5 strachů vnitřního dítěte: Jak porazit draka v sobě

Proč mi nedělá dobře, když mám dělat něco, co nechci, ale chtějí to jiní?

Byl jsem darovat krev.

Na vedlejším lůžku chystali aparaturu pro ženu, která vcházela do dveří zjevně poprvé.

Pojednou se roztřásla a rozplakala.

Lékař ji konejšil: „Uklidněte se. Nemusíte darovat, jestli nechcete.“

Otřela si oči a omluvila se: „Samozřejmě chci. Jen jsem dostala strach. Něco ve mně mi málem neumožnilo udělat to, co je přece správné.“

Mluvilo z ní vnitřní dítě. To mnohokrát zraněné.

Odpočíval jsem ještě v předsálí, když vešla. Ještě jednou se omlouvala.

„Představuji si, jak bych se cítila teď, kdybych ten strach nepřekonala,“ pověděla.

„Nejspíš by to nebyla úleva, ale lítost a výčitky,“ pokrčil jsem rameny.

„Nějak se mi v hlavě otevřelo dětství. Jako malá jsem se bála doktorů a injekcí. Krev přece byla vždy známka bolesti – rozbitého nosu nebo kolena…“

Kdo jsi, že říkáš, že to (ne)dokážeš?

Jako malý jsem měl rád pohádku Strach má velké oči. Ilustrovala hlasy v lidské hlavě, kterým se dnes v psychologii říká sabotéři (o těchto brzdách v našich rozhodnutích je celé vydání mého pracovního magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavě).

Ta pohádka mě naučila jinak pracovat se svými strachy. Když se v mé hlavě ozvalo třeba: „Kdo jsi, že si myslíš, že to dokážeš?“, oplatil jsem stejně: „A kdo jsi Ty, že si myslíš, že to nedokážu?“

Dlouhodobé statistiky říkají:

  • Jen jedna z deseti obav, které nás straší, se nakonec uskuteční. Ale…
  • Jen jedna z deseti obav, které se nakonec uskuteční, se naplní v takové míře, jakou si dopředu v katastrofických vizích představujeme.

To znamená, že více než devět z deseti obav je zbytečných. A přesto je strach tak mocný. Nejvíce lidských snů nebylo zmařeno neúspěchem, ale strachem se o ně vůbec pokusit.

Kde se tedy v nás tato iracionalita vzala? Jak souvisí s naším dětstvím?

Saň

O té sani hovořil už Karel Gott v článku Jak uvěřit v sebe tváří v tvář pochybnostem.

Malé děti se rodí bez strachu. Bát se učí až v důsledku výchovné metody, zvané averze k bolesti. Rodiče, učitelé i kamarádi berou malým dětem to, co mají rády, když dostatečně neposlouchají. Ztráta je bolí. Bolest je spojena s trestem. Přitom každý nový krok bolí.

Jak děti rostou, změny se pro ně stávají trestem, spojeným s bolestí a ztrátou. Dospělí lidé se novým krokům snaží již úplně vyhýbat. Ne proto, že by věděli, jak by tento nový krok mohl bolet (jestliže krok nikdy neudělali, nevědí to), ale vědí, jak bolel někdy v minulosti jiný neúspěšný krok. A oni mají averzi k bolesti, averzi ke ztrátě. Dospělí se už neradi učí.

Strach je jako desetihlavá saň. Deset jejích oslabujících hlasů popisuji ve své pracovní publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě. Také jak ty hlasy moudře pochopit, jak je využít.

Strach není hmota. Strach je pocit, myšlenka. Živí se naší vírou v to, že je pravdivý. Čím víc mu věříme, tím větší je. Jinými slovy: Když nepřekonáváme svůj strach, zvětšuje se. Prorůstá do našeho dalšího života, ba do dalších oblastí našeho rozhodování. Karel Gott to vystihl přesně: „Pak jsem poznal nebezpečí takového myšlení. Že se šíří jako infekce. A já jsem si přestával věřit ve všem. Kdybych to nezměnil, určitě bych dnes nezpíval.“

Uvedu 5 hlavních okruhů strachů, které v sobě míváme z dětství a které bohužel přerostou někdy až ve fóbie, devastující sebevědomí, sebedůvěru i sebepřijetí. Jak s nimi bojovat jen pomocí vlastních schopností, je uvedeno ve 112stránkovém vydání Jak vypnout sabotéry v hlavě

Je to Váš případ? Věříte těm hlasům, které jsou přitom z více než devadesáti procent lež?

„Boj se, že jsi horší než ostatní“
  • Nikomu se nelíbíš. Máš příliš tlusté / hubené tělo.
  • Jsi příliš jiný / příliš nahraditelný.
  • Jdeš špatnou cestou. Tamhleten na tom je líp než Ty! Dělej to jako on!

Porovnání. Touto debilitou je v dětech odmalička rozvíjena vnitřní tíseň. Mají si myslet, že jsou všechny od narození stejné, mají stejnou startovní čáru, a kdo je „pozadu“, je horší.

Je zvláštní, že sami učitelé nevědí, že každý jedinec je jiný. Že podstata vynikání není v dosažení průměru. Že v davu nikdo nemůže jít rychleji než dav.

Dětství je první velkou překážkou, kterou v životě poznáváme. Jsme totiž jako hřebíky. Jakmile někdo vyčuhuje, druzí ho hned zatlučou. Tato společenská hra Nebuď horší, ale nebuď ani lepší nás oslabuje na celý život. Snažíme se jít s módou a myslíme si, že tak budeme vynikat. Ve skutečnosti jsme jen součástí stáda. Poměřujeme se s druhými, ale ten souboj nikdy nemůžeme vyhrát, protože nikdo z nás není dokonalý, a vždy nám tedy něco chybí nebo přebývá. Kdo vítězí, je nenáviděn, kdo prohraje, je frustrován.

V lidech se rozvíjí komplex 90 versus 10, kdy nás partneři opouštějí proto, že „nám něco schází k dokonalosti“ a odcházejí k jiným, u nichž jsou však záhy také nespokojeni, neboť ani oni nejsou dokonalí. Lidé se učí na sobě i druhých vidět to, co jim chybí. Tím se odsuzují k věčnému neštěstí, protože něco chybějícího vždycky najdou.

Jak jednoduše se naučit být spokojen se sebou i okolím, o tom je celý Vánoční Speciál.

„Boj se, že není ten správný den“

Založil jsem unikátní seznamku pro lidi, kteří si už ve vztazích nevěří. Jsou pošlapaní nebo dlouho sami. Mají pocit, že jsou staří (to si někteří myslí v každém věku – vždy vnímají, že už byli mladší). A tak je seznamuji pomocí takzvaného lovebuildingu – her, ve kterých se uvolňuje psychická křeč, lidé už nepřemýšlejí stylem Musíš! Už musíš někoho poznat, a tím se konečně otevírají třeba prostému přátelství, jež se pak mění v partnerství.

Nejkomičtější je, že si nikdo z nich nepřipouští, že ten den se to stane. Teprve když proti sobě stojí šest dvojic, začnou mít oči jen pro druhé. Najednou se to stane.

Lidi, na pozitivní změnu vážně nepotřebujeme čekat. Ať je tu co nejdříve. Ostatně, příští akce je 16. října. Vychutnejte si poslední dny samoty…

„Boj se, že nemáš dostatečnou hodnotu“
  • Nestojím za nic. Zasloužím si špatné jednání. Nezasloužím si dobré jednání. 
  • Když druzí říkají, že nemám žádnou hodnotu, nejspíš opravdu žádnou nemám.
  • Jak se zavděčit všem? Proč to nejde? Proč se pak vždycky cítím ještě hůř?

Jako děti jsme nikdy nebyli dost dobří, abychom nemohli být lepší. I když jsme dělali maximum, rodičům to nebylo dost. Měli své představy, jak bychom měli žít, rozhodovat se, jakého partnera si vybrat, kde studovat, kde pracovat. Vždycky to věděli líp než my.

Učitelé nás známkovali podle svého uvážení. Na jejich známce záleželo, jestli nás rodiče doma potrestají. Zvykli jsme si hledět ven, tedy stát o dobré vnější hodnocení. Přestalo být důležité, co si o sobě myslíme sami, protože učitel a rodič nás beztak potrestali, když chtěli.

V mnohých z nás je to dodnes. Věříme, že když nás někdo opustil, je to naše chyba, důkaz naší nedostatečné hodnoty a předzvěst, že nás nebude mít rád ani nikdo jiný. Přestali jsme myslet na vlastní štěstí, chceme jen potěšit druhé a ti, kteří předně myslí na sebe, dostávají nálepku sobci. My se pak rozdáváme lidem, kteří si nás neváží, jsme nešťastní a myslíme si, že je chyba v nás, že pro ně neděláme dost, že pro ně musíme dělat ještě víc, zatímco když oni pro nás nedělají nic, je to tak v pořádku, protože my si to přece nezasloužíme…

Jak se naučit více obracet do sebe a činit sami sebe šťastnými, o tom je celý Vánoční Speciál.

„Boj se, že nedokážeš všechno ovlivnit“

  • Proč nemohu změnit člověka, který se ke mně chová špatně?
  • Proč mi život nakládá tolik tíhy a negativních událostí?
  • Kolik špatného mě ještě čeká?

Když jsme byli malí, ve škole se počítaly jen neúspěchy. Chyba v úkolu znamenala jeden stupeň dolů. Správná odpověď neznamenala zlepšení prospěchu. Počítaly se jen chyby.

To nás naučilo nejen bát se chyb, ale i přicházet ze Země nedostatku, jak se v psychologii říká sklonu vidět jen to, co se nedaří, co nefunguje, co selže. Už v dětském věku se z nás začaly vytrácet vděčnost, pokora, optimismus, prostě přicházení ze Země dostatku. Vidět nejen to, co nám nevyšlo, ale i to, co nám vyšlo.

Uvěřili jsme, že život je zlý a že mnoho věcí neovlivníme. Jistě, neovlivníme všechno, co se nám v životě stane, ale můžeme ovlivnit to, jak k událostem následně přistoupíme. Zda se po pádu zkusíme zvednout, nebo zůstaneme ležet. Můžeme totiž zjisti, že ten, kdo padl a pak vstal, je nakonec silnější než ten, kdo nikdy nepadl.

O tom je především Vánoční Speciál – možnost, jak dát milovaným lidem pod stromeček motivaci do života.

„Boj se, že to krásné je už za Tebou“

Z mých knih víte, že se zabývám převážně partnerskými vztahy. Ať je člověku -náct, -cet nebo -desát, pokaždé argumentuje stejně:

  • Bojím se, že lepší vztah nikdy nepřijde.
  • Bojím se, že už nikdy nikoho nebudu tolik milovat.
  • Bojím se, že mě už nikdy nikdo nebude tolik milovat.

Po čase ti samí -náctiletí, -cetiletí a -desátiletí hlásí, že přece jen ještě krásný vztah našli. Strach jim mezitím vzal mnoho radosti a existují i jedinci, kteří pro strach z budoucnosti pohrdli přítomností a příležitostmi, které stály přímo před nimi.

Přitom život je změna a změna je život. Dokud žijeme, procházíme změnami. A má práce je vysvětlovat lidem, že jak budou milovat život, život bude milovat i je. Že jak se budou těšit na pozitivní změnu, tu pozitivní změnu už v sobě začnou vytvářet.

Kdykoli procházíme těžkými časy, znamená to, že vše krásné máme před sebou. Už jejich překonání. Už tu hrdost na sebe za to, co jsme zvládli. Už tu radost, že mělo smysl věřit v uskutečnění našich snů. Víra totiž nečiní uskutečnění našich snů snazším, ale možným. Bez víry je uskutečnění snů nemožné.

Chcete porazit oslabující hlasy? Využijte pracovní magazín Jak vypnout sabotéry v hlavě.

Chcete darovat motivaci svým nejbližším pod stromeček? Využijte Vánoční Speciál 2019.

Chcete se potkat se mnou? Využijte čtyři poslední příležitosti Setkání.

© Petr Casanova