10 typů partnerů, kteří nám jen berou čas

Kdykoli někomu věnujeme čas, dáváme mu kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. Čas je nejdražší komodita v lidském životě. Svým způsobem hodnotnější než zdraví – i na Titaniku byli lidé zdraví; co jim ovšem chybělo, bylo více času…

Když přicházejí lidé na akce naší speciální seznamky, jejich nejčastější otázka zní: Nebudu tím ztrácet čas? Bude mít smysl jezdit v páru na koních, zkoušet společně vařit, vítězit či prohrávat při únikové hře, lyžovat spolu, chodit po horách… Ano, to všechno s nezadanými děláme. Ale také si povídáme o tom, jak spolu fungovat, co na sobě zlepšovat i co na druhém sledovat, abychom vzájemně nemarnili čas.

Protože nás čeká listopad nabitý seznamovacími akcemi (více na této stránce, my jim říkáme lifebuildingové, neboť se jimi snažíme budovat i rozvíjet šťastný život člověka), povězme si něco o tikajících bombách. Tak se v partnerské psychologii nazývají určité postoje, které se zpočátku zdají nevinné a neškodné, ale vztah na ně z dlouhodobého hlediska umírá. Jaké signály bychom neměli přehlížet a proč?

1. Spěchá za zlatými časy

Někteří lidé jsou tak posedlí představou šťastných konců, že přehlížejí celou cestu, která k těmto koncům vede. I to, co vše cestou ztrácejí a obětují. Když dosáhnou vytouženého cíle, mohou zjistit, že jsou v cíli vlastně úplně sami a že je to vůbec netěší. Že to, čemu věnovali život, vlastně nemá tu hodnotu, kterou si představovali.

Není to tím, že by cíl stál za nic, ale proto, že jejich cesta stála za nic. Šťastnými nás totiž nedělá jen výsledek, ale cesta, kterou se k němu dopracujeme. Už cesta má být náš cíl. Pak přestává být důležité, zda dosáhneme šťastného konce, protože štěstí prožíváme už cestou (na to jsou stavěné naše akce – na okamžitou dobrou energii a přátelství, které se vytváří, když už ne partnerství). Není důvod spěchat za zlatými časy. Mohou nastat hned teď. Jsou otázkou našeho myšlení a priorit.

Vztah je jako zahrádka. Buduje se opečováváním. Na přírodu nelze spěchat. Ani na lásku. Všechno má svůj čas. Někdy platí, že čím déle čekáme, tím více si pak sladkého ovoce vážíme – a jsme ochotni o něj mnohem zodpovědněji pečovat.

2. Očekává, že vyřešíme jeho problémy

Neexistuje zámek, ke kterému by současně nebyl stvořen klíč. To znamená není problém, aby k němu neexistovalo řešení. Ale tím klíčníkem musíme být my – svůj problém potřebujeme vyřešit primárně sami, a to už kvůli sobě, kvůli své zkušenosti, kvůli svému sebevědomí, kvůli své sebehodnotě. Všechny tyto kvality budou součástí vztahu, pokud je do něj vneseme.

Partner není od toho, aby řešil naše problémy. Od toho jsme tu my. Partner je tu od toho, aby stál při nás, podporoval nás, motivoval, držel nad vodou. Pak zjistíme, že:

  • problémy jsou jako ošklivá truhla, v níž je skryt poklad – zdroj zocelení;
  • problémy správný vztah neoslabují, ale posilují, protože si najednou oba partneři uvědomí, jak jsou pro druhého užiteční a jak sami nejsou slabí.

3. Očekává, že vztah bude bez obtíží

Neexistuje vztah bez problému. Problémy jsou kořením života a prověrkou schopnosti žít spolu.

Dlouhodobý vztah je zázrak, pokud za zázrak považujeme lidské jednání. Dlouhodobý vztah je pohádka, pokud za pohádku považujeme každodenní práci. Dlouhodobý vztah je jako každý jiný úspěch – s tím rozdílem, že se musejí potkat rovnou dva lidé, kteří společně dokážou identifikovat vše nefunkční, nalézat příčinu a postupně vše řešit, opravovat.

Ne, vybudovat funkční vztah je nesnadné. Zejména proto, že nejdůležitější pro to nejsou chvíle, kdy si dva lidé ve všem rozumějí, a tak se drží za ruce, ale naopak ty chvíle, kdy si v ničem nerozumějí, a přesto se drží dál. Protože chtějí. Protože potřebují. Protože věří. Protože na tom pořád pracují (viz kniha 250 zákonů lásky).

4. Dovoluje, aby naši důvěru ovládl strach

Mysl je úrodný záhon. Co do ní vsadíme, to v ní roste. Pokud zasejeme pochybnost, pak sklízíme domněnky, nejistotu, podezřívání.

Jak píšu v základní vztahové knize 250 zákonů lásky, důvěřovat znamená dát druhému šanci, aby nás zranil, a současně doufat, že to neudělá. Mnozí si pod pojmem zranění představují jen nevěru, ale důvěru dokáže oslabit, ba zničit, už daleko „nevinnější“ jednání – zalhání, zamlčení, výlev, občasná agrese.

Jakmile jeden přestane druhému věřit, vztah fakticky končí. Bez důvěry vztah neexistuje. Proto kladu tolik důrazu na komunikaci – otevřené vyjasnění si toho, co nám na druhém vadí. Nejde o stěžování si, nejde o stavění se proti sobě, jde naopak o sblížení se, vzájemné porozumění.

Strach, tak jako každá negace, má silnou rozpínavost. Vytlačuje z hlavy všechno dobré. Už představa, že o druhého přicházíme, že ho nepřitahujeme, neuspokojujeme, že má možná už jiný směr, je sebezničující. Strachem zapalujeme doutnák časované nálože.

5. Nezdravě tajnůstkaří

Upřímnost neznamená říct úplně všechno, co máme na srdci, ale když už něco řekneme, musí to být pravda. Nikdo skutečně milující nehodlá partnera zranit slovem nebo činem. Paradoxně nejvíce bolesti ve vztahu způsobují slova nikdy nevyslovená a činy tajnůstkářské.

Uvědomme si, že i když se stane něco nevinného, třeba nám cinkne esemeska uprostřed noci a partner se zeptá, kdo nám píše, držíme prst na spoušti. Ať odpovíme upřímně, nebo svou upřímnost zadržíme, vždy se mohou v hlavě druhého rozjet domněnky, jeho vlastní virtuální svět, ve kterém podvádíme.

To, že mlčí, nemusí znamenat klid. To, že se přestane hádat, nemusí znamenat pochopení. Upřímně, ve vztahu se nebojím chvil, když se druhý hádá, ale chvil, kdy se hádat přestane. Tehdy totiž už nemusí vidět nic, o co by stálo za to se pohádat.

Představivost je zákeřná v tom, že vůbec nezáleží na objektivních faktech. Nezáleží na tom, zda nepodvádíme. Záleží na tom, že on to zabalí.

Pak je úplně jedno, zda ho viníme jako hloupého. Ve vztahu totiž nikdy není jeden vítěz a jeden poražený, ale vždycky dva vítězové, nebo dva poražení.

Proto opakuji: Komunikujme. Buďme upřímní. Objasňujme každé nedorozumění. Mysleme na to, že pravdu vytváří hlava na základě dostupných faktů. Jsou-li fakta neúplná, pak i pravda v hlavě druhého může být jiná než objektivní. Pro něj to však bude jeho pravda.

6. Hrabe se v naší minulosti

Ve své první knize 250 zákonů lásky varuji nad důležitostí oboustranného přijetí minulosti. Jak my, tak partner potřebujeme být vyrovnáni se svou i jeho minulostí. Proč? Protože je to věc, která nejde změnit. A co nejde změnit, musíme přijmout jako fakt, jinak zešílíme v kolotoči (sebe)lítosti, (sebe)obviňování, (sebe)výčitek.

Vypořádání se s minulostí je základním předpokladem odpuštění. Ať se nám nebo partnerovi stalo cokoli, zformovalo nás to v lidi, jakými dnes jsme. Naše minulost neříká, jací budeme; říká jen, jací jsme. To, jací budeme, nezáleží na minulosti, ale na přítomnosti. To je vše.

Minulost je Pandořina skříňka. Vracejme se do ní cíleně jen pro pozitivní energii. Zažili-li jsme v ní něco špatného, buďme šťastní, že jsme to překonali. Zažili-li jsme v ní něco krásného, buďme šťastní, že nám to bylo životem umožněno.

Neobnovujeme již odpykané viny. Pokud najedeme na tento způsob hrabání se v minulosti, spadneme do ní a již se z ní nevyhrabeme.

7. Za každý dar vyžaduje odplatu

Čistá láska je založena na nezištnosti a bezpodmínečnosti. Dáváním v ní se nechudne, protože při dávání máme skvělý pocit z toho, že druhému je lépe, a navíc že my jsme toho příčinou. Láska je jediná energie, která se sdílením zvětšuje. Ale musí jít o správný vztah. Takový, kde se dávání nevynucuje, a současně je tak přirozené, že samo plyne.

Pokud si musíme o lásku říkat, propadáme se do nešťastného vztahu. Stejně jako tehdy, když partner za jakoukoli maličkost ihned vyžaduje odplatu – kdy si téměř vede účetnictví má dáti/dal. A platí to nejen u hodnoty dárků, ale i u vypořádávání se s chybami – uděláme-li chybu, ihned se nám chce mstít stejnou mincí. Gándhí správně říkal: „Oko za oko, a svět je za chvíli slepý.“

Ve své základní vztahové knize 250 zákonů lásky podotýkám, že aby partnerský vztah dlouhodobě fungoval, musíme být spoluhráči, ne soupeři. Musíme stát na stejné straně. Musíme chápat, že co do vztahu vložíme, to v něm zůstane, potažmo musí růst. Pokud se nám vložená láska nevrací, není to problém lásky jako takové, protože láska nikdy nezklame, zklame vždycky jen člověk. Proto nevyžadujme nikdy oplátku. Mnohem snáz pak poznáme, v jak zdravém vztahu jsme.

8. Neděláš si na nás čas

Čas je nejpotřebnější veličina pro jakýkoli rozvoj. Čas potřebuje lidský plod, aby se v břiše matky vyvinul, čas potřebuje naše srdce, aby po zklamání procitlo, čas potřebují i dva lidé, aby si porozuměli, poznali se, vyhověli si. Bez navzájem investovaného času nelze vztah rozvíjet ani udržet.

Pokud si na nás druhý nedělá čas, jen nás učí žít bez něj, potažmo s někým jiným, kdo nám svůj čas poskytovat bude. Je to proto, že základem vztahu je sdílení. To dělá partnery naplněnými – sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost poloviční starost. Není-li sdílení možné, ztrácí vztah svůj význam. Ve vztahu se totiž vzdálenost dvou lidí neměří na metry. Dva lidé mohou žít i přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdáleni. Tak jako mohou žít dva lidé na opačných pólech zeměkoule, a přitom jeden druhého neopustit, být pořád spolu. To odlišuje cizince od blíženců.

9. Dělá si čas jen na to, co je mu příjemné

Prospěcháři mají na druhé čas jen tehdy, když se to hodí jim samotným. Skutečný vztah se ale buduje nikoli v příjemných, ale v nepříjemných časech. Tehdy jsme jeden druhému oporou.

Nechce-li s námi někdo být v časech těžkých, neměli bychom chtít, aby s námi byl v časech lehčích. Život je totiž nepřetržitá změna a pulzování. A my potřebujeme stabilní podporu, stejně tak jako být někomu stabilní podporou. Jinak budeme nešťastní.

Pamatujme si: Uši máme k naslouchání, paže k objímání a srdce k porozumění. A to nejen ve sladkých chvílích, ale hlavně v hořkých. To dělá opravdové partnerství. Když totiž druhého potřebujeme nejvíc, nebývá to v dobrých časech.

10. Vidí na nás pouze to špatné

Nikdo nejsme dokonalý. To z nás dělá lidi, bytosti, které na sobě mohou v každém okamžiku pracovat. Ne nadarmo jsme plní snů a nenastane chvíle, kdy bychom už měli všechno. V hlavě si však uvedené věty musíme správně srovnat:

Nikdo není horší ani lepší, jsme jen různí. Máme odlišné představy o životě, které se navíc v čase mění. Máme odlišné geny, zkušenosti, hodnoty i prahy bolesti. Jediná cesta vztahu tudíž vede směrem porozumění a podpory.

Pokud se naše pohledy diametrálně rozcházejí, neházejme si klacky pod nohy, nesnažme se navzájem předělávat, protože pak nebudeme šťastnější. Popřejme si raději dospěle šťastnou cestu, ale neubližujme si. Každý chceme být šťastný a to, že druzí nechápou naši cestu, ještě neznamená, že je špatná. Je prostě jen jiná.

Každý na nás může vidět nedostatky, pokud chce. Každý totiž nějaké máme. Není to ale proto, že bychom neměli nic jiného než nedostatky a že bychom byli špatní. Problém je jen v jeho neschopnosti nebo neochotě vidět i to dobré, co máme.

Štěstí a úspěch v životě, tak jako ve vztahu, nejsou o absenci neštěstí a neúspěchů, ale o vůli umět se s neštěstím a neúspěchem vypořádat. Každý vztah má problémy, ale ne každý partner je ochoten je řešit a překonat. To bychom měli mít na mysli v první řadě. Nevyčítejme si špatné zkušenosti – partnerství, která nám nevyšla. Je to zdroj ponaučení a lepšího upřesnění, co v budoucnosti chceme i nechceme.

Ostatně, uvidíte při akcích naší seznamky. Přihlásit se můžete zde.

Jste zadaní a trápíte se problémy, které druhý nechce řešit? Přijďte na Setkání s Petrem Casanovou, probereme společně možnou cestu. Vstupenky jsou zde.

© Petr Casanova