Sebemotivace Karla Gotta: Jak v sebe uvěřit tváří v tvář pochybnostem

Karel Gott měl dva dětské sny: stát se malířem a zpěvákem.

První mu vzal, alespoň se tak zdálo, učitel kreslení. Druhý jeho spolužačka Jitka, které se tehdy ve třinácti letech dvořil. „Koho chceš ohromit tím MEČENÍM?“ reagovala na jeho zpěv.

„Je zvláštní,“ usmíval se hořce po letech, „že v mých vzpomínkách z dětství zůstávají hlavně lidé, kteří mi způsobili nějaké zranění.“

Toto poznání ovlivnilo už v mládí jeho celoživotní postoj k lidem: Nikdy nečinit druhým to, co si nepřál, aby činili druzí jemu. „Rozhodl jsem se být poslem jenom dobrých zpráv. Zlé slovo raději spolknout než vyslovit.“

1. metoda: Obezdění

Tím ale vyřešil zlo ve svém životě jenom jednosměrně – od sebe ven. Potřeboval se ho zbavit také opačným směrem – nevpustit ho zvenčí do sebe. „Můj první sen byl stát se světovým malířem. Nikdy se mi nesplnil. Jako zpěvák jsem však poznal, po čem jsem vlastně toužil – poznal jsem úspěch a to, co ve skutečnosti obnáší. Především závist a nutnost naučit se počítat s ní na každém kroku.“

V posledních letech ho prý nejvíce udivilo, že člověk ani nemusí být světově proslulý, aby čelil závisti. „Já jsem pravidelně četl zlé dopisy proto, že jsem na sebe upoutával pozornost. Jenže s příchodem internetu stáli tváří v tvář zpochybňování i ti, kteří měli v čemkoli navrch – i kdyby se ten den jen smáli a byli šťastní.“

Jeho sebeobranou nemohly být zlé reakce. Učil se tedy „obezdít“, vyhýbat se místům, kde by o sobě četl negativní informace, a když už k němu nějaké zlé slovo proniklo, měl jednu metodu. „Naučil jsem se myslet tak, že když mě jeden člověk nenávidí, rychle si vybavím jiného, který mě má rád, a na toho se soustředím. Proto budu zpívat do posledního dne. Ty sály, to vědomí, že jsou plné lidí, kteří mě mají rádi, mi dává energii to zlé překonat a žít.“

2. metoda: Sebeposilování

Karel Gott věřil tomu, že „když pochybujeme o své síle, dáváme tím sílu svým pochybnostem“.

Zbavil se zlých slov směrem ven, obezdil se proti zlým slovům směrem k sobě. Zbývalo však ještě jedno: vyřešit pochybnosti, které vznikají v něm, třeba jako důsledek dětství.

Dnes se těm vnitřním hlasům říká „sabotéři“. Psychologickými metodami, jak je utišit, se zabývám v celém novém magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavě. Karel Gott je znal také.

Nezvládneš to. Nejsi dost dobrý. Selžeš. Ano, znám to. Ty hlasy jsem slyšel, kdykoli jsem si stanovil nějaký cíl. Představte si, že jdete před plný sál a nemáte v pořádku hlasivky. Víte, že lidé si zaplatili ne za nemocného zpěváka. Nemůžete uzpívat výšky napůl. Musejí věřit, že dnes slyší nejlepší výkon. Selhání není možné. Jenže já jsem poznal, že to, co mě brzdí, je ne zdravotní limit, ale pochybnost. Ta mě zbavuje soustředění, umu, jistoty. Odstranit ji je možné jedině tak, že se přinutíte myslet pozitivně.“

Už v raném mládí do jeho sebemotivace vstoupilo to, čemu dnes říkáme afirmace. Jsou to krátké a posilující věty, jež směřujeme do své mysli, ať nahlas, nebo v duchu. „Učil jsem se to vlastně už jako kluk. Cítil jsem, jak mi nepomáhá říkat Jsem dost dobrý, protože to tvrzení bylo v rozporu s mými pocity – já se necítil dost dobrý. Stejně tak jsem si nemohl říkat: Jsem úspěšný, když jsem úspěšný ještě nebyl. Naučil jsem se to říkat jinak, pomocí slov vytrvat, nepolevit, vydržet. Vydržím, dokud nebudu úspěšný.

Karel Gott se stal v první řadě symbolem pracovitosti – práce na sobě. I když s odstupem času se smál svým prvním nahrávkám, kde „mi hlas poskakoval“. Nebyly dokonalé, ale lemovaly jeho cestu vytrvat, dělat to nejlepší, dokud nedosáhne úspěchu.

3. metoda: Obracení

I když se, jak sám říká, světovým malířem nikdy nestal, nikdy nepolevil v touze malovat. „Jako dítě jsem se zamiloval do kreslení. Kritici mi tuto lásku rozmlouvali. Že to neumím, že malířství není perspektivní obor, jen pěkný koníček, že i kdybych se prosadil, budu jen dalším hladovějícím umělcem. Uvěřil jsem jim a zastavil se. Roky jsem se bál, co by lidé řekli na můj výtvor. Pak jsem poznal nebezpečí takového myšlení. Že se šíří jako infekce. A já jsem si přestával věřit ve všem. Kdybych to nezměnil, určitě bych dnes nezpíval.“

Jednoho dne, na název té pohádky si už nevzpomněl, se v něm objevila představa. Viděl pochybnosti jako monstrum, saň, která mu saje sílu. Pochopil, že musí tasit meč. Že není jiná cesta, jak toho draka zastavit, než sebrat odvahu a useknout mu hlavu. Jinými slovy: „Proti pochybnostem funguje jedině sebedůvěra.“ Začal pochybnosti vnímat jako volání své sebedůvěry o pomoc. A podobně strach, smutek a bolest jako potřebu rozveselit se.

„Vzbuzuji představu, že jsem veselý člověk. Ve skutečnosti se úsměvem a nadhledem bráním proti smutku a pochybnostem. Chápete? Humor je nutnost.“ Říkal to ještě jinak: „Život vnímám jako cestu. Když chcete někam dojít, musíte se soustředit na to, kam jdete, ne na to, co už máte za sebou. Proto se dívám v každé chvíli před sebe, ne za sebe.“

Naučil se uvědomovat si své chyby, ale jen proto, aby – zůstaneme-li v tomto přirovnání –se lépe díval pod nohy a nezakopával. Zahledění do minulosti a litování chyb se vyhýbal.

„Když se o něco snažíte, vždycky se venku najde dost lidí, kteří Vám chyby z minulosti připomenou. Nemusíte to ještě dělat za ně,“ říkal Karel Gott. „Prací člověka je podle mě mít rád. To znamená také mít se rád. Víte, pochybnosti nikdy nezmizí. Ale to je dobře, protože alespoň má člověk celoživotní důvod se smát a milovat.“

Publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě má formu pracovního magazínu. To znamená, že obsahuje pracovní listy, na kterých můžete zaznamenávat i sledovat svůj postupný rozvoj v každé z důležitých oblastí. Publikaci lze získat pouze zde.

Vánoční Speciál, neobvyklý dárek pod stromeček pro své blízké, na jejichž spokojenosti Vám záleží, je možné i s poselstvím Karla Gotta získat pouze zde.

© Petr Casanova