V zajetí ponižování aneb Jak už nedovolit obracení rukavice

Ať uděláš nebo řekneš cokoli, jsi ten špatný. I když to špatně nemyslíš, druhý to proti Tobě otočí. Této „dovednosti“ agresorů a manipulátorů ve vztazích se v psychologii říká metoda obrácené rukavice. Stáhnou Ti rukavici z pravé ruky a obrátí ji naruby, načež Ti předvedou, že pasuje naopak na levou ruku. Právě tak se otáčí význam vět nebo činů. Proti Tobě. To Ty lžeš! Ty ubližuješ! Ty způsobuješ rozvrat vztahu! To Ty jsi vinen!

Proč to druzí dělají? Protože si chtějí vypracovat Tvou emoční závislost. Není to těžké. Neprávem osočení lidé mají často nutkání se obhájit, ospravedlnit, vysvětlit, odprosit… Nebo naopak rozčílit se, vztekat, mstít se… Zkrátka akceptovat kontakt.

Představme si vysílač a přijímač. Vysílač vysílá štvavé informace. Přijímač se musí naladit na stejnou vlnu, aby informace vyslechl. Přebírá citový jed, kterým se plní. Následně má potřebu se nesnesitelného jedu zbavit. Něco udělat. Jed polknout nebo plivnout dál, vrátit. Ani jedno mu nepomáhá. Ať se agresora nebo manipulátora snažíme přesvědčit o tom, že nemá pravdu nebo že si jeho chování nezasloužíme, nebo mlčíme a jeho slovy se trápíme v sobě, v obou případech do nás již zasel citový jed a ten nás už otravuje, rozežírá. Ne jeho vinou, naší. To my jsme ten citový jed do sebe vpustili.

Buddhovo řešení

Všem, kteří se trápí cizími ubližujícími slovy nebo činy, jsem se rozhodl věnovat příští vydání magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavěVíce než sto stran, obsahujících pracovní listy pro postupnou transformaci své vnitřní slabosti, zodpovídá snad na všechny dotazy, které jste mi za osm let k tomuto tématu položili. Celou jednu část věnuji jednoduchým řešením Gautámy Siddhárthy, řečeného Buddha, mistra v neosobnosti, jehož doporučení jsou užitečná i po dvou a půl tisících let. Jedno, které jsem uvedl už v magazínu Jak být oporou dítěti, je základem schopnosti povznést se nad negativní konání druhých:

Buddha šel jednou vesnicí svých odpůrců. Z klubka rozčilených vesničanů za ním vyběhl jeden, který počal Buddhovi sprostě nadávat. Buddha se zastavil a nechal muže vymluvit. Pak se do jeho zajíkavého dechu zeptal: „Poslyš, když někomu koupíš dárek a on ho od Tebe nepřijme, komu ta věc zůstane?“ Muž, zmatený tou otázkou, zakoktal: „No… přece mně. Já jsem ji koupil, mně patří, mně zůstane!“ Buddha ho pochválil: „Správně. Stejné je to s Tvým hněvem. Já ho nepřijal. Pověz tedy, komu zůstane?“ A s úsměvem odešel.

Franklovo řešení

Viktor Emil Frankl, rakouský neurolog a psychiatr, zakladatel existenciální analýzy, řekl, že o tom, jaký máme život, rozhodují jen z 10 procent události a z 90 procent to, jak si je vykládáme. „Když dvěma lidem vezmete práci nebo střechu nad hlavou, jejich reakce se mohou lišit, ba dokonce mohou být protichůdné. Jeden se zhroutí, druhý změnu pochopí jako příležitost mít lepší práci nebo lepší dům.“ Zmínil jednoho pacienta, který zažil prý vůbec nejhorší kombinaci událostí, jaké na člověka mohou dopadnout. A stejně to bral pozitivně. „Na všem dokázal najít to dobré. Ze všeho nejvíc se těšil na to, až to náročné období překoná. Představoval si, jaký pak bude mít ze sebe báječný pocit.“

Frankl tak už v první polovině dvacátého století učil lidi odhlížet od vnějších okolností a cizích jednání. Nutil je zaměřit se na sebe, na fakta, na hledání pozitivních východisek a tvorbu lepší budoucnosti. Ostatně, i o tom si povíme v Jak vypnout sabotéry v hlavě.

Jak si ale pomoci hned teď? Co když nás hned v pondělí někdo zkusí oslabit? Co když se dostaví zklamání z neočekávaného jednání jiné osoby? Alespoň v kostce pět kroků:

1. krok: Přijmi realitu a odděl ji od fantazie

V naší mysli se potkávají dva světy: svět faktů, které přijímáme skrze smyslové orgány a proudí zvenčí dovnitř, a svět domněnek, jež se projevují opačným směrem – zevnitř ven.

Pak máme problém vyhodnotit, co vlastně je pravda, a za pravdu vydáváme své představy. Nejčastěji jsme zklamáni ne jednáním člověka, ale zklamáním z představy, kterou jsme o něm měli a která se nenaplnila. Viníme druhého, ačkoli bychom měli přemýšlet o sobě a svých očekáváních. Je-li někdo zkrátka grázl, proč jsme o něm měli pozitivní smýšlení?

Jakmile naše fantazie narazí na tvrdá fakta, rádi se litujeme a obviňujeme druhé. Přitom by bylo lepší přiznat mylnou představu, obvinit sebe a politovat druhé. Naše očekávání je totiž v takovém případě zločin, který pácháme na druhých, a následné zklamání pak trest, který zaslouženě vykonáme na sobě.

Ano, je to drsně řečeno. Také je to ale lekce, jak:

  • přestat se zavřenýma očima snít o tom, jaký by druhý mohl být;
  • otevřít oči a přijmout ho, jaký opravdu je;
  • naučit se vděčnosti za to, že jsme POZNALI člověka – že mu spadla maska.

Naučme se správně pojmenovávat. Lhář, násilník, podvodník, manipulátor. Možná nám to nepůjde z pusy, přes představu, kterou jsme o něm měli. Bohužel příliš mnoho lidí nežije s člověkem, ale s představou o něm. Je to jako jíst žluklé máslo s představou, že je čerstvé, a pak ho vinit z našich žaludečních potíží.

Prostě je to agresor, basta.

2. krok: Přijmi, že i on je jen člověk

Možná by si nás měl vážit víc. Možná si tím sám škodí. A možná mnoho dalších možná.

Zkrátím to:

  1. Každý má právo na omyl a zkušenost.
  2. Každý má právo na jakékoli pozdější vystřízlivění z dané chyby.
  3. Každý má odpovědnost za svůj život.

Nesnažme se měnit člověka, který ve svém jednání nevidí problém. Nezměníme ho.

Možná jsme opravdu o hodně zralejší a vidíme dál než on. To ale nemění nic na tom, že on má svou cestu růstu, kterou potřebuje projít.

Možná si z minulosti nese komplexy, a ty si na nás vybíjí. Možná má jiné slabosti, možná je jeho chování řízeným úmyslem. Ani jedno není naše starost. Přestaňme se trápit lidmi, kteří se netrápí pro nás. Náš život je příliš krátký na to, abychom v něm drželi lidi, kteří se zjevně chovají tak, že v něm být nechtějí. Možná toho budou někdy litovat. Možná jednou uznají, že chybovali. I oni jsou prostě jen lidé. Právě proto se učí chybami. Tak jako my.

3. krok: Nebraň se emoční bolesti, naučíš se ji zvládat

Podrobně jsem se tomu věnoval už v knihách 100 nejkratších cest k Tobě a Cítit rozumem, myslet srdcem. Samozřejmě, že zranění druhou osobou bolí. Nelze tomu zabránit. Když se na ulici někdo rozhodne nás udeřit, slovem či pěstí, jeho čin nás zabolí. Stejně tak nás bolí naše vlastní chyba, ta obvykle ještě víc. Jak napsal Rochefoucauld: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“

Jakékoli očekávání není fakt, jen domněnka. Pokud se nenaplní, bylo chybné. Nic víc, ale ani nic míň. Poznání člověka je důležitá informace, která by nám měla pomoci orientovat se ve svém prostředí a zlepšovat svůj život tím, že podle toho upravíme své okolí. Pokud máme dlouhodobě špatný pocit z lidí, kteří nás obklopují, není to jejich vina, ale naše – to my je neopouštíme, potažmo to my jim vědomě věnujeme pozornost, čas, energii, všechno nám tolik drahé. Tato zkušenost nás učí, že nikdy tolik nezáleží na lidech, kteří nás srážejí, ale naopak na těch, kteří nás zvedají.

Pochopme emoční bolest jako signál, že něco potřebujeme změnit. Ne v tom, co je, zůstat. Protože pak nás emoční bolest neopustí a změní se v utrpení. Stejně, jako kdybychom do otevřené rány na koleni sypali sůl. Proč se pak divíme, že nás to bolí, ba i stále víc?

4. krok: Najdi v přítomnosti důvod k vděčnosti

Toto bude klíčová část pracovních úkolů, které najdete v Jak vypnout sabotéry v hlavě. Ukážeme si, jak každá zkušenost může vyústit v pozitivní závěr. Inspirujeme se dětmi a předvedeme si, jak se učit v mysli rychle opouštět bolest a vytvářet lepší budoucnost.

Uvědomme si, že negativní myšlenky nám nikdy nedají pozitivní život. Potřebujeme tudíž někde vzít pozitivní myšlenku, pozitivní pocit. Ten vzniká například právě vděčností. Ti, kdo jsou dlouhodobě nešťastní, přehlížejí všechno, za co mohou být vděční – tvrdí, že nic takového neexistuje. Jenže něco, za co můžeme být vděční, existuje v každé situaci.

Všechno v životě je jako mince, má to dvě strany. Jen proto, že nevidíme tu lícovou, neznamená to, že neexistuje. Možná jsme jen zahledění do rubové. Stačí minci obrátit.

Pak pochopíme, že život s námi někdy třese i proto, abychom se probudili ze sna. Na tuto pasáž se obzvláště těšte v magazínu, který bude již koncem měsíce ve Vaší schránce.

5. krok: Začni tvořit lepší život

Vaše první reakce bude: To nepůjde. To nedokážu. To nemůže mít dobrý konec. 

Tak mluví Vaši sabotéři. V magazínu si přečtete, proč je máte v hlavě a o co všechno Vás v životě připravují. Pochopíte celou genezi člověka i podstatu svých pocitů a strachů.

Naučíte se těm hlasům, které Vás až dosud děsily a odrazovaly, naopak smát a používat je jako odrážedlo do lepší budoucnosti.

Od toho člověka přece nemohu odejít! Bez něj se můj život zhorší! I když mě ponižuje, možná si to zasloužím! Třeba je opravdu chyba ve mně!

Jen poznejte, jak se Váš život změní, až vypnete Sabotéry v hlavě. Strpět ponižování není to, proč jste se narodili. Narodili jste se pro to, abyste PŘEKONALI slabosti plynoucí z ponižování. Abyste tyto lidi vymazali ať ze svého života, nebo ze své hlavy, tudíž vlastně také ze svého života. Protože Váš život tvoří to, co Vám běhá hlavou.

Až se Vás tedy někdo příště pokusí ponížit, vzpomeňte si na Buddhu: Komu zůstane nepřijatý dárek?

Publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě si už nyní můžete rezervovat zde. Nenechte si ujít tisíciletou inspiraci, jak být odolnější v dnešním světě.

Máte v tomto směru problém, se kterým si nevíte rady? Využijte naši diskrétní zónu a možnost konzultovat to, co Vás trápí.

© Petr Casanova