1 překvapivá věc, které 117letá žena vděčila za dlouhověkost

Emmě Morano žila ve skromném domě s výhledem na jezero Lago Maggiore.

Podle Guinnessovy knihy rekordů byla prokazatelně nejstarším žijícím člověkem na Zemi. Dožila se 117 let, 4 měsíců a 15 dní. Právě dnes by jí bylo 120 let.

Chci na ni zavzpomínat. Nejen proto, že tu byla dlouho, ale že tu dokázala být i dlouho šťastná.

A jedno jediné tajemství její dlouhověkosti? K tomu se dostaneme.

Předně, abychom se zorientovali. Narodila se 29. listopadu 1899. Tedy ještě v 19. století.

Bylo to ve stejném roce, kdy Guglielmo Marconi poprvé vyslal rádiový signál přes kanál La Manche.

Pamatovala, když Itálie byla ještě monarchií, sedmdesát republikových vlád a dvě světové války.

Po první z nich, v devatenácti letech, jí lékaři diagnostikovali chudokrevnost a doporučili zvláštní léčbu. „Tři syrová vejce denně. Jím je dodnes,“ říkala s tím, že od té doby snědla přibližně 100 000 vajec – bez jakékoli stopy po zvýšeném cholesterolu. „V poslední době jsem dávku snížila na dvě, už přece jen tolik nejím.“

Zbytek jejího každodenního jídelníčku tvořilo mleté maso, těstoviny a banán. To jen pro pořádek.

Když jste se jí ale zeptali, co podle ní nejvíce přispělo k její dlouhověkosti, odpovídala překvapivě: „Myslím, že to, že jsem od svých devětatřiceti let nepřipustila, aby mě někdo ovládal.“

Zvláštní věta, že?

Co se tehdy, v roce 1938, stalo?

Nastavit si mez

Když jsem letošní Vánoční Speciál (který už mnozí z Vás zvědavě otevřeli, ačkoli jde o dárek pod stromeček!) zaměřoval na nové začátky v nejtěžších situacích, vzpomínal jsem právě na Emmin příběh. Je dokladem toho, jak je ochota změnit život, který se vyvíjí špatným směrem, při naplňování vlastní spokojenosti důležitá.

Co se tedy stalo u Emmy Morano v roce 1938: Utekla od manžela. Utekla, doslova.

„Bil mě dlouhé roky. Bil mě, protože jsem nemohla otěhotnět. Pak mě bil, protože jsem otěhotněla. Bil mě, když se synek narodil. A bil pak i jeho.“ Synka pochovala, když mu bylo šest měsíců. „Byl to domácí teror.“

Horší tím víc, že tehdy byla separace manželů velmi vzácná, ba nemožná. Ve velmi pobožné zemi co Bůh jednou spojil, člověk neměl rozdělovat. Rozvod v Itálii byl legalizován až v roce 1970.

Emma, bez ohledu na objektivní okolnosti, byla ta, na niž si lidé ukazovali prstem a kterou opovrhovali. Ona si však v hlavě sestavila nové Desatero (o něm už za malou chvíli) a začala odlišně žít.

„Stanovila jsem si hranici – že už nikdy nebudu v takovém vztahu, kde mě někdo bude ovládat nejen svými příkazy, ale také svými náladami a očekáváními; že nikdy nebudu v takovém vztahu, byť pracovním, kde mě bude ovládat vrtkavý člověk a nutit mě, abych uvěřila, že pokud neudělám to, co mi říká, klesne moje hodnota; že nikdy nebudu v takovém prostředí, kde budu muset dělat to, co se líbí druhým, a ne mně.“

Od svých devětatřiceti let byla sama (v jejím Desateru za okamžik zjistíme, proč jí žádný partner nechyběl.) A to prý měla spoustu nápadníků.

Až na vajíčkovou léčbu se odmítala podřídit i doktorům. „Párkrát jsem byla nemocná, ale do nemocnice bych nevkročila,“ zaříkávala se. I krevní transfuzi a šití tak podstupovala doma. Od její devadesátky za ní pravidelně docházel domů lékař, Carlo Bava: „Jednou měsíčně, jen tak pro kontrolu. Je v dobrém zdravotním stavu.“

Jak znělo její Desatero? Z jakých životních omylů a naivních domněnek se ponaučila?

„Moje desatero omylů“

Partnera neměla posledních sedmdesát osm let. Říkala, že ho nepotřebuje, protože oporu má sama v sobě. Jak se jí to podařilo, když prožila domácí násilí a měla by o sobě, o druhých i o životě pochybovat?

„Sepsala jsem si deset největších omylů, ve kterých jsem žila. Na všechny jsem změnila názor. Už to mi pomohlo.“

Jakých deset omylů to bylo?

  1. Chyby jsou nepřijatelné. Pokud nějakou udělám, znamená to, že jsem neschopná.

„Myslím si opak. Chyby v životě jsou důležité proto, abychom se stali rozumnějšími, odvážnějšími, schopnějšími. Vzít si muže jen proto, že mě k tomu násilím donutil, byla chyba, která ve mně naopak objevila schopnost od muže, který mi ubližuje, odejít.“

  1. Když se mnou někdo nesouhlasí, je to osobní útok vůči mně.

„Když jsem utekla od muže, byla jsem ta špatná. Přitom si myslím, že hlavní důvod, proč lidé v životě selhávají, je ten, že poslouchají své přátele, rodinu a blízké, a potom se snaží o něco, co jim samotným není vlastní a co je činí nešťastnými.“

  1. Abych byla šťastná, potřebuji, aby mě lidé měli rádi.

„Ne. Abych byla šťastná, potřebuji především to, abych si mohla vážit sama sebe. Nikdo jiný nežije můj život. A já nikdy nebudu nikomu jinému sloužit k tomu, aby si na mně kompenzoval mindráky a jen proto byl sám šťastný.“

  1. Moje hodnota vychází z toho, co si o mně myslí druzí.

„Ne. Moje hodnota vychází z toho, co si o sobě myslím sama. Už nikdy si nenechám namluvit, že za nic nestojím, někým, kdo ve skutečnosti sám nestojí za to, abych mu naslouchala.“

  1. Pokud nemám žádný intimní vztah, jsem naprosto sama.

„Naopak. Teprve ve chvíli, kdy jsem přestala spoléhat na to, že se snad partner promění, prohlédne a bude mi oporou, jsem zjistila, že první a nejdůležitější oporou pro sebe mohu být sama. Stačí, když se přestanu spoléhat na někoho, jehož posledním zájmem je moje štěstí.“

  1. Neexistuje žádná šedá zóna. Štěstí je bílé a neštěstí černé.

„Myslím si opak. Všechno v životě má bílou i černou barvu. Stačí si na to jinak posvítit, jinak se na to podívat. Uspět v životě neznamená nikdy neudělat chybu, nýbrž nikdy tu samou chybu neopakovat. Pak zjistíme, jak moc nám chyba prospěla. A že černé se změnilo v bílé pouhým úhlem našeho pohledu.“

„Bije Tě, to víš, je to chlap, musíš to vydržet, tak už to na světě chodí…“

Hlavně těch posledních 6 slov slýchala často. Co změnila ve své hlavě, že se proti tomu vzbouřila? A proč nečekala na žádnou „vhodnější chvíli“?

  1. Nic v životě nemůže být tak, jak si přeji.

„Bije Tě, to víš, je to chlap, musíš to vydržet, tak už to na světě chodí – to jsem slýchala dlouhé roky. Mě ale nezajímá, jak to na světě chodí. Můj svět není to, pro co se rozhodnou jiní. Já mám svůj svět. Rozhodla jsem se snít tak, jako bych měla žít navždy, a žít tak, jako bych měla zemřít zítra. Proto jsem utekla od muže, i když jsem si v devětatřiceti letech mohla připadat stará, bezprizorní a nad hrobem. A život od té chvíle začal jít přesně tak, jak jsem si přála. Přestala jsem se totiž bát o výsledek – začala jsem si ho sama vytvářet.“

  1. Dokud výsledek není dokonalý, je to neúspěch.

„Odešla jsem jen s uzlíčkem věcí. Ve chvíli, kdy opilý usnul. Neměla jsem nic – zdálo by se. A přesto jsem si odnášelo všechno, co jsem potřebovala – sílu a odhodlání všechno překonat. Nebyla jsem v dokonalé situaci, přesto to stačilo. Nečekala jsem na dokonalou dobu, jak mi napovídal rozum. Rozum nás dostane z A do B, ale představivost nás dostane kamkoli.“

  1. Cokoli špatného se mi stane, je moje vina.

„Když mi do života vstoupil manžel a tyranie, myslela jsem si, že já jsem ta, která se něčím provinila, a nyní za to pykám. Všechno se změnilo v okamžiku, kdy jsem si toto přestala myslet – a začala jsem raději řešit, jak s tím, co se stalo, naložit. Jakmile jsem od manžela odešla, to špatné najednou z mého života zmizelo a s tím i pocit viny. Nejspíš to špatné i ten, kdo se proviňoval, byl můj manžel, když to za mnou nešlo.“

  1. Co se jako pravda ukázalo jednou, je pravdou napořád.

„Myslela jsem si, že mi druzí ubližují proto, že jsem slabá a ubližování si zasloužím. Ve chvíli, kdy jsem tyto lidi opustila, se ukázalo, že jsem mnohem silnější, než mi druzí dávali pocítit. Co bylo pravdou, jí přestalo být. Stačilo jen z toho, co se děje, učinit minulost.“

Cítíte, že ve vztahu jste stále tím, kdo doplácí? Tím, kdo musí pořád dělat první krok? Tím, kdo se obětuje tím víc, čím víc ho druhý ignoruje? Jak to řešit, abyste nepromarnili svůj život? Jak probudit svého partnera, nebo sebe? Využijte mé knihy. Každá je určena pro jednu vztahovou fázi (podrobněji jsou vysvětleny zde). V kombinaci s Vánočním Speciál jako dárkem pod stromeček můžete potěšit sebe nebo blízké zde.

© Petr Casanova s poděkováním Carlu Bavovi