště někdo odsoudí Tvůj vzhled, sen či život, nejprve přemýšlej, proč má tu potřebu. Proč se zabývá druhými, a ne sebou. A proč je tak důležité nebrat si cizí slabost osobně. Ona totiž nemusí mít nic společného s Tebou, ale s tím, kdo je plný této slabosti.

  • Předplatné magazínu FC, zaměřeného na sebekoučovací práci s myšlením svým i dětí, si vyřídíte zde.
  • Vánoční Speciál pro všechny své blízké, kteří procházejí těžkostmi a ocení unikátní pomoc přímo pod vánočním stromečkem, objednáte zde.
  • Pro přímý kontakt se mnou využijte Klub, nebo osobní Setkání.

© Petr Casanova