5 klíčů k vnitřní síle

Víra prý dokáže zázraky. Není to přesné. Tím „zázrakem“, který dokáže víra, je totiž lidský čin.

Bez víry se všechno zdá nemožné. S vírou možné. Víra nečiní cestu snazší, ale možnou.

A už to je posilující.

Strach, který přerostl v ochromení a ne-čin, zabil mnohem více lidských snů než čin, který přerostl v neúspěch. Neúspěch je totiž pozitivní informace o chybě, obsahuje zkušenost a ponaučení. Neúspěch je vlastně předpokladem budoucího úspěchu. Tudíž to, co k činu potřebujeme, není přestat se bát – bojíme se přirozeně, protože na činu záleží –, ale překonat strach.

Znamená to jít dál přes vnitřní hlasy, kterým říkám sabotéři. Ozývají se, aby zpochybnili naše úsilí, vyvolali slabost, zbabělost, strach. A není to náhoda ani zlomyslnost. Mysl nám tak uměle vytváří překážku, abychom měli CO PŘEKONAT a DÍKY ČEMU POSÍLIT.

Sabotérům a jejich pochopení se věnuji v celém tomto vydání magazínu FC. Protože se rychle vyprodává, neváhejte. Příští vydání magazínu na něj navazuje směrem k dětem (jmenuje se „Jak vychovat silného člověka“).

Protože magazín je plný metod na vnitřní zesílení, uvedu zde alespoň pět rámcových klíčů k odemknutí vnitřní síly. Všichni ji v sobě máme. Neprobouzí se tehdy, když jde všechno v životě snadno – protože tehdy není potřeba. Probouzí se až poté, co potřeba je – když v životě něco pořádně drhne, ztrácíme odhodlání, sebedůvěru, odvahu, zeslabujeme.

Na těchto pěti klíčích stavím také svou pomoc těm, kteří jsou členy Klubu, tudíž chtějí o řešení problémů nejen číst, ale uplatňovat je v praxi – opravdu své problémy řešit.

1. Používejme pozitivní afirmace zdravým způsobem

Afirmace je metoda sebepřesvědčení. Vychází z principu: Je, jak myslíš. Jak myslíš, je.

Naše mysl je jako nádoba, ve které nemůže být vakuum, prázdno. Něco v ní stále musí být. Když nemáme pozitivní myšlenky, plní se negativními. Podstatou afirmace je tedy plnit svou mysl pozitivními myšlenkami a vytrvat, dokud jim neuvěříme.

Zní to jako klišé, ale funguje to. Sebepřesvědčení je součástí sebevědomí a sebedůvěry.

Bohužel, učebnicová pozitivní tvrzení typu Jsem krásná, Jsem úspěšný vyvolávají v lidech s nízkým sebevědomím ještě horší pocit při vědomí, že jsou příliš vzdálená faktu (jestliže při každém pohledu do zrcadla nebo na stav konta vidíme opak).

Proto pozitivní sebeubezpečování nesmí stát na vodě. Mělo by konstatovat skutečnost a být spojeno s motivací. Typický příklad: Vytrvám (v jakékoli činnosti), dokud neuspěju.

2. Identifikujme, v čem jsme dobří

Výchova dětí bohužel často stojí na bolesti. Děti se trestají, kdykoli jsou v něčem špatné. A nedostatky máme všichni, dokonce po celý život. Vždyť jsme lidé.

Učitelé a rodiče nás tímto způsobem učí vidět v první řadě to, v čem selháváme. Vnímáme negativní kritiku jako pravdu, a ona to pravda zčásti je, jenže nikdy to není CELÁ pravda. My totiž máme i přednosti.

Sebevědomí lidí klesá tehdy, když nezohledňují své přednosti. Pak mají pocit, že žádné nemají a jsou k ničemu. Při Setkání v Ostravě to došlo tak daleko, že jsem nařídil každému účastníkovi, aby si během přestávky vybavil a jmenoval 10 svých předností. A pokud to neudělá on, udělám to za něj já.

Naše sebedůvěra nevzroste zaměřováním se na slabiny, jedině na jejich odstraňování. Dětem nestačí vyčítat, v čem jsou špatné. Potřebují také vidět, v čem jsou dobré, a být podporovány v odstraňování toho špatného a rozvíjení toho dobrého. Příklad: Baví Tě běhání? Fajn. Tak se přihlas na běžecké závody. A nevadí, že nevyhraješ! Jen soutěž se sebou, motivuj se druhými, prohrávej, poznávej své chyby a trénuj ještě víc, ať se zlepšíš! Tvé prohry přinesou Tvůj růst!

Jen talent k úspěchu nestačí. Je nutné je provokovat, neustále vyzývat na souboj, posouvat své limity, hledat příležitosti pro další růst. Bohužel, mnoho dětí propadá skepsi, protože si uvědomují, že není možné vynikat ve všem (a rodiče po nich chtějí samé jedničky). Ale vynikat ve všem vůbec není nutné. Úplně stačí vynikat v něčem.

3. Učme se přijímat poklony

Když je člověku zle, pro kohokoli zvenčí je těžké vysvobodit jej z negativního zacyklení. Má sklon odolávat pochvalám, motivacím, povzbuzení, a to i když právě je potřebuje.

Pro ty, kteří jsou sami, jsem sepsal tradiční Vánoční Speciál – manuál, jak změnit své negativní smýšlení a vytvořit si ráj v srdci.

V Klubu to řeším tak, že lidi, kteří se poklonám vyhýbají, nevěří jim a mají je za lži, učím alespoň tolerovat všechny komplimenty. Jak? Například místo odmrštění pozitivních slov z okolí si připravit prosté tolerantní odpovědi a donutit se používat je, dokud se nestanou automatismem: Děkuji Ti. Nebo: Je od Tebe laskavé, že mi to říkáš.

Negativní nutkání vysmát se člověku, který přišel pomoci, odezní. A pro nápomocného člověka, který chce zůstat nablízku, to může být znamení, že jeho pomoc funguje. Díky tomu neodejde. To je důležité. V bažině vnitřních negací nesmíme zůstat sami. To bychom se z ní také už nemuseli zvednout. Negativní myšlenky totiž nemají žádný důvod měnit se v pozitivní. A negativními pocity nelze vyvolat pozitivní činy, natož pozitivní změny.

4. Nekopejme do sebe, když už jsme dole

Jak píšu v magazínu „Jak vypnout sabotéry v hlavě“, věnovaném duševní hygieně, lidé mají zvláštní sklon ubližovat si, když jsou emočně zranění. Pikantní je, že to nedělají, když jsou fyzicky zranění. Při zlomené noze je nenapadne do oné nohy ještě tlouci holí, ale při zlomeném srdci se vyžívají v sebeodsuzování a sebepoškozování.

Jednoduchou metodou, jak s tím přestat, je položit si otázku: Řekl bych totéž ve stejné chvíli svému nejlepšímu kamarádovi? Bohužel mnoho lidí dokáže být soucitnější k přátelům než k sobě. Proto také člověku nikdo nedokáže ublížit tak jako on sám.

5. Připomínejme si svou skutečnou hodnotu

Když na ulici uvidíme ležet zraněného, co spíše uděláme: Ještě mu nabijeme, nebo mu pomůžeme? Jestliže máme blíže ke druhé odpovědi, proč dál sami sebe poškozujeme, když už nás dostatečně zranil někdo jiný?

  • Byli jsme odmítnuti na rande? Fajn. Sepišme všechny své kvality, které nás přesto dělají potenciálně skvělým partnerem (věrnost, schopnost naslouchat, podporovat).
  • Neuspěli jsme při pracovním jednání? Připomeňme si všechno, co nás přesto dělá hodnotným člověkem (spolehlivost, vytrvalost, odhodlání).

Přemýšlejme, proč by nás lidé měli ocenit. Jestliže to někteří nevidí, neznamená to ještě, že nic hodného ocenění neexistuje. Naše objektivní hodnota přece neklesá se subjektivní neschopností konkrétních lidí ji vidět.

Pokud používáte mé sebekoučovací diáře, zapisujte si denně dvě, tři své přednosti. Vím, že je to těžké. Obzvláště tehdy, když si myslíte, že žádná přednost neexistuje. Je to klam. A je dobře, že vybudovat si sebeúctu, sebejistotu, sebekázeň vyžaduje hodně síly. Alespoň ji v sobě konečně můžeme upotřebit – a objevit.

Některé jmenované opěrné body můžete darovat i pod stromeček: Vánoční Speciál, poukaz na roční doručování magazínu i sebekoučovací diář. Poslední vstupenky na Setkání ještě seženete zde, do Klubu, kde řešíme konkrétní problémy, vejdete zde.

© Petr Casanova