Už nejsem Tvůj hadr! aneb Proč hledáme lásku na špatném místě

„Zachází se mnou jako s hadrem,“ řekla.

Upřel jsem na ni oči. „A proč se sebou tak zacházíš?“

Cukla sebou. „Ne já, TO ON si mě neváží!“

Zopakoval jsem. „A proč si Ty sebe nevážíš?“

Oněměle otevřela ústa. Zřejmě si myslela, že nedoslýchám. Ale já jí chtěl ukázat, proč hledáme lásku na špatných místech – proč se sebou necháme zacházet jako s hadrem.

Zrcadlo lásky

Všichni v dospělosti akceptujeme jen takové vztahy, jaké máme sami k sobě. Jakmile se k nám někdo chová jen trochu hůř, než se k sobě chováme sami, většinou od něj odcházíme – překročil totiž naši mez. A naopak, když se k nám někdo chová jen trochu lépe, než se k sobě chováme sami, většinou s ním zůstáváme. Naše vztahy s druhými jsou tedy přesným odrazem vztahu, jaký máme k sobě. Říkají nám dost nejen o druhých, ale hlavně o sobě.

Kdo zůstává ve špatném vztahu s jiným člověkem, má většinou špatný vztah sám k sobě. Hledá svou identitu, tak se rozhlíží po někom, kdo by ho definoval, kdo by mu dodal to, co mu schází. I lásku hledá zoufale, urputně, ale na chybném místě – vně, místo v sobě.

Jací jsme opravdu

Pohled do zrcadla nikdy není snadný. Nemluvím o pohledu na vlastní tělo, ale na nitro.

Všichni odmalička víme, jak se starat o chrup, pokožku, orgány. Tělesnou hygienu známe, ale když jde o péči o duši, mysl, emoce, tehdy tápeme. Umíme ošetřit snad skoro každou zlomeninu končetiny, ale upřímně: Co víme o první pomoci při zlomenině srdce?

Přitom všichni známe okouzlující začátky, kolébání na růžovém obláčku zamilovanosti. Na druhém dlouho nepozorujeme žádné charakterové defekty, a pokud přece, přehlížíme je nebo bagatelizujeme, protože druhého milujeme. Říkáme tomu bezpodmínečná láska – druhého přijímat bez podmínek, komplexně i s vadami. Časem se tento šlechetný přístup začne měnit. Růžový opar se vytrácí. Kazy v charakteru jsou stále patrnější a viditelnější, hádky kvůli tomu častější. Pár se to více nebo méně snaží překonat. A tady je bod zlomu.

Pokud je charakterový defekt druhého tak velký, že začne systematické ubližování, a my máme zároveň nezdravý vztah k sobě, říkáme: „Nezasloužím si lepší jednání.“ V druhém totiž vidíme svůj vlastní odraz. Vztah je vůbec zrcadlem nás samotných. Ukazuje nám to, co o samotě nikdy neuvidíme. Příklad: Teprve ve vztahu poznáme, že jsme sobci; třeba že se odmítáme dělit nebo že svému partnerovi nepřejeme úspěch. I schopnost komunikace, kompromisu, vytváření konfliktů – to člověk spatří až ve vztahu, zpříma ve svém zrcadle.

Ano, až ve vztahu člověk poznává sám sebe. A čím bližší je vztah, tím blíž je i zrcadlo.

Dej mi štěstí, jinak…

Když během Setkání (mimochodem, do konce tohoto roku jsou jen čtyři poslední termíny) pracuji s lidmi, důležité pro mě je, KDE každý z partnerů nalézá své štěstí, naplnění.

Někdo jej hledá venku, vně své osoby. Například říká: „Šťastný budu, teprve až ten druhý udělá to/řekne tamto.“ Nebo: „Šťastná budu, teprve až vyjde nové bydlení, práce, dítě.“

Kdykoli vkládáme důvod štěstí do něčeho/někoho vnějšího, stáváme se na tom závislými, zříkáme se odpovědnosti, v druhém vytváříme napětí a v sobě paradoxně vlastní neštěstí. Protože nikdy to není vnější okolnost či partner, co nás může udělat šťastnými. To je náš úkol. Tak jako primárním úkolem partnera je šťastným udělat sebe. Jestliže žádáme štěstí po druhém, sami se přepínáme do režimu očekávání. Nenaplňování tohoto očekávání pak zvyšuje náš hněv, pocit „oprávněného“ vzteku, a to všechno pomáhá vytvářet argumenty proti partnerovi, proč je špatný. Ostatně, proto mnozí lidé přeskakují ze vztahu do vztahu.

Není to proto, že by druhý nebyl dobrý. Je to proto, že dobro nenacházejí v sobě. Jakmile máme zastřenou rozpoznávací schopnost vnímat štěstí, byť v každodenních maličkostech, pak ani hromadu lásky zvenčí neoceníme. Pocit štěstí totiž nepřichází zvenčí, ale zevnitř.

A to bychom měli mít na paměti, i když čekáme, že štěstí přijde s naším oceněním zvenčí.

Vím, že mi nedáš to, co v sobě nemám

Mnoho vnitřně nespokojených lidí si myslí, že je druhý zkompletuje. Že když si oni neváží sami sebe, bude si jich vážit druhý. Potažmo že jejich sebehodnotu určuje někdo zvenčí.

S takovými lidmi není snadný vztah. Mnohdy vysávají energii. Snaží se druhého přimět, aby je naplnil. Nemístně žárlí, kontrolují, manipulují, protože se domnívají, že jim druhý něco zapírá, bere, ohrožuje je, přitom jediným zlodějem a ohrožením jsou pro sebe sami. To oni jsou plní neklidu, nevíry v sebe, nelásky. To oni si primárně škodí ve svém nitru.

Když pracuji s lidmi, zdůrazňuji, že aby vztah mohl být zdravý, musí se každý z partnerů učit pracovat s vlastními negacemi, nízkým sebevědomím, vnitřní bolestí. Prostě rozumět sebelásce. Čerpat z ní svou energii pro vztah, ne sát energii jen zvenčí a ze vztahu ji krást.

A proto: Pokud nás vztah opravdu dlouhodobě ničí a vysává, přestaňme ukazovat nejdříve na druhého. Zaměřme svou pozornost v první řadě na sebe. Položme si tyto prosté otázky:

  • Jaký vztah máme sami k sobě?
  • Nejsme náhodou vlečeni nízkým sebevědomím, hněvem, zahořklostí, strachy?
  • Jak vypadá naše identita, kde jsou naše mantinely sebehodnoty?

Tam v Tobě

Nevyčítejme druhým, že si z nás udělali hadr na podlahu. Raději se ptejme sami sebe, proč jsme jim to tak dlouho dovolovali. Fixujme to – je to důležitá otázka.

Potřeba zavděčit se druhým a dostat jejich uznání zvadne, jakmile si uvědomíme, že zdroj energie zvané Láska máme ve svém srdci. Vše končí a začíná tam. Co necítíme v sobě, to nedokážeme dávat ani přijímat. Naopak pokud si dokážeme vážit sami sebe, nedovolíme, aby si nás nevážili druzí, potažmo nedovolíme si nevážit druhých, na kterých nám záleží, protože oni jsou součástí našeho uspokojení, našeho štěstí, naší radosti. Toť Umění lásky.

Nezahrnujme druhé zbytečně otázkami, proč se k nám chovají tak zle. To je jejich karma. Raději nahlédněme, možná bolestivě, protože upřímně, do sebe; sobě porozuměme, sobě odpusťme. Nehledejme klid někde venku. Nenajdeme ho, dokud ho neobjevíme v sobě.

Pochopit sebelásku znamená nedělat nic úmyslně proti sobě. Dokážeme to? Pokud s tím máme problém, řešme ho. Například vraťme se po provázku svého života do minulosti – do bodu, kde se zauzlil; kde se narušil náš vztah k sobě. Možná je tam spolužák, možná rodič, možná učitel, možná naše chyba, za kterou platíme dodnes. Ten uzel je každopádně součástí provázku – našeho života. Nezkoušejme ho ustřihnout, zapomenout, ani to nejde. Musí být rozpleten, to znamená: musíme změnit své postoje, chování k sobě, a to právě od tohoto bodu, příčiny všech následků. Jak toho docílit, popisuji ve dvou po sobě jdoucích a tematicky navazujících publikacích Jak být oporou dítěti a Jak vypnout sabotéry v hlavě.

Nevěřme tomu, že jedině jako ještě větší hadr budeme mít pro někoho vyšší hodnotu.

Naopak, tu hodnotu budeme mít stále nižší.

A nejen pro něj, konečně jeho vem čert, ale hlavně pro sebe.

© Petr Casanova