10 vět na protažení zaváté komunikace mezi partnery

„Pozor, komunikace je zavátá!“ – zahlásili v rádiu a já hned věděl, kudy cesta nevede. Je to tak nejen na silnici, ale i v životě.

Komunikace je totiž cesta, spojující body A a B. Nebo lidi A a B.

Klíčové na této větě je jedno slovo. Víte, které?

SPOJUJE.

Komunikace spojuje.

Zatímco nekomunikace rozděluje.

Proč nemluvíš?

Jedním z důvodů, proč jsem psal Vánoční Speciál, je NIC. Mlčení, které bolí víc než slova. Mlčení, které nedává odpovědi, ale další otázky. Mlčení, které vytváří bolestivé domněnky a bere soustředění, které potřebujeme na jiné činnosti, práci především.

Stačí málo. Krátká zákopová hádka, trucování, krize, a komunikace zapadá. Pár k sobě ztratí cestu a oba dva vyčkávají, co se bude dít dál. Jenže ve vztahu neexistují žádní silničáři, kteří by komunikaci protáhli. Jedinými silničáři na své komunikaci jsme pouze my dva.

Fajn, to bychom si ujasnili. Ale kde vzít vhodný posypový materiál? Jak po zamrzlé komunikaci dojít ke druhému, aniž bychom si přivodili další zranění?

I ve vztahu existuje posypová sůl. Jsou jí správná slova. Díky nim lze obnovit komunikaci, přiblížit se druhému, aniž bychom si natloukli.

Ano, ta „sůl“ může v ranách bolet. Ale uvědomme si, že léčí. A že cestu, kterou nebudeme příliš dlouho udržovat, jednou už prostě nezprůjezdníme.

Sněží…

Statistiky říkají, že průměrný muž řekne denně asi 2000 slov, zatímco průměrná žena asi 7000. Na kvantitě ale nezáleží tolik jako na kvalitě. Není důležité, KOLIK toho říkáme, ale CO říkáme. Navíc význam slovům nedávají jen písmena, nýbrž i lidé, kteří je vyslovují.

Se slovy je to jako s přáteli. Nepotřebujeme jich mnoho. Potřebujeme však ty správné. Podstata vztahu spočívá v porozumění. Ani jeden člověk nechce být nešťastný. A je velká škoda, pokud si uvědomíme, co jsme ztratili, až v okamžiku, kdy už to nejde vrátit (viz například 5 důvodů, proč muži ztrácejí všechno, když přichází ženské NIC).

Uvědomme si, že krize jsou v pořádku. Jsme různí lidé. Máme jiné pohledy, názory, momentální emoce. Musíme se „rozcházet“, ale nemusíme se rozejít. Naše odlišnost nemusí znamenat, že k sobě nepatříme, ale naopak může znamenat, že se doplňujeme. Ale abychom to zjistili, musíme spolu mluvit.

Řeším velmi těžký případ páru, který se po sedmi letech rozhádal. Z malicherné příčiny. Protože mlčení vytváří zeď, která lidi rozděluje, oba se uzavřeli do svých domněnek. Oba čekali u té zdi v naději, zda ji druhý rozbije. Oni sami to však neudělali.

Muž pak pojal domnění, že už ho žena nemiluje. Tak si našel jinou. Šokovaná žena, která muže přitom pořád miluje, se cítí zrazena a je přesvědčená, že ji muž nemiluje, jinak by si jinou nenašel. Ale on ji také pořád miluje. Jen si to nejsou schopni říct. Je to stále těžší. Protože je dělí už obří sněhová závěj.

Na začátku bylo slovo

„Jak máme začít?“ zoufalí si dva partneři, stojící na opačné straně závěje. 

Přitom to slovo znají. Všichni ho známe.

Kdykoli jej slyšíme, zpozorníme. Kdykoli jej vyslovíme, jako bychom naladili konstruktivní frekvenci. Je to nejhojivější, nejmelodičtější i nejopomíjenější slovo na světě.

Děkuji.

Snad všichni v životě procházíme třemi etapami. V té první, ještě v mládí, si přejeme hlavně takového partnera, který nám toto slovo bude co nejčastěji říkat. Ve druhé si začneme přát naopak partnera, kterému budeme chtít toto slovo co nejčastěji sami adresovat. A v poslední etapě pochopíme, že nejdůležitější je chovat se k druhému tak, aby pro něj bylo naprosto přirozené nám ho co nejčastěji sdělovat.

Když pracuji se členy mého Klubu, kteří mají zasněženou komunikaci s partnerem, používáme společně například těchto deset solí. Kéž by pomohly i Vám:

1. „Děkuji Ti za to, že obyčejné chvíle měníš v neobyčejné.“

Když jsme sami, tak jsou neobyčejné chvíle něčím zvláštní. Když jsme ve vztahu, tak jsou neobyčejné chvíle někým zvláštní.

Mimořádnými se stávají proto, že je vytvářejí mimořádní lidé. Možná pro jiné mimořádní nejsou. Možná to od nikoho jiného neslyší. Ale od nás by měli. Protože jsou mimořádnými pro nás.

2. „Děkuji Ti za to, že mě posouváš dopředu, když to potřebuji.“

Dnes ráno jsem viděl starší ženu o holi, jak uklouzla na náledí a sama se nemohla postavit na nohy. Lidé ji míjeli, neměli čas. Navíc si říkali: Není opilá? Není těžká? Co když má něco zlomeného a bude nutné přivolat záchranku a zůstat u ní – nezdrží mě to příliš?

Obejít obloukem člověka, který nás potřebuje, je velmi snadné. Podat mu ruku a věnovat mu čas je vždy těžší. Nicméně co je nesnadné, obvykle má smysl. Nejen pro druhé, i pro nás.

Zkušení lidé už vědí, že dáváním ve vztahu nikdo nezchudne. Protože partner, kterého zvedáme a podporujeme, svým uklidněním zhodnotí celý vztah. Partner je součástí vztahu. Se zvýšením odolnosti jednotlivých článků roste i odolnost celku. Investicí do partnera vždy investujeme do vztahu, jehož jsme sami součástí.

3. „Děkuji Ti za to, že víc mluvíš se mnou, a ne o mně.“

Je to jen malá změna v předložce – místo O je S – a jaký to udělá rozdíl!

Většina problémů ve vztazích by vymizela, kdyby lidé více mluvili s druhým a méně o druhém. Kdyby více řešili a méně drbali.

Vztah není růžový sad už proto, že partneři jsou odlišní lidé, často to mezi nimi křísne, nicméně MUSEJÍ spolu hovořit zpříma, i když je to nepříjemné a nesnadné.

Správný vztah je pouze pravdivý vztah. Tedy vztah, ve kterém se za pravdu a za upřímnost nemusí nikdo stydět.

Chybí/vadí mi něco na druhém? Fajn, tak mu to řeknu, ať to vyřešíme.

Nechápu něco na jeho jednání, přístupu? Mám obavy, jak to se mnou myslí? Fajn, tak se ho zeptám a nenechám v sobě zbytečné domněnky bobtnat v katastrofické scénáře.

Jestliže budou silničáři v horských sedlech pouze žvanit s kolegy o tom, jak je zrovna jejich komunikace zavátá, cesta mezi dvěma odloučenými body se sama nezprovozní.

4. „Děkuji Ti za to, že mi chodíš naproti na půl cesty.“

Dva lidé s odlišnou genetickou výbavou, minulostí, zkušenostmi, hodnotami a způsoby rozhodování (a navíc opačného pohlaví) se samozřejmě musejí různit. Nesoulad ve vztahu je normální. Roste ovšem pouze ten vztah, kde dva lidé umějí problémy řešit. Není důležité jen to, jak se k sobě hodí vizáží nebo vlastnostmi. Ještě důležitější je to, jak problémy řeší, respektive – a to zdůrazňuji – KDE je řeší.

Ideální partneři je totiž řeší na půli cesty. Jako kdyby se dva sousedé sešli u společného plotu. Ačkoli oba stojí ještě na svém pozemku, jsou přímo u sebe. Kompromis se nedělá tak, že oba udělají krok zpět – protože tak se dva lidé oddálí. Kompromis se dělá přesně naopak – že oba udělají vstřícný krok k sobě, a tím se přiblíží.

Jak zdůrazňuji ve Vánočním Speciálu, každý kompromis se hledá nejlépe, když začneme s maximální vstřícností k druhému. Nakonec, protože druhý tvoří polovinu našeho vztahu, tím vlastně poskytujeme maximální vstřícnost i sobě.

5. „Děkuji Ti za to, že mě nechceš porazit, ale vyhrát společně se mnou.“

Schopni budovat vztah jsou pouze ti, kteří chápou, že v perspektivním vztahu nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, nýbrž že jsou buď oba vítězové, nebo oba poražení.

Válka ve vztahu je idiotství – jako šermovat před zrcadlem a snažit se napadnout toho, kdo na nás v tom skle vytahuje meč. Proto také dáváním nikdo nezchudne. Ale musí mít partnera, který umí zrcadlit.

Chytrým partnerům nevadí platit dopředu. Protože ve zdravě fungujícím vztahu dáváním inkasují. S každou energií, kterou dají druhému, sami dostávají energii, vědomí, že to má smysl. A to, jestli vztah zdravě funguje, poznáme právě na tom. Vrací se nám energie, kterou vynakládáme? Dělá ten v zrcadle totéž, co děláme my?

Vztah, který správně funguje, je jako házení míčem o zeď. Vztah, který nefunguje správně, je jako tenis o jednom hráči. Podáte – a nikdo míč nevrátí.

6. „Děkuji Ti za to, že mi věnuješ čas.“

Na budování vztahu je nejparadoxnější to, že to nevyžaduje nic převratného.

Když měl druhý špatný den, mnohdy nejsou potřeba žádná slova, jen rameno, na které může složit hlavu, dvě ruce, které ho obejmou. Není nutné dávat rady, dělat chytráka, jak jsme všechno předem věděli… – ne, to není partnerství. Partnerství je stát při někom a věnovat mu to nevzácnější, co máme a co on potřebuje. Tedy energii a čas.

Máte doma robotický vysavač? Všimněte si, co dělá, když mu dochází síla. Vrátí se na jedno místo – tam, kde se vždy spolehlivě dobije. To je jeho domov. Domov ve vztahu není adresa. Domov ve vztahu je člověk.

Dát druhému čas ovšem neznamená, že něco ztrácíme. Ten druhý někdy potřebuje čas na to, aby mohl být sám. Kdykoli začal žít příliš podle jiných a ztrácet sám sebe, potřebuje být sám, aby znovu mohl být sám sebou.

Neexistuje hodnotnější dárek než dát někomu čas. Ať jsme spolu, nebo od sebe. Čas na to, aby mohl bez omluv brečet, nadávat, dostat ze sebe vše zlé a nejasné. Nereagujme, nesuďme, nedělejme nic, jen to nejpodstatnější. Buďme s ním.

7. „Děkuji Ti, že vynakládáš úsilí na vzájemné porozumění.“

Vždycky je snazší odsoudit člověka, než mu porozumět. Porozumění vyžaduje více než odsudek. Partner by musel vynaložit zvláštní laskavost a trpělivost. Natáčet svůj úhel pohledu tak, aby pochopil, že na jednu věc se dá dívat i jinak (a oba mohou mít pravdu). A takové natáčení je stráááášně namáhavé.

Pro mnoho krátkozrakých partnerů je snazší zacházet s druhým tak, jako by ho znali lépe, než se zná on sám.

8. „Děkuji Ti za to, že máš v sobě dostatek ochoty přiznat svůj omyl.“

Nikdo není dokonalý, nikdo není neomylný. Ten, kdo si myslí, že není schopen omylu, se mýlí ze všech nejvíce.

Ve vztazích, které chtějí růst, jde o to objevit chybu, ať je kdekoli. Tu chybu napravit, a tím se posunout dál. Ve vztazích, které nemají šanci růst, jde o to zjistit, kdo má pravdu, a vysmát se tomu, kdo se mýlí.

Moudří partneři nepotřebují zkoumat, čí názor je pravdivější. Protože hodnota vztahu je větší než osobní „vítězství“ nebo přesvědčení. Proto také není nutné druhého zostuzovat jen proto, že udělal chybu. Správný partner není rozhodčí ani disciplinární komise, natož protihráč. Správný partner je spoluhráč, jehož úkolem je druhého povzbudit právě proto, že udělal chybu.

Stůjme při druhém, ať se rozhodne pro cokoli svým srdcem. I kdyby odešel, protože jsme ho zklamali/otrávili/příliš zranili, nebojujme za svou pravdu. Snažme se mu porozumět. Poučit se pro příští vztah, který alespoň budeme schopni méně zkazit.

Byť by to byl opětovný vztah s tím samým člověkem. Protože kdo ví. Vzdálenost mezi dvěma lidmi může zabránit slovům, ale nikdy ne myšlenkám. A ten, kdo nás opravdu miluje (protože se jako milováníhodní chováme), ve skutečnosti nikdy neodejde.

9. „Děkuji za to, že při mně stojíš v časech dobrých i zlých.“

Oddávající hodnostáři to říkají ve svých svatebních projevech. A právem. Pseudo-partneři, kteří s námi nechtějí sdílet časy zlé, si nezaslouží, abychom s nimi sdíleli časy dobré.

Mnozí lidé proklínají špatné časy. Ptají se: Proč se mi to děje? Ale všechno má svůj správný smysl a smyslem špatných časů je unikátní šance vidět, jací skutečně jsou lidé v našem nejbližším okolí. Partneři především.

Jak se opravdu chovají, když nám něco nevyjde? Definice pravého partnerství je prostá: Když se nedaří, tak si pomáhat. Když se daří, tak se spolu usmívat.

10. „Děkuji, že ke mně klesáš do bahna, abych v něm neklečel sám.“

Chcete ztratit čas? Věnujte ho někomu, kdo je nablízku jen tehdy, když je mu to pohodlné nebo když to on sám potřebuje. To není partner, ale trhovec.

Partnerství je kolektivní sport. Proto oba buď vyhrávají, nebo prohrávají. Nikdy ne každý sám. Jestliže jeden padl do bahna, skutečný parťák neváhá jít do toho bahna k němu. Ne proto, že by tolik stál o bahno. Ale proto, že partner nikdy nesmí být v bahně sám.

Neposmívejme se mu, nesrážejme ho ještě víc. Možná že bychom měli pravdu a říkali fakta správně. Jenže ve vztahu nejde o to jen dělat věci správně, ale především dělat správné věci.

© Petr Casanova