Proč pořád čekáme na správný vztah? Kde děláme chybu?

Pořád jste nepotkali člověka, kterého byste mohli nazvat spřízněným, správným?

Pořád jste jako ozubené kolečko, k němuž se nedaří najít adekvátní protějšek – takový, aby přesně zapadl a fungoval do tahu?

Pořád narážíte jen na příliš odlišná ozubená kolečka, která nesedí velikostí či směrem pohybu, která Vás spíše zraňují svými neohrabanými zoubky?

A jste už znepokojeni tím, že to trvá TAK DLOUHO?

Začínáte ztrácet víru v to, zda vůbec k Vám pasující ozubené kolečko existuje?

Ale no tak!

Od chvíle, kdy dělám Setkání, přicházejí na osobní schůzku se mnou po sobě lidé, kteří se neznají. Muži i ženy. Míjejí se s hlavou skloněnou a pak se mě ptají: To už snad nezadaní muži/ženy vymřeli?

Hlavu vzhůru, prosím. A pojďme se zamyslet nad tím, čím to je.

Opravdu je to dobou?

Ještě v žádné době k sobě lidé neměli tak blízko jako my dnes. Letadla nás umějí do dvaceti čtyř hodin dopravit k druhému člověku na opačný konec světa. Internet a mobilní telefony nám umožňují hned v příští sekundě komunikovat s někým, na kom nám záleží, ať se vyskytuje kdekoli. Všechno je tak rychlé. Bohužel.

Jedním klikem můžeme vymazat přítele, odvolat vyřčené slovo, zrušit starý vztah a načít nový. Nebo si to alespoň myslíme. Ovlivněni virtuální dobou zapomínáme na to, že žijeme v reálném světě, kde přítele zablokujeme možná na sociální síti, ale přesto ho pak potkáme na ulici; kde možná smažeme komentář, ale zlé slovo, jednou vyřčené, už navždy koluje světem a něčím srdcem; kde můžeme za minutu rozdat pár hejtů, jako by to nebylo nic, ale skutečnému člověku, který je čte, tím můžeme změnit celý život – ovlivnit jeho energii, sebevědomí, myšlenky, činy.

Chtělo by se zvolat: Jasně, může za to doba! Ale není to pravda. Jestliže zrychlená doba může za to, že si ubližujeme, pak auta mohou za to, že bouráme, propisky za to, že píšeme hrubky, a nože za to, že se řežeme do prstu. Není to dobou, ale námi. To my nutíme sami sebe chvátat, porouchané věci zásadně neopravovat, ale hned „výhodně“ vyhazovat a nahrazovat „novými, ještě lepšími“ – všechno je přece tak snadno nahraditelné, tak proč ne vztahy?

Kdo chodíte na Setkání, víte, že nejsem člověk z této doby. Narodil jsem se ještě v době, kdy se rozbité věci opravovaly, dokud to bylo možné, včetně vztahů. Proto chci, aby si lidé uvědomili svou odpovědnost a případně chybu, kterou dělají. Ne, tohle opravdu není dobou. Za tohle všechno může jen člověk. Konkrétní člověk.

Co v dnešní uspěchané době přehlížíme?

A čemu nepodstatnému naopak věnujeme pozornost až příliš?

Tři klíčová a vzácná slova

„A mně se tolik líbil… A my jsme se tolik fyzicky přitahovali… To přece musel být osudový vztah!“ slýchám při Setkáních. A mrzí mě, jaké lidé volí priority.

Vzhled, jakkoli je vstupním filtrem sympatií, nesmí zůstat jediným sítem. Vzhled totiž nezůstává, neustále stárneme, a navíc pokožka člověka má v průměru jen dva metry čtvereční. Jinak řečeno: Záhy se okoukáme. Očím lichotí to, co je časově i prostorově omezené. Krása je pomíjivá, dočasná, nestojí na ní dlouhodobý vztah.

To skutečně důležité není očím viditelné. Je to uvnitř člověka, trvalé a prostorově nekonečné. Ano, vnitřní krása má PŘESNĚ OPAČNÉ parametry než ta vnější.

Lidský charakter se může neustále zlepšovat a prohlubovat. Neexistuje hranice. Čím je člověk starší, tím pravděpodobněji ztrácí na kráse a získává na moudrosti.

Naší prioritou by tedy neměl být (jen) vzhled, ale hlavně schopnost kompatibility, tedy abychom si vyhovovali a chtěli i dál rozumět. Aby ten, kdo rád mluví, nalezl posluchače, aby ten, kdo se rád objímá, našel milující protějšek, a hlavně abychom měli po svém boku někoho, kdo chce neustále stavět a růst společně s námi.

To jsou ta tři klíčová slova: STAVĚT, RŮST, SPOLEČNĚ.

STAVĚT vztah je jako stavět dům. Buď to děláme pořádně, nebo se zhroutí.

Každý dům má opěrné zdi. Nestačí, aby ROSTLA a zpevňovala jen jedna z nich, zatímco ta druhá zůstávala chatrná. Dům se pak stejně zhroutí. Stavět a růst tudíž potřebují OBA. Svorně, souběžně, společně. To musí druhý CHTÍT dělat s námi.

Sami můžeme do vztahu vkládat maximum, a přesto se výsledek nemusí dařit. Není to ovšem tím, že bychom dávali málo, nebo že by naše maximum nestačilo. Jen to dáváme do vztahu s nesprávným, nekompatibilním partnerem. Neznamená to, že je špatný, ale je špatný pro nás. Ten, kdo nestaví a neroste, potřebuje adekvátního partnera – který také nestaví a neroste. Pak si vyhovují, rozumějí. Jestliže však my chceme vytvořit silný, dlouhodobý vztah, potřebujeme partnera adekvátního sobě.

Pro ty z vás, kteří se v průběhu příštích týdnů chystáte na některé ze Setkání se mnou, jsem připravil pět námětů k zamyšlení. Uvažte je, než se potkáme. Ať už víme, na čem konkrétně pracovat:

1. možnost: Snažíme se o silný vztah se slabým partnerem.

Podle čeho posuzujete sílu vztahu? Někteří délkou: Čím déle vztah trvá, tím je podle nich silnější. To je samozřejmě omyl. Sílu řetězu také neposuzujeme podle délky, ale podle pevnosti každého z článků. Aby vztah vydržel, musejí ho tvořit silné články. Každý řetěz je totiž jen tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek.

Snažíme-li se budovat vztah se slabochem (10 znamení slabocha), sobcem (5 znaků sobce aneb Jak se silní ve vztahu stávají slabými), manipulátorem (Jak naložit s citovými vyděrači), alkoholikem, gamblerem nebo třeba násilníkem, nezáleží na naší síle, protože my můžeme chtít dál pozitivně budovat, ale na staveništi zůstáváme sami – sami v ne-vztahu, v té nejhorší osamělosti.

2. možnost: Budujeme s někým, kdo nezakusil.

Slabý je ten, kdo nemá dostatečnou sílu.

Ptáte se: Sílu na co? Tak například:

  • Slabý dokáže jen brát. Nemá totiž sílu dávat.
  • Slabý dokáže jen ponižovat. Nemá totiž sílu partnera zvedat.
  • Slabý dokáže jen ubližovat. Nemá totiž sílu dlouhodobě podporovat, tedy milovat.

Dlouhodobý vztah vyžaduje sílu. Není totiž o tom, kolik lásky dáme na začátku, ale kolik jí budeme dávat až do konce. Slabí lidé nejsou vytrvalci.

Přitom být silný není něco, co bychom si mohli při narození vybrat. Být silný je to, k čemu jsme byli životem donuceni, když zůstat slabý pro nás už nebyla varianta.

Lidé, kteří nikdy nebyli okolnostmi zatlačeni, nepoznali sílu, kterou se mohou vzepřít. Lidé, kteří měli odmalička umetenou cestičku, nevědí, jak důležité je naučit se cestu hledat. Lidé, kteří nikdy neuznali svou chybu, nevědí, jak očistné je napravit ji. Lidé, kteří nikdy nezakusili pořádné prohry, nevědí, proč usilovat o výhru. Lidé, kteří nikdy nemilovali špatné partnery, si neumějí vážit těch dobrých. Lidé, kteří nikdy nepoznali neštěstí, nemohou pochopit, jak vypadá štěstí.

Pozná-li člověk cokoli z výše uvedeného, objeví, že nelze napravit minulost. Je to bolestná zakušenost. Pozor, to není překlep. Ne zkušenost – ta je od slova zkusit. Zakušenost je od slova zakusit.

Aby někdo ocenil „obyčejný“ vzduch, potřebuje ZAKUSIT, co je to být chvíli bez vzduchu. Aby někdo ocenil „obyčejnou“ lásku, pochopení, naslouchání, budování, potřebuje ZAKUSIT přesný opak. Všichni bychom alespoň jednou v životě měli milovat člověka, který nám lásku nevrací. Jen tak si později budeme vážit toho, kdo nám lásku „obyčejně“ vrací.

3. možnost: Marníme čas s někým, kdo si myslí, že dlouhodobý vztah padá z nebe.

Ženám, které preferují úspěšné muže, se říká zlatokopky. V tom případě já jsem zlatokop. Chci totiž do vztahu úspěšného člověka.

Úspěšným je pro mě ten, kdo překonal neúspěch. Svou chybu, selhání, malost, slabost, strach, překážku. Proč takového chci? Protože on už ví, že život funguje jako supermarket. Vybrat si můžete, cokoli chcete. Ale u kasy to musíte zaplatit.

Nic, co stojí za to, není zadarmo. Žádný úspěch nepadá z nebe. Vždy vyžaduje čas a úsilí. A hlavně oběť. Odměna přichází vždy až po vložené investici. Aby vztah mohl být dlouhodobý, je nutné nejprve spálit mnoho energie na nalezení způsobů, jak druhému porozumět, přiblížit se mu, pochopit ho, spolupracovat s ním.

Žádný úspěšný člověk nespadl z nebe. Úspěšnými se lidé nerodí, ale stávají. Proto jsem také založil Klub Motivace – pro ty, kteří procházejí smutky, nevírami, pády, zklamáními, těžkostmi, peklem. Jsou totiž zdrojem energie a příkladu pro druhé.

Silný běžec na startu závodu ví, že ho čeká práce. Ale jen tak může dosáhnout cíle a odměny. Slabý běžec zaklekne do startovních bloků s iluzí, že mu vavřínový věnec spadne kolem krku sám od sebe. Že ani nebude muset běžet. Ano, vyhrát nikdy není snadné. Ale o to víc to pak stojí za to.

4. možnost: Stavíme nový dům s někým, kdo nosí jen staré cihly.

Někdo zahájí nový vztah, aniž má uzavřenou minulost. Jiný přitáhne spoustu špíny, slabosti, vnitřních problémů. Další si myslí, že opakováním stejných činů dosáhne jiných výsledků – že když si nezanalyzuje chyby, které učinil v předchozím vztahu, bude ten příští vztah lepší. Do vztahů vstupují lidé neochotní řešit problémy, být k druhému upřímní, dělat si čas na komunikaci. Pro tyto i jiné důvody shořely jejich předchozí vztahy. Oni to svedou na ex-partnery, zamnou si ruce, že konečně utekli od všech problémů, ale ve skutečnosti si hlavní problém dál nesou všude s sebou.

Pro to, aby člověk mohl stavět, musí růst – posouvat se. Chápat, kde udělal chybu, a neopakovat ji. Jinak se minulost zopakuje. Základní zákon života, který znáte z mé knihy o karmě, totiž zní: Ten, kdo se z historie dostatečně neponaučil, je nucen si ji prožít znovu.

Sebereflexe, schopnost uznat vinu a chybu, je základem rozvoje člověka. Stejné činy vedou ke stejným výsledkům. (Netušíte, v čem mohla být chyba zhroucení právě Vašeho minulého vztahu? Pojďme si o tom popovídat při Setkání.)

5. možnost: Věříme, že budeme výjimeční pro někoho, kdo s námi zachází jako s kdekým.

Už v článku 7 rozdílů, které odlišují dlouhodobé a krátkodobé běžce ve vztazích jsem popisoval znamení, podle kterých poznáme, jakou hodnotu asi pro druhého máme, respektive postupem času budeme mít.

Nepodléhejme skepsi, když s námi někdo zachází jako s hadrem. Všichni máme svou hodnotu a unikátnost. To, že ji někdo nevidí, neznamená, že neexistuje. A také to nemusí znamenat, že je to naše chyba, když ji přehlíží.

Jen velmi málo ovlivníme to, jak se k nám lidé chovají. A je to dobře. Alespoň zřetelně poznáme, co pro ně znamenáme. Jsme jako loď, která nemůže změnit směr, odkud fouká vítr. To ale není nutné. Pořád můžeme přenastavit plachty.

To, jak se k nám lidé chovají, je jejich rozhodnutí. Respektujme ho. Buďme rádi, že nemarníme čas, pokud nás druzí rychle odmítnou, zraní, zradí či jakkoli jinak ukážou, že pro ně nejsme ti správní. Nezdržujme je ani sebe. Nezaměřujme se na ty, pro které nejsme dost dobří. Zaměřujme se na ty, pro které dost dobří budeme.

Nepochybujme, že existují. Všechno má svůj správný čas. I těhotenství. I zrání vína. I cesta člověka. Na toho správného se vyplatí počkat. 

Jen považme:

  • jak silný může být vztah, ve kterém se oba vzájemně maximálně podporují
  • čeho můžeme dosáhnout po boku někoho, kdo chápe, že základním projevem lásky není měnit člověka v jinou osobu, ale přijímat ho takového, jaký je, a současně ho podporovat, aby se stával nejlepší verzí sebe sama
  • jak šťastní můžeme být s někým, kdo nás chce, ať máme vrásky od smíchu, nebo od bolesti; kdo říká, jak je pyšný, že nás má; kdo naše společné štěstí staví na stejnou úroveň jako to své; kdo používá superlativy, když přátelům popisuje náš vztah; kdo říká  a ne jestli při plánování společné budoucnosti; kdo je schopen stavět dům i z kamenů, které nám ostatní házejí do cesty.

Vím, že takoví lidé existují. Potkávám je při Setkáních. Jen mají hlavu skloněnou k zemi. A jeden druhého nevidí. Proto Setkání dělám. Abych zvedl Vaši hlavu a zjistili jste, kolik diamantů kolem sebe máte, zatímco pořád přehrabujete kamení.

  • Vstupenky na poslední tři Setkání lze sehnat pouze zde
  • Všechny mé knihy seženete pouze zde
  • Vánoční Speciál jako unikátní dárek pod stromeček seženete pouze zde

© Petr Casanova