5 znamení nezdravé závislosti aneb Vztah, který Tě drtí, a přitom ho potřebuješ

„Jen dva lidé navzájem nezávislí mohou být na sobě zdravě závislí,“ pronesl Viktor Emil Frankl (1905–1997), legendární rakouský neurolog a psychiatr, který šetřil také případy nezdravé, toxické závislosti ve vztahu.

Ta se nejčastěji dá vyjádřit slovy „Strašně mi ubližuje, ale já ho přesto miluji a potřebuji s ním být. Nemohu být bez něj.“ Jinými slovy: „Nemohu být bez ubližování, které mě ničí.“

Toxická závislost se ráda převléká za bezpodmínečnou lásku – „Miluji, ačkoli mi druhý ubližuje.“ Proto se toxická závislost ráda tváří jako něco požehnaného, správného. A ten, kdo je toxicky závislý na partnerovi, pak ve vztahu zůstává jako mučedník.

Okolí se přitom chytá za hlavu: Jak může žít s někým, kdo mu/jí tak ubližuje? Proč ho/ji pokaždé bere zpátky? Jak to, že nevnímá ten paradox? (Detailně o pohnutkách v knize Protože.)

Nechápou to děti, především jsou-li odrostlejší. Často přerušují kontakt s rodiči, nestojí o přenos takového rodičovského vzorce do vlastního myšlení. Každý, kdo toxicky závislého člověka posuzuje rozumem, nechápe. Důvod: Nemá v tom vlastní srdce… Jenže člověka, který se rozhoduje pouze srdcem, nelze pochopit pouze rozumem, nutno jedině srdcem.

Šém jménem emoční pouto

Když jsem psal letošní Vánoční Speciál, pak i se vzpomínkou na lidi, jež „nikdo nechápe“. Kteří rozumem vědí, že jsou v pasti, ale nemohou z ní ven. A když s vypětím všech sil a proti svému srdci utečou, nemohou dovřít dveře do minulosti. Nejde to, protože dveře blokuje hadice, vedoucí z jejich srdce k partnerovi. Té hadici se říká emoční pouto.

Vypadá jako pupeční šňůra mezi námi a ním. Od nás k němu tou šnůrou odchází láska, od něj k nám se tou šňůrou vrací bolest. Emoce tam, emoce zpět. I když si uvědomujeme, jak je ta výměna emocí pro nás nevýhodná a ubližující, pouto nemůžeme uvolnit. Jako když si rozbijeme koleno a někdo nám hřebíkem stále jitří ránu – pak se nemůže zahojit, uzdravit. Naopak se stále víc podebírá, zaněcuje, vytváří pořád víc hnisu. V něm i v nás.

Tak jako byl Golem ovládán šémem, klíčem k ovládání toxicky závislého člověka je jeho emoční pouto. To se nesmí přerušit. Vzájemný kontakt tak nesmí skončit. Kde nepomůže ubližování, ponižování a jiné jitření bolesti a pocitu viny v člověku, tam nastupují prosby, omluvy, sliby. Nehraje roli, zda vztah oficiálně skončí (rozchod, rozvod), upír žijící z něčí energie působí dál. Jakkoli se snaží vkrádat do myšlenek druhého a nedovolit odpojení od emočního pouta. Používá podpásovky, výhrůžky, pomluvy, ale i žadonění, vyvolávání vzpomínek, citové vydírání. Pamatujme si: šémem jsou emoce.

Z jejich pohledu ztratit emoční pouto znamená ztratit oběť. Proto rozchody bolí ještě víc než vztah. A proto se oběti rozchodů bojí. Nehledě na to, že po vytrvalé emoční masáži ani nevěří, že by si našly lepšího partnera nebo že by vůbec zvládly být chvilku samy.

Raději volí setrvávání v oprátce, která se stále utahuje. Musí. Člověk má totiž schopnost přizpůsobivosti. Zvykne si na cokoli. I na ubližování. A tak, aby emoce vytrvale proudily, se musí stupnice ubližování zvyšovat. Pořád. Jako když se z citronu dlouho mačká šťáva.

Změní se?

Oběti jsou lidé se srdcem na dlani. Čím méně lásky se jim dostává, tím více v ni doufají. Neodcházejí, protože jsou příliš dobří a druhé soudí podle sebe. Proto od druhých dříve či později čekají to, co pro ně dlouhodobě sami dělají.

Neuvědomují si, že druzí jsou prostě jiní lidé. Že nemají zapotřebí lásku dávat, nýbrž brát. Že nemají důvod měnit tento model, když funguje – když jim přináší to, z čeho jsou živi.

Proč by se upíři měli měnit? Co nového by jim to přineslo?

Více energie? Vždyť energie z oběti mají libovolně.

Více štěstí? Vždyť je činí šťastnými právě braní.

Více uvědomění, že by si oběti měli také vážit? A k čemu? Jejich logika říká: Jak bychom si mohli vážit lidí, kteří sami pro sebe nemají žádnou hodnotu, postrádají sebeúctu, seberespekt?

A svým způsobem mají pravdu: Jestliže někomu dovolíme, aby s námi zametal, respektu z jeho strany se nedočkáme. Spíše naopak.

Vztah s upírem je tedy sebezničující. Očekáváme od něj to, čeho se nikdy nedočkáme. A protože toxickou závislost zaměňujeme za bezpodmínečnou lásku, neodcházíme. Nikdy.

Pět znamení

Letošní Vánoční Speciál má motto: To, že neexistuje Ráj na Zemi, neznamená, že nemůže vzniknout v Tvém srdci. Uvědomuji si pocitovou bezvýchodnost situace, v jaké se někteří lidé ocitají. Chci jim ve tmě posvítit a navrhnout cestu. Ve Vánočním Speciálu ji najdou.

Především však potřebuji, aby do zjitřených emocí, které často silně bolí, vložili rozum. Zamysleli se. Navnímali některá znamení, jež stojí za to nechat v klidu projít hlavou. Pro případ konkrétních dotazů počkám v Klubu, diskrétním uzavřeném neveřejném prostředí, kde se nemusíte bát svěřit (moje přímá e-mailová adresa visí přímo na zdi skupiny).

1. znamení: Žiju konstantními „Co když…“

Co když je chyba ve mně? Co když je chování partnera zaslouženým trestem? Co když má už někoho jiného – někoho, kdo pro něj dělá víc než já? A nesčetně jiných co když, která o nás vypovídají, že žijeme více ve světě představ, iluzí a domněnek než v realitě života.

Ve světě fantazie se sliby jednou splní. A to přesto, že v realitě života není nic než sliby. Činy, navazující na sliby, neexistují. Existuje jedině doufání: Co když se změní zítra?

(O rozdílu mezi vysněným a reálným vztahem je kniha 250 zákonů lásky.)

2. znamení: Necítím žádné pochopení

To, že ve vztazích to jiskří a obrušují se hrany, je přirozené – potkávají se dva různí lidé, kteří si potřebují vyjasnit své mantinely, hodnoty, cesty, postoje, potřeby. Dohadovat se principiálně nevadí. Problém je, když si partneři vůbec nerozumějí – potažmo ani nechtějí.

Smysl zdravého vztahu je v uvědomování si partnerových potřeb a v pomoci je uspokojovat. Ve vytvoření synergie, kdy dva jsou víc než jeden – spolu jsou silnější. Když partner nechápe naše potřeby, respektive se o ně nezajímá, nemůže nám ani pomoci s jejich uspokojením. Takový vztah ale z naší strany nedává smysl. Sklouzává jen do našeho dávání. Pak nejde o vztah zdravý, oboustranný, ale nezdravý, jednostranný – který se časem vyčerpá. Tak jako ten, kdo pouze dává. Otázkou je pouze kdy.

(O vyrovnání se s nevyváženým vztahem je kniha Dvanáct srdcí.)

3. znamení: Cítím trvalou vinu a vyčerpání

Zatímco k rozbití vztahu stačí jeden, k založení a udržování vztahu jsou třeba dva. Pokud tedy nezdravý vztah pokračuje, znamená to, že na něm mají zájem oba. Jak je to možné? Jak na něm může mít zájem ten, který doplácí?

To je prosté. Je v něm vyvolán trvalý pocit viny, dluhu. Jinak řečeno: Ať udělá cokoli, je to špatně. Tudíž: Jeho láska je „nedostatečná“ a „musí být větší“, jinak je to nedostatečný a malý člověk, o kterého „nikdo nemá zájem“. To je základní nastavení vztahu s upírem.

Klíčem je, že upírovi nestačí ani maximum. Z toho plyne automatický pocit „Moje maximum není dostatečné“, potažmo „Jsem nedostatečný“, potažmo „Pokud nenajdu způsob, jak mu dávat víc, navždy budu ne dost dobrý pro nikoho“. Oběť upíra je tak zcela „obrácena ven“ – svou sebehodnotu odvozuje jen z vysvědčení od druhých.

(O návratu k sebelásce a znovuobjevení své hodnoty je kniha 100 nejkratších cest k Tobě.)

4. znamení: Skrývám důležitá fakta před přáteli, bojím se svěřit

Každá rána vyžaduje zapouzdření. Tak jako krvácející koleno přirozeně dostává strup, aby se pod ním vyléčilo, krvácející srdce se snaží izolovat od okolí. Člověk se uzavírá do sebe a prodírá se všemi hnisy situace. Není mu dobře, tak jako když vyhoří v práci. Často není schopen efektivně pracovat ani odpočívat, sám sebe vyčerpává už způsobem svého myšlení. V jeho mysli existuje jen to, co se nepovedlo, co nefunguje, černé jsou vize do budoucna.

Je těžké sdílet své bolesti s okolím. Kdekdo je nepochopí, kdekdo dokonce odsoudí. Na vše se cítíme sami a docházíme k závěru, že to nezvládneme. Naší sebeobranou, vnitřní ochranou před nejhorším, je doufání, že se druhý změní. Toto světýlko naděje je bohužel falešné a paradoxně nás déle drží v neštěstí, protože kýžená změna nepřichází a nepřijde.

Přecházíme do roviny kognitivní disonance, kdy se snažíme vyrovnat se situací sami a po svém – začneme žít ve dvou realitách. Uvědomujeme si skutečnost i žijeme představou. V ní je partner citlivější, laskavější, zodpovědnější, nápomocnější – a chceme jí věřit. Nikoli proto, že by snad byla reálná, ale proto, že už neumíme přijmout nepříjemnou skutečnost.

Té bolesti prostě už bylo dost. Nechceme si vytvářet další. A tak i před okolím mlčíme a raději předstíráme úsměv. Jsme jako klaun, který pod maskou nevýslovně pláče.

(O racionálním zvládnutí těchto vnitřních zkratů je kniha Protože.)

5. znamení: Musím se často omlouvat za své Já

Jsem jaký jsem, jiný být neumím. Tak by se dalo vyjádřit základní nastavení každého z nás. Všechny pokusy stát se někým jiným vedou ke zmaru a neštěstí. Jediný smysl má usilování být co nejlepší verzí sebe sama. To všichni víme.

Upír přesto naše Já nepřijímá. Zavrhuje naše přednosti i nedostatky, obrací proti nám vše, co máme rádi, terorizuje nás pro minulost, kterou nemůžeme změnit, zkrátka jakkoli leptá naši osobnost, charakter, takže jsme nuceni sami sebe nenávidět, nepřijímat, poškozovat.

Jak píšu v knize Cítit rozumem, myslet srdcem, zdravý partner je ten, který nám pomáhá měnit se v lepší osobu, aniž by nás nutil být někým jiným. Nezdravý partner námi pohrdá a naznačuje, že se bez nás kdykoli obejde. Týrá naše emoční pouto, podněcuje v nás ještě hlubší závislost na jeho soudu, stáváme se jeho loutkou, a ještě říkáme, jak ho milujeme.

Proto jsem založil Klub jako chráněné privátní místo, kde mohou lidé začít pozitivní obrat svého života, byť v něj většinou už nevěří.

Těm, kteří váhají, doporučuji Vánoční Speciál nebo knihy. Cesta je tam, kde je vůle. A já vím, že první krok je nejtěžší – protože je nejdelší; je totiž posunem od ničeho k něčemu.

© Petr Casanova