Jak se hledá to nejdůležitější v životě

Když mi bylo jednadvacet let, umřela mi máma v rukou. Nevím proč, ale do té doby jsem si myslel, že hlavní hodnotou v hmotném světě jsou peníze. Bez nich si totiž nelze žádnou hmotnou věc koupit. Ale když jsem osudného dne potřeboval koupit ještě jeden mámin nádech, ještě jeden srdeční tep, v nabídce nebyly. A já jsem pochopil, co je skutečnou nejdůležitější hodnotou v životě.

Ne peníze. Ne zdraví. Protože i na Titaniku byli všichni zdraví.

Nejdůležitější hodnotou v životě je čas. Když Vám vyprší čas, přestane být důležité, kolik máte peněz, jakého kariérního postavení jste právě dosáhli, jak zdraví jste. Když není čas, končí všechno. Zatímco dokud je čas, je pořád naděje na pozitivní změnu. Čehokoli.

A přidám ještě přívlastek. Naplněný. Nejdůležitější je naplněný čas. Čas, který má smysl. Jsou totiž lidé, kteří mají mnoho času, ale je to spíše utrpení, protože ho neumějí naplnit.

Ale JAK se plní čas, aby měl smysl? Jak nemarnit čas?

Když jsem psal letošní Vánoční Speciál, dárek pro ty, které trýzní pocit ubíhajícího času (jsou sami, ve špatné/těžké situaci, po zranění, jehož uzdravení vyžaduje čas, ovšem než uplyne, moc to bolí), vzpomínal jsem na příběhy, které mě potkaly třeba jako malého a dodnes mi dodávají energii. Jako tehdy, když jsem bez moci seděl nad umírající mámou.

Možná Vám přijdou bizarní, nepodstatné, jejich poselství jako nic. Ale pro mě tehdy, a nejen tehdy, znamenala tato zamyšlení úplně všechno. Tak třeba někdy pomohou i Vám.

Povím Vám jich, s dovolením, sedm.

1. Slepec, který viděl srdcem

Na sídlišti, kde jsem vyrůstal, žil ve stejném paneláku jako já. Co pamatuji, špatně viděl.

Rád se vracím do míst, kterými jsem v životě prošel. Nedávno jsem tak po třiceti letech navštívil své bydliště – a potkal ho. Už byl slepý. Zrak mu vzal postupující šedý zákal.

Byl to už kmet, podpíraný svou paní. Pozdravil jsem, sousedovi se připomněl a on mezi zdvořilostními frázemi náhle povídá: „Že je má žena stále nejkrásnější bytostí na světě?“

Pohlédl jsem na rozpačitělou stařenku a usmál jsem se: „Samozřejmě, je stále krásnější.“

A zvědavě jsem vyhrkl: „Vám nechybí, že ji už nemůžete vidět?“

Zakroutil hlavou: „Petře, já mám její krásu před očima pořád. Možná ji vidím dokonce častěji než v mládí.“

2. Síla tří energií

Na jipku vinohradské nemocnice, kde jsem proseděl tři dny u přístrojů vedle nereagující mámy, vešel ošetřující lékař a podivil se: „Proč na ni nemluvíš?“ Hájil jsem se: „Vždyť neslyší.“ Pokáral mě: „To, že nereaguje, neznamená, že neslyší. Živ v ní naději. Tím ji budeš živit i v sobě.“

Tehdy poprvé jsem se seznámil s výrokem Václava Havla: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale že něco má smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

„Na stejném lůžku, kde leží Tvoje maminka,“ vyprávěl mi lékař, „ležela několik měsíců v kómatu jiná žena. Jednoho dne procitla, my lékaři nevíme proč, ale první, co chtěla, bylo vidět mě. Přitom mě nemohla znát. Jen naléhala, ať najdou toho člověka, který u ní celou dobu sedět a povídal jí tolik nádherných příběhů. Také jsem, Petře, nevěděl, že mě slyší, ale nevědění mě nemohlo odradit od zkoušení. Když jsem ji přišel pozdravit, měla v očích slzy a říkala: ,Nejenže jsem Vás slyšela, ale hlavně jsem cítila, že mi nepřestáváte věřit. Seděl jste tu snad pořád a dával mi naději.“

Tehdy mi řekl: „Nikdy nepřestaň věřit v sílu tří energií – lidského dotyku, laskavého slova a neutuchající víry.“ Sevřel jsem máminu dlaň a mluvil k ní celé dny, co to šlo. Bohužel, začal jsem pozdě. Měl jsem to dělat celý život.

3. Otázka života a smrti

Kamarád, který pracuje u záchranky, mi vyprávěl o ošklivé autonehodě, při níž na zadních sedadlech seděli malí sourozenci. Holčička ztratila mnoho krve a lékař akutně potřeboval vzácnou krevní skupinu. Zjistil, že její bratříček, který utrpěl jenom oděrky, má stejnou.

Zeptal se kloučka, jestli by chtěl darovat krev pro záchranu své sestry. „Je to otázka života a smrti,“ zmínil lékař. Chlapci se spustily slzy. Pak přikývl a šokovanému lékaři řekl: „Ale nebudu umírat dlouho, viďte?“

Ten kluk pochopil lékařovu větu tak, že se darováním své krve vzdá života pro sestru.

A přesto to byl odhodlán udělat.

4. Tátova proměna

Můj nejlepší kamarád má báječného tátu. Spíše jsou jako bratři, jen s věkovým rozdílem osmnácti let. „Byl jste vždy tak bezvadný chlap?“ ptal jsem se pána jednou. Rozchechtal se. Zalovil v nějaké staré krabici a podal mi zažloutlý papír, popsaný jeho rukopisem.

Byl datován v roce 1973 a stálo v něm:

„Moje dosavadní bilance: Je mi 17, roky se potloukám po ulici, mám potíže s alkoholem, kouřím jako fabrika, nemám představu o životě, mámu jsem nepoznal, táta-alkoholik mě vyhodil na ulici, a za měsíc na tenhle seznam přibude ještě položka ,otec‘. Má to být kluk.

Když to po sobě čtu, vážně nevím, co bych ho mohl naučit. Proto teď a tady SLIBUJU, že pro něj začnu žít správně. Že bude mít tátu, jakého jsem já nikdy neměl.“

Ten den jsem se naučil nikdy nehodnotit lidi podle minulosti, ale podle pokroku, který učinili cestou do přítomnosti.

5. Nejlepší máma na světě

Jednou jsem jel pozdě večer pražským metrem a v nějaké stanici do soupravy vletěla maminka s malou holčičkou. A za nimi letěl kufr a igelitky, ze kterých se po nárazu vysypalo oblečení a dětské hračky. U vagonu vrávoral opilec, strašně nadával a ze souvislostí jsem vyrozuměl, že je to tatínek té holčičky. Ty dvě teď byly na dlažbě.

Žena, rozklepaná šokem, užaslým lidem v metru začala omluvně vysvětlovat: „Jen jsem chtěla, aby přestal pít. Když se napije, obě nás tluče,“ objala svou holčičku.

Přiskočili jsme k ní s několika lidmi a pomáhali jí vracet věci do tašek. Slyšeli jsme, jak holčička mamince povídá: „Maminko, mě tluče, protože někdy zlobím, ale proč bije Tebe, když jsi jsi ta nejhodnější na celém světě?“

Ženě vyhrkly slzy a láskyplně povídá: „Ty hloupá, jak můžeš vědět, že jsem nejhodnější na celém světě? Copak jsi viděla celý svět?“

Načež holčička všem vyrazila dech: „Vidím ho. Ty jsi můj celý svět.“

6. Síla lásky

V jedné léčebně dlouhodobě nemocných, kam chodívám povídat si s lidmi o tom, co je v srdíčku trápí, mají stařečka, který vždycky sedává na chodbě a vyhlíží skleněnými dveřmi ven. Nemluví, nevnímá. Prý má pokročilou Alzheimerovu chorobu. Když ho oslovíte, nic si nepamatuje, podle ošetřovatelek ani své jméno.

Každý týden chodím kolem něj, pokaždé pozdravím a připomenu se: „Byl jsem tu před týdnem.“ Muž jen s lítostí pokrčí rameny.

Jednou se v těch skleněných dveřích objevilo kolečkové křeslo a na něm stará žena, tlačená ošetřovatelkou. Muž zničehonic vytřeštil oči, do jeho bílých tváří se vlila barva a zvolal: „Mařenko!“ Všichni jsme zůstali stát v němém úžasu.

Byla to prý jeho školní láska. Dokázal popsat do detailu, co spolu prožívali. Ten muž si nepamatoval prakticky nic. Ale jméno své první lásky ano, a poznal i její podobu. Přitom ona tam nepřijela náhodou. Na sklonku života se zajímala, co se stalo s její dávnou láskou.

„Ještě jednou jsem Tě chtěla vidět,“ pověděla mu.

Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, takové duše se v příštím životě zas sejdou.

7. Nádhera okamžiku

Jeden můj starší obchodní společník žije sám – žena mu zemřela, děti vylétly z rodinného hnízda. Míval labradora. Pes byl už tak starý, že ani nemohl stát. Téměř neviděl, neslyšel. Neměl sílu už ani na to, aby hlasitě vyštěkl.

Přesto vždy, když jsem přišel, zkoušel zavrtět ocasem. Během mé návštěvy nikdy nespal, jako by se snažil zachytit ještě alespoň jeden prožívaný nový okamžik.

Jenom pes, řekne někdo, kdo ho neznal. Ale pro mě byl velkou inspirací. Při vzpomínce na něj, a nejen na něj – také na mámu, slepce, který viděl, doktora, který vždycky věřil, malého dárce krve, malou objevitelku světa a starce, který si skoro nic nepamatoval, ale to nejdůležitější nezapomněl – se snažím už nikdy nic neodkládat na později a užívat si vše, co mě těší, ještě teď, dokud mám pořád čas.

Tak i proto jsem psal Vánoční Speciál – dárek pro ty, kteří pro samou bolest zapomínají i na radost, kteří pro převažující černou barvu zapomínají na všechny ostatní, kteří touží po štěstí a je třeba, aby na tu touhu nebyli sami. Pokud je chcete obdarovat, možnost je zde.

© Petr Casanova