5 znamení Přítele aneb O tom, který zůstane, i kdyby celý svět odešel

Běžím z Petříkova na Paprsek, stoupání lesem, ostrá serpentina. V ní auto, ani nevím, co tu dělá, každopádně vražené do stromu a sesuté ošklivě do srázu. Řidič sedí při krajnici, nezraněn, ale třesoucí se – buď šokem, nebo ranním horským chladem. Zastavuji u něj.

„Ví to už někdo?“ ptám se.

Přikývl. V ruce mobilní telefon, na displeji vidím publikovanou fotografii neštěstí na sociální síti s dovětkem: „Právě jsem boural…“

„Kdo z přátel Vám už volal?“

Hořce se usmál. Ta fotografie měla mnoho lajků. Ale nikdo se neozval, zda nepotřebuje pomoc.

Nevěděl jsem, jestli je smutnější z bouračky, nebo z tohoto prozření. Cítil jsem, co mu běhá hlavou: Máme tolik „přátel“ a tak málo Přátel. Kdo jsou vůbec ti, kteří se označují za naše přátele? Co by pro nás v nejtěžší chvíli vlastně udělali?

„Kolik máte Vy skutečných přátel?“ povídá mi. Ale než jsem stačil odpovědět, dodal: „Jak se vlastně pozná skutečný přítel?“

A tak jsem s ním čekal na odtahovku, a aby si osladil život, pozval jsem ho na legendární borůvkový velkoknedlík nahoře na Paprsku. Vyprávěl jsem o svém Vánočním Speciálu – dárku pro opravdové Přátele – , a přitom jsem mu popsal svých pět měřítek Přátelství.

Co myslíte, shodneme se?

1. Dělá si na mě čas, nejen když potřebuje on

„Nemám čas,“ řekne NePřítel. Ohmatejme mu tep, jestli ještě žije. Jen mrtvý nemá čas. My živí máme všichni stejně času. Všichni máme 24 hodin každý den. A ještě v jednom jsme shodní: všichni svůj čas věnujeme tomu, co je pro nás opravdu důležité.

„Promiň, ani tentokrát na Tebe nemám čas“ znamená „Ani tentokrát nejsi moje priorita.“ Tečka. Čas je první a nejdražší dar, který někomu můžeme dát. Dáváme mu totiž kousek života, který už nikdy nezískáme zpět. Neexistuje nic hodnotnějšího. Proto potřebujeme prozřít, kdo z těch, kterým přirozeně věnujeme čas, je na oplátku „děsně zaneprázdněný“, když ho naopak potřebujeme my. Bohužel, přátelství není možné uplatnit jindy než TEĎ.

Prozření nebývá příjemné. Pravda zkrátka není vždy krásná. Tak jako zdánlivá krása není vždy pravdivá. Jenže my potřebujeme pochopit, kdo by se pro nás ani nesehnul do louže, zatímco my bychom pro něj samozřejmě přeplavali i oceán.

2. Věří ve mě

Pozor, to není překlep. Neměl jsem na mysli „věří mně“.

Uvěřit v člověka je druhý velký dar Přítele, možná ještě větší než ten první. Zatímco čas je totiž něco, co sami máme, víra v sebe je něco, co nám někdy schází. Právě když život vidíme jen z horší strany, zranitelní a slabí, oceníme Přítele, který nás podpoří a uklidní.

Tohle je důvod, proč každoročně vydávám Vánoční Speciál. Vím, že milovanému člověku můžeme dát cokoli, nejmodernější mobil nebo i vůz. Ale já nevěřím zdaleka tolik v hmotu jako v energii. Zatímco mobil zestárne a vůz omrzí, dát člověku naději, když ji potřebuje, je nad všechny dary (zejména když stačí mít po ruce Vánoční Speciál, ne nezbytně nás).

Naděje je světlo v tunelu. Jak říkal Václav Havel, není to přesvědčení, že něco dopadne dobře, ale ujištění, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. Vánoční Speciál přesně pro to vznikl – aby zaťukal člověku na kompas, když se mu zadřela životní střelka.

Není nutné udělat víc. Jen podpořit, motivovat, inspirovat. Ano, vypadá to opravdu jako nic, ale jsou okamžiky, kdy to pro člověka může znamenat úplně všechno.

3. Stojí při mně

Kdo se někdy ohlížel nazpět životem, zjistil, že ti, kteří mu nejvíce pomohli, často nebyli ti, kteří by mu dali nejvíc rad nebo řešení, nýbrž ti, kteří při něm docela obyčejně BYLI – sdíleli s ním štěstí nebo žal, slzy nebo smích. Sdílení je totiž čarokrásné v tom, že mění energii. Sdílená radost je dvojnásobná radost, zatímco sdílená starost je poloviční starost.

Ti lidé ani nemuseli mluvit, a přitom nám pomohli. Poskytli nám totiž 3 klíčové části těla:

  1. UCHO, abychom se vypovídali. Ne ústa, aby nás soudili. V důležitých chvílích nám zkrátka naslouchali.
  2. RAMENO, abychom měli kam složit hlavu ztěžklou obavami a starostmi.
  3. SRDCE, aby nám bylo porozuměno a které velkoryse toleruje, že ještě neznáme odpovědi na všechny otázky, které si klademe.

Tito lidé neřeší naše problémy. Naopak, podporují nás v tom, abychom si je vyřešili sami. Vědí, že cestu najdeme. Ale nejprve v to musíme uvěřit, abychom ji začali hledat. Jen ten, kdo věří, hledá. A jen ten, kdo hledá, může najít. Kdo nehledá, nikdy nenajde.

Díky těmto lidem nejen vyřešíme své problémy, ale hlavně máme radost ze sebe, že jsme to dokázali „sami“. To je princip mé práce, který znáte ze Setkání. Chci, abyste vše zvládli sami. Kvůli Vám. Kvůli Vašemu štěstí. Nepotřebuji k tomu víc než ucho, rameno a srdce.

4. Vždy jsou ke mně upřímní

Upřímnost neznamená říct všechno, co si v dané chvíli myslíme. Znamená však, že když už něco řekneme, musí to být pravda. Na upřímné lidi se můžeme spolehnout. Víme, že neupřednostní „milosrdnou“ lež před upřímnou pravdou. Víme, že pochopil, že vždy je lepší být krátkodobě zraněn pravdou než dlouhodobě oklamáván lží. Všechna „přátelství“ stavěná na lžích umírají hodně mladá.

Opravdovým Přátelům záleží na tom, abychom nežili ve lži. Vědí, že když se naučíme přijímat pravdu, zacházet s ní a ponaučovat se z lekcí, nemarníme čas ani sebevědomí. Zjišťujeme, že je vždy lepší jeden konec s bolestí než bolest bez konce.

5. Toleruje, že jsem sám sebou

„Přítel“ je ten, kdo pozná to nejlepší z nás, a přesto odejde.

Přítel je ten, kdo pozná to nejhorší z nás, a přesto zůstane.

Před „Přítelem“ máme sklon zakrývat svou pravou tvář. Stydíme se za své nedostatky a snažíme se být někým jiným. To nás dělá nešťastnými, protože neuspokojujeme své autentické potřeby.

Naopak před Přítelem můžeme zachovat svou tvář. Sdílet své sny, byť se zdají sebešílenější. Žít svůj život, „bezostyšně“. Nekritizuje nás, že jsme sami sebou. Naopak nás podporuje v tom, abychom byli sví a přirození. Masku a lež můžeme zahodit.

„Vždy je dobré poznat, kdo je Přítel a kdo NePřítel,“ uklidňoval jsem muže, když jsme spolu scházeli borůvčím zpět do Petříkova. „Na Přátelství je nádherné, že funguje na jakoukoli vzdálenost. Dálka totiž může zabránit fyzickému objetí, ale nikdy ne projevu pochopení, povzbuzení, podpory. Vzdálenost mezi lidmi se neměří jen na metry, ale hlavně na odstup jejich srdcí. Někdo může být přímo v našem telefonu, a přitom nám být naprosto cizí.“

© Petr Casanova