Proč se věrnost ženy pozná, když muž nemá nic, a věrnost muže, když má všechno

Jak moc litovat odchodu partnera poté, co mu přestalo stačit, kdo jsi?

Čertíte se nad názvem tohoto článku?

Nevěříte, že by muže mohly změnit bohatství a úspěch?

A soudíte, že právě v horších časech přece žena při muži věrně zůstává, ba ještě zvýší svou trpělivost a podporu?

Víte, že v rámci Setkání občas zmíním nějaký případ, který řeším. Tentokrát Vám povím jeden neobvyklý příběh.

Byl jsem na pohádkové svatbě. Můj dlouholetý přítel, Australan, báječný čtyřicátník a ZCELA MIMOCHODEM majitel dvou nepřehlédnutelných hotelů v Praze, si bral shodou okolností mou čtenářku, kterou poznal při jedné z akcí naší seznamky.

Proč zdůrazňuji ZCELA MIMOCHODEM? Protože jsem mu doporučil, aby o svém bohatství na seznamce vůbec nepsal. Víte, není snadné najít životní partnerku, která bude milovat Vás, a ne Vaše peníze, když těch peněz máte spoustu.

Je to podobně těžké jako najít životní partnerku, která zůstane po Vašem boku, když ze spousty peněz najednou nemáte žádné.

JEHO příběh

Jamie měl štěstí na milující partnerky, dokud se mu dařilo.

Jamie, tak si nechá říkat, odmala snil o podnikání v oboru hospitality. Byl přirozeně pohostinný, úslužný. Z jednoho penzionu v Austrálii měl dva, tři, koupil malý hotel, pak větší, druhý, třetí a dnes, ve středním věku, oblétává celou planetu a dohlíží na desítky svých hotelů kongresového typu. V Praze má, jak řečeno, dva.

O výstavní ženy, hořící přáním být jeho drahými přívěsky, neměl nouzi. Tedy, dokud se mu dařilo. Jakmile se Jamiemu dařit přestalo (v podnikání občas musíte šetřit, hlavně když zkoušíte nové cesty a čekáte, zda se uchytí), řekly mu adieu.

Před mnoha lety jsem ho náhodou potkal na ostrově uprostřed Indického oceánu. Byl smutný, ba frustrovaný. Proklínal své podnikatelské prohry, protože mu podle něj braly ženy, které miloval. Jak znáte z Klubu (místo pro ty, kdo se mnou chtějí řešit své problémy), obracel jsem jeho pohled. Učil jsem ho naopak prohry považovat za požehnání, protože ho zbavovaly těch žen, které měly rády jen polovinu jeho příběhu – tu úspěšnou: „Jamie, kdo nehodlá být po Tvém boku v době, kdy se Ti nedaří, nezaslouží si být po Tvém boku v době, kdy se Ti daří.“

Ano, i na Setkáních zdůrazňuji: Skutečnou loajalitu lidí poznáme tehdy, když se nám nedaří. Proto také muž pozná věrnost ženy nejlépe, když najednou nemá nic. A když ona má všechny důvody ho opustit.

Tehdy zůstane, pouze když ho miluje. Pouze ze srdce, ne z rozumu.

JEJÍ příběh

Když Markétin partner mohl mít všechno, na co si ukáže, chtěl mít všechno, na co si ukáže…

Markéta, říkejme jí tak, vždycky snila o úspěšném partnerovi. O muži, na kterého bude moci být hrdá, který si poradí v problémech a který bude nejlepším příkladem jejím dětem. Současně však věděla, což mnoho žen pomíjí, že úspěch nepadá z nebe – muž jej nejprve musí vytvořit, a pak udržovat. Sežere to spoustu času a nervů.

Na začátku Markéta žádného úspěšného muže neznala. A tak začínala s muži, kteří stáli na začátku cesty. Trpělivě je podporovala, až se opravdu stali úspěšnými. Byla šťastná, že jim pomohla, že si jí teď budou vážit a považovat svůj úspěch i krapítek za její. Ale pak… zklamání.

Markétě jsem to vysvětloval u žebříku. Kdo příliš rychle vyběhne na vrchol, kde nikdy předtím nebyl, může najednou podlehnout závrati. Ta se projevuje tak, že se muži zamotá hlava a náhle ani neví, do čí náruče spadl. Markétini muži, jakmile dosáhli omamné slávy, postavení, finančního úspěchu, padali do náručí kolegyní, sekretářek, obchodních partnerek a tu a tam i Markétiných „kamarádek“.

Markéta tehdy znala můj magazín jen proto, že ho darovala svým partnerům jako motivaci, aby rychleji vystoupali hustými mračny ke svým snům. Bohužel, když úspěchu dosáhli, Markétu už přes ta oblaka dole neviděli. Holka se srdcem na dlani poznávala, že skutečná láska a věrnost muže se spolehlivě poznají tehdy, když má najednou všechno.

Říká se totiž sice, že peníze kazí charakter, ale není to pravda. Peníze ODHALUJÍ charakter.

„Mám jen smůlu?“ položila mi Markéta přímou otázku.

„Mám jen smůlu?“ položil mi Jamie přímou otázku.

A tak jsem oběma, aniž by jeden o druhém věděli, doporučil naši seznamku. Jestli se mají najít, najdou se. Tak jako už desítky dalších párů, které došly až k oltáři.

Nejvíc se však potřebovali pročistit. Jinak by přes slzy druhého neviděli.

Proč odchod více bolí toho, kdo zůstává?

Voláš, nebere to. A Ty nevíš, na čem jsi. To je bolest. Mnohem větší, než být sám. A to tehdy, když se snažíš zachránit vztah – ale sám.

„Peníze mi rozbily vztah,“ říkali oba. Jamie i Markéta se však mýlili. Peníze ještě nikdy nerozbily vztah. Vždycky ho rozbil člověk. A kde je rozbití, je i bolest.

Markéta ji cítila, když jednou večer nemohla vsunout klíč do zdířky zámku partnerova bytu. Volala zámečníky a oni se jí vysmáli: „Vždyť jsme dnes na jeho pokyn vyměnili zámky.“

Když zazvonila, otevřela jí jiná slečna a hodila jí na ulici její osobní věci. Partnerovi se nedovolala. Přesto mi říkala: „Nedokážu ho přestat milovat.“ Není divu. Milování jsou emoce, ne rozum. A kdo vnímá druhého jen emocemi, ten často vypadá jako bez rozumu (viz moje kniha Cítit rozumem, myslet srdcem).

Jamie také dlouho hledal někoho, kdo pochopí základní pravidlo vztahu: Nikdy nezraď člověka, který Tě miluje. Protože to zabíjí lásku v lidech. Zrazení lidé mají sklon přestat věřit v lásku. Přitom láska nezrazuje. Láska je naprosto nezávislá na tom, jak s námi druhý jedná. Kdo zrazuje, je jedině člověk (viz moje kniha Protože).

Byly to časy, kdy jsem chlácholil tu Jamieho, tu Markétu. Vysvětloval jsem jim, proč zrada tolik bolí – protože nikdy nepřichází od nepřátel; vždycky přichází jen od lidí, kterým jsme věřili. Ti, kterým nevěříme, nás nikdy zradit nemohou.

Nebo jsem jim vysvětloval, proč najednou v srdci cítíme takové prázdno – prostě proto, že je tam NIKDO; uvědomujeme si totiž, že jsme se zamilovali ne do té konkrétní osoby, ale do představy, za kterou se vydával – do někoho, kdo ve skutečnosti nikdy neexistoval.

Nebo jsem jim vysvětloval, proč se najednou cítíme tak osamělí, nechtění, zbyteční – protože ti, bez kterých nedokážeme žít, najednou dokážou žít bez nás; že nelitují toho, co nám provedli; zkrátka že „nemají srdce“, ve které jsme tolik věřili.

Jak se z takového otřesu vůbec sebrat?

Jak uvěřit, že někdo další může být lepší, když doposud „všichni byli stejní“?

Jak vůbec vykročit s takovým zraněním a vědomím času, který nejde zastavit?

Otočte, prosím, na 2. stránku.