Jak se odrazit ze dna

Viděli jste někdy obraz malovaný nevidomým? Myslíte, že je to protimluv – že ten, kdo nevidí, přece nemůže malovat? Tak to jste ještě v životě viděli hodně málo.

Nicola Švandová musela naopak najít způsob, jak žít, poté, co přestala vidět. Patříte k lidem, kteří často žehrají na svůj osud, nebo rádi říkáte, že je něco nemožné? Jak byste zvládli situaci, do jaké se dostala Nicola? Ona ji zvládla bravurně. Musela. Jiná varianta totiž nebyla. Možná Vám její příběh otevře oči, ačkoli ty její znenadání zhasly…

Pád do tmy

„V té době jsem bydlela s maminkou, bratrem a kamarádkou v jednom pražském bytě. Byla to rekonstruovaná půdní vestavba v šestém patře. Její součástí byl i balkon, přes který nám kočka často utíkala na střechu. Jedno nedělní ráno jsem se ji snažila z té střechy sundat. Stála jsem na židli, ta se mi zvrtla a já přepadla přes zábradlí balkonu.“

Ještě instinktivně hmátla do vzduchu. Zachytila se stříšky a chvíli tak visela.

„V ten moment tam byla i ta kamarádka, která s námi bydlela. Ale ona v šoku zpanikařila a zaběhla dovnitř, do bytu, přitom ani nekřikla na bratra nebo maminku, kteří byli doma. Pamatuji si, jak jsem se tam zoufale držela, ale neudržela. A spadla jsem.“

Bylo to šest pater hloubky.

„Maminka později říkala, že ji tehdy zaskočil divný, nevysvětlitelný zvuk. Vyšla za ním, na balkon, tam si všimla si převrácené židle a od kamarádky vyzvěděla, co se stalo. První, co udělala, bylo, že zalarmovala záchranku a spěchala za mnou dolů – dopadla jsem na dvůr ve vnitrobloku. Když doběhla, byla jsem prý v bezvědomí. Sama pamatuji, že jsem nabyla vědomí na moment, když jsem slyšela, jak maminka říká: ,Ještě vydrž, pomoc už jede…‘ A v dáli jsem slyšela sirénu sanity. Jen jsem si tenkrát řekla, že je to dobré, že už jedou, ale pak už si nic nepamatuji.“

Jedno procento

Lidé rádi podléhají sabotérům v hlavě. Tak říkám vnitřním hlasům, které nás v každém okamžiku přesvědčují, že jsme nedostateční, odmítaní, zbyteční, že jsme si zkazili život. Věnoval jsem sabotérům celé toto vydání magazínu FC (samostatně jde koupit zde).

A kompletní životní příběh Nicoly Švandové v něm nemohl chybět, protože…

Měsíce prožila v nemocnicích. Za to druhé slovo děkuje. Prožila. To totiž nebylo vůbec samozřejmé. „Zachránit mě nebylo snadné. Nejdříve prý klinická smrt, potom tři týdny v kómatu. Mamince řekli lékaři, že mi dávají jen jedno procento šance, že budu žít dál.“

Ale žila. „Řekli mi, že jsem se probudila z kómatu. Tehdy jsem si nepamatovala nic, co se stalo. Paměť se vracela až později a postupně. Dozvídala jsem se, že jsem utrpěla vážné zlomeniny všech končetin, museli mi operovat řadu vnitřních orgánů, hlavně játra a prasklou plíci, také rozlámané kosti v obličeji, velký hematom na mozku, a tak podobně.“

Od probuzení proležela v nemocnicích ještě dva měsíce. Následujících pět let znamenalo dvacet náročných operací. Naposledy odjížděla na invalidním vozíku s kovovými vnějšími fixacemi na rukou, takže se o sebe nemohla postarat. Veškerou péči o ni musela zajistit maminka. Musela se učit znovu chodit. Ale hlavně – neviděla.

Co je dobré a co špatné?

Znáte příběh starého farmáře? To byl takhle muž, jemuž utekl kůň. Sousedé ho vyhledali, aby politovali jeho neštěstí. Farmář však řekl: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“

Nazítří se kůň vrátil – a přivedl celé stádo divokých koní. Sousedé starci běželi blahopřát k jeho velkému štěstí. Farmář však pokrčil rameny: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“

Následující den se farmářův osmnáctiletý vnuk snažil osedlat jednu z divokých klisen. Ta ho shodila a mladík si zlomil nohu. Sousedé opět navštívili starce, aby mluvili o neštěstí. Muž však rozhodil ruce: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“

Příští den do vesnice napochodoval císařský pluk. Verbíři povolávali jinochy do armády. Farmářova vnuka se zlomenou nohou odvést nemohli. Sousedé jásali, znovu vyprávěli o štěstí. Stařec jim však odvětil to, co vždy: „Kdo ví, co je dobré a co špatné.“

Příběh může mít nekonečné pokračování. Nicola je farmářovým ztělesněním. Když říká, že „natolik vážný úraz a ztráta zraku Vám změní od základů život“, sabotéři by jistě tuto větu chtěli interpretovat tak, že změna musí být k horšímu. Nicola se však podiví: „Jak k horšímu? Vždyť žiju! Vždyť jsem tu už nemusela být! Tohle uvědomění člověka přivede naopak k hluboké úctě a k pokoře vůči životu. Naučí ho nakládat se životem jako s darem. Začít ho naplno prociťovat. Užívat si ten vzácný čas, který je každému z nás na Zemi dán a který má jednou svůj konec. Změnit svůj postoj k životu znamená děkovat za něj radostí a hravostí, zbytečně se neutápět v těžkostech, které k životu také patří, nemrhat časem a raději ho využívat k tomu, co pro nás má smysl, k čemu nás vede srdce. Tam v nemocnici jsem si plně uvědomila, že nikdo z nás neví, kolik času je mu dáno. Proto se od té chvíle snažím si dlouze a zbytečně nezoufat, ale raději to, co je potřeba, rovnou měnit, přecházet do akce, a ne jen o tom, co by bylo dobré, mluvit. To mě zároveň naučilo si život co nejvíc zjednodušovat a nehledat ve všem složitosti.“

Žák a učitel

Jejím životním krédem se stalo: Hlavně se z toho nepo…

„Pochopila jsem, že úrazem můj život neskončil, ale pokračuje, a tudíž budou pokračovat i těžké zkoušky. Dál mi chodí do života a jsem za ně VDĚČNÁ, vidím v nich SOUČÁST LIDSKÉHO ŽITÍ – a věřte, že já jsem moc ráda, že žiju. Proto se i snažím ve zkouškách, které nám život přináší, vidět to pozitivní, a odnést si z nich to nejlepší. Děkovat za tento proces učení, objevit zkušenost, kterou jsem potřebovala získat, a jít dál, tedy neopakovat stejné chyby a vědomě pracovat s tím, co jsem měla možnost díky každé zkoušce zjistit.“

Nicola použila klíčové slovo: vědomě. Ustoupila totiž od automatického myšlení, snaží se udržet v chodu to kreativní (rozdíly a způsoby dosažení popisuji detailně v magazínu FC). „Vědomě na sobě pracovat pro mě znamená především být si dobrým žákem i učitelem. Ve vědomé rovině žiji paradoxně mnohem víc než dřív, když jsem viděla, mnohem více se také zaměřuji na to, co je teď, než na to, co bylo nebo bude. Obdržela jsem velkou lekci z pomíjivosti života, a tak se snažím být naplno právě tady a teď.“

Vzdát život?

Vědomé (tvůrčí) myšlení, o kterém je část magazínu věnovaného sabotérům, bylo nejen variantou, pro kterou se Nicola rozhodla, ale přímo podmínkou jejího života. Takzvané automatické myšlení jí totiž napovídalo zabalit to. Nežít. Automatické jde proti životu.

„Víte, když se člověku stane něco tak závažného, třeba že jako v mém případě oslepne, vždy má na výběr – buď to vzdát, nebo říct životu ano. To druhé předpokládá probudit v sobě sílu a přijmout výzvu, která s tak zásadní životní změnou přichází. Já jsem řekla životu ano, to znamená, že jsem se rozhodla překonávat všechny nesmyslné předsudky, které v hlavě začínají přesvědčováním typu ,Protože nevidím, tak nemůžu…‘ Jasně, občas to chce pořádnou dávku odvahy postavit se vlastní slabosti, ale výsledek vždy stojí za to, protože ta odvaha člověka posílí a on postoupí životem dál.“

Ačkoli nejmenuje přímo Sabotéry a Mudrce, její zpověď je názornou ukázkou moudrého přístupu. „Snažím se ztrátu zraku přijímat jako dar,“ zmiňuje to důležité slovo. „Už tento pohled, pozitivní postoj k daru, mi otevřel úplně nové a zajímavé rozměry života. Zdá se to jako paradox, ale mám pocit, že díky ztrátě zraku je můj život mnohem barevnější.“ A když to chci vysvětlit, dodává: „Díky ztrátě zraku jsem se naučila skutečně cítit a vidět srdcem. Nepůsobí na mě nějaké vnější pozlátko, jak kdo vypadá nebo co nosí na sobě, ale vnímám pouze to, co nosí uvnitř, ve svém srdci, kam přímo vidím.“ Pak se usměje. „Lidé jsou ze mě občas nervózní, protože vycítí, že do nich vidím, ale díky tomu jsou ke mně potom otevřenější a upřímnější a velmi brzy se mi svěřují s hlubokými niternými věcmi. Vážím si takové důvěry a otevřenosti. Naopak ti, kteří nemají sílu ustát pravdu, přede mnou raději utečou, nebo se mi už zdálky vyhýbají. Cením si každého, kdo má odvahu v upřímnosti sdílet ta nejhlubší zákoutí své duše.“

Zpátky na nohy

Jak se Nicola krok za krokem zvedla ze dna? Jak přistoupila ke studiu vysoké školy, když ji fatální změna života zastihla uprostřed druhého ročníku? Jak se naučila, zničehonic bez zraku, orientovat ve světě? Jak nalezla jiné hodnoty, naplnění a paradoxně lepší život, ve kterém je druhým neuvěřitelně užitečná? Jak se naučila poslepu malovat – vrátit se k této radosti, která ji těšila už od mládí? Jak objevila intuici, šamany, svou nečekanou cestu?

Jak se obracejí porážky ve vítězství? I to zjistíte přečtením celého jejího příběhu v magazínu FC.

Nenávidím svůj život. Proklínám svůj osud. Nic není takové, jaké bych chtěla... – to jsou věty, jaké od Nicoly nikdy neuslyšíte. Bez ohledu na to, co se jí stalo, pracuje na svém životě tak, aby sama sebe netýrala. Ba naopak, aby byla šťastná. A je. „Miluju život, a to je základ mého bytí. Životní zkoušky vnímám jako výzvy, které mě ve finále posílí. Mám ráda ten pocit, kdy se na minulost dívám zpětně s nadhledem a vidím, kam mě posunula. 

Čím dál víc cítím, že skutečným cílem v životě je cesta. Je fascinující sledovat, jak se ta cesta postupně skládá, otevírá, jak je důležité dělat kroky, být odvážná, nebát se výzev a nechat se dovést tam, kde mám být. Zjistila jsem, jak ozdravný je humor, schopnost usmát se i zasmát sám sobě v těžkostech. Úsměv a humor dokážou odlehčit tíhu chvíle. A nejen to.“

Publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě s inspirativními příběhy lidí, které Vám pomohou ve složitých rozpoloženích, seženete samostatně zde nebo výhodněji v předplatném zde.

© Petr Casanova