Proč mlčení bolí víc než slova

„Nestihl jsem jí všechno říct,“ hroutil se na chodbě nemocnice, kde právě dohořela svíčka jejího života. Bylo jí 28 let, vlastně to už víte ze včerejšího příspěvku.

M. mi napsala asi před měsícem. Její dopis byl nadepsán „Kdybych mohla ještě jednou žít“. Prosila mě, abych ho zveřejnil, až přijde její den. Zněl:

„Kdybych mohla ještě jednou žít, už nikdy bych neříkala, že dnes byl špatný den, když pršelo, byla zima nebo horko. Že nikdy nesmím otěhotnět. Že je hrozné, když se to stalo. Že je malá strašná, když nespí, a život by byl lepší bez ní. Že je tragédie, když nejde odstranit flek z gauče nebo kalhot. Nikdy bych neříkala manželovi, ať zavře okna v autě, když mám nově udělaný účes, naopak bych teď sama stáhla všechna okna, abych cítila vítr, rozevláté vlasy, jejich ořechovou vůni. Běžela bych s dětmi, klidně v dešti, a nehubovala bych, ať se zastaví a že jsme od bláta, naopak bych se tak ráda smála i plakala. Už nikdy bych je neokřikla, ať po mně neskáčou, když přijdu z práce, že už to stačí ,a hlavně jestli mají hotové úkoly a jsou umyté. Naopak bych je už nepustila z náruče a všem kolem sebe opakovala: ,Jsem šťastná, že tu jsi, mám Tě moc ráda.‘ A hlavně, nechodila bych dál do práce, když jsem začala být nemocná, jen aby mi nějaký ten den nechyběl ve výkazech… Naopak bych si dávala pozor na svoji svíčku, snažila bych se nemarnit ani jedinou chvíli v životě, protože bych už věděla, jak moc je dnešek křehký a že zítřek už může být věčnost.“

Byla plná slov, která potřebovala ven.

Tak jako byl plný slov on, když si uvědomil, že už je opravdu pozdě.

I proto jsem tvořil Vánoční Speciál – abychom si uvědomovali přítomnost a sílu našeho teď, třeba i v komunikaci.

Poklad, který je najednou vidět

Ve Vánočním Speciálu píšu o moderním syndromu neviditelného člověka. Tak se říká jevu, kdy každodenní laskavosti přestávají být vidět, protože se stávají natolik samozřejmými, až jsou všedními. Tak jako člověk, který je denně poskytuje.

Měl jsem případ ženy, která se cítila naprosto zbytečná. Přitom denně od rána do večera pečovala o svou rodinu, ale nikdo si toho už nevšímal. Poradil jsem jí, ať jednou, až bude prostírat večeři, přinese na talíři smrduté odpadky.

„Večeře!“ zvolala jako vždycky. A jako vždycky se ozvalo neochotné bručení. Muž musel přerušit sledování televize, syn počítačovou hru, dcera chatování na mobilu. Mátožně se přišourali ke stolu a vtom vytřeštili oči.

„Fuj, co to je?“ otřásl se syn.

„Děláš si srandu?“ ohrnula nos dcera.

„Zbláznila ses?“ udeřil na ni manžel.

„Ale vůbec ne,“ usmála se žena. „Jen jsem chtěla najít způsob, abyste si něčeho všimli. Že vám celou dobu vařím, takže nemusíte jíst odpadky.“

Opakem lásky totiž není nenávist, ale apatie. Opakem toho, kdy Vám na někom záleží, je stav, kdy je Vám druhý naprosto lhostejný. A to dokáže mlčení.

Zatímco slova jsou jako cihly, z nichž je možné postavit most, mlčení funguje jako zeď. S komunikací má každý vztah šanci. Čím delší je mlčení (a apatie), tím víc šance uvadá.

Kouzelné slovo

Už i tady v Česku známe to kouzelné slovo, které obsahuje prvních šest písmen abecedy. Jako by naznačovalo, že je začátkem, základem, podmínkou každé komunikace.

To slovo je tvořené písmeny a, b, c, d, e, f. Zní feedbacktedy zpětná vazba, reakce či odpověď. Představuje zájem o druhého, informaci, která vyjadřuje, že vůbec a jak dobře nasloucháme. Že si uvědomujeme, že druhý tady je, že stojíme o to, aby tu stále byl, ale také chápeme, že tu zítra už být nemusí.

Feedback říká, že chceme věci posouvat vpřed, řešit problémy a vyjasňovat si nejasnosti. A hlavně že chápeme důležitost komunikace, stačí se rozhlédnout.

Prosím, když už nemáme ústa, pak mějme oči dokořán. A pozorujme kolem sebe, proč je třeba spolu mluvit – proč na to nezapomínat:

1. Pohlédni na děti

Vzpomínáš? Komunikace je první dovednost, kterou jsme se přirozeně učili. Museli jsme. Bez komunikace by náš rodič nevěděl, že máme hlad, když jsme se narodili, že nás něco bolí, když jsme vyrůstali, že něčemu nerozumíme, že něco potřebujeme…

Komunikace byla naše cesta k rodičům. Sbližovali jsme se už tím, že jsme se učili jejich řeč, napodobovali jejich gesta. Ano, už jako děti jsme věděli, jak nutné je porozumět.

Je paradox, že právě to, co se děti učí jako první, dospělí jako první zapomínají. Že když je něco trápí, mají to říct. Že když je něco těší, mají to sdílet. Děti to vědí, dospělí ne.

Rodiče vytáčí, když jejich dítě mlčí, není schopno říct, kde ho co bolí. Sami přitom rádi staví zdi neporozumění a nekomunikace. Proto sledujme děti a inspirujme se jimi.

2. Pohlédni na louži

Někteří lidé mlčí, protože si myslí, že mlčením vyřeší problém. Že když něco nechají být, vyšumí to. Stačí pohlédnout na jakoukoli kaluž. Stojatá voda hnije. A člověka tvoří voda ze tří čtvrtin.

Ano, člověk vystavený mlčení druhého nevyšumí. Jeho srdce sčítá slzy. A jednou začne také mlčet. Ale jinak, navždy. Takové trvalé ticho je vůbec nejhlasitějším křikem člověka. Říká, že už je unavený – nekonečným vysvětlováním, diskutováním, přesvědčováním, obhajováním, zachraňováním. Už nemá sílu na nic, jen rezignovat a také ignorovat.

Každá louže si začne žít svým způsobem. Tak jako člověk, kterého ignorujeme. Nezajde. Naučí se žít bez nás, potažmo s tím, kdo ho neignoruje. Nikdo totiž nemá rád zkaženou vodu. Jde za čerstvou, tekoucí, živou. Ne za mlčením, ale za komunikací.

Učme se tedy rozhýbat stojaté vody (viz klubový článek Jak spolu začít mluvit, když komunikace drhne).

3. Pohlédni na dřevo

Důležité je nejen spolu mluvit, ale také vědět, JAK mluvit.

Stačí pochopit druhého jako živou bytost a vlastní slova jako hřebíky, které zatloukáme do živého dřeva. Cokoli vyřkneme, už nejde vzít zpátky. I když hřebík ze dřeva vytáhneme, zjistíme, že v něm zůstala nevratná stopa. Mysleme na to.

4. Pohlédni na žebro

Eva byla stvořena z Adamova žebra. A ne náhodou. Bůh ji netvořil z hlavy, nechtěl, aby jeden druhému toužili vládnout. Bůh ji netvořil z chodidla, nechtěl, aby jeden po druhém šlapali. Bůh ji tvořil právě ze žebra, protože je nejblíže paži, jež druhého chrání a objímá, a srdci, které dokáže soucítit a pochopit.

Proto se nesnažme komunikovat primárně hlavou. Jinými slovy: Nesnažme se především předpokládat, domnívat se, očekávat. Raději než hlavu používejme jako předobraz paži a srdce. Snažme se při komunikaci objímat a porozumět. Komunikujme zkrátka proto, že jsme odlišní a abychom si byli bližší.

5. Pohlédni na nehty

Vyhýbejme se, pokud je to možné, radikálním koncům diskusí. Vezměme si jako pomůcku své ruce. Když se nehty stanou neúnosně dlouhými, co uděláme? Samozřejmě, ostříháme je. Všimněme si: Ostříháme nehty. Ne prsty.

Zkracujme nedorozumění, které se mezi námi vyskytlo. Neusekávejme vztah jako takový. Na to je vždy dost času. Nehledejme důvody, proč by vztah neměl dál fungovat. Takové je snadné najít. Každý vztah totiž prochází problémy a nedorozuměními. Je pouze o lidech, jestli jsou dostatečně komunikativní, aby překážky zvládli. Kde je vůle, tam je i cesta. A kde oboustranná vůle není, cesta být nemůže.

6. Pohlédni na Shakespeara

V jednom z nejslavnějších dramatů Romeo vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří bezvládně ležící Julii. Myslí si, že je mrtvá. Proto vypije jed.

Romeo nevěděl, že Julie smrt pouze předstírá, aby vyklouzla z vlivu svých rodičů. Neměl ponětí, že zakrátko Julie procitne a uvidí jeho mrtvé tělo. Pochopí, jak děsivě se zmýlil, ale také jak moc ji miloval, až bez ní nemohl žít. A stejně tak si uvědomuje, jak ona milovala jeho a že bez něj také nemůže žít. A já se ptám: Kolik zbytečných problémů, ztrát a prozření by si lidé ušetřili, kdy místo domněnek spolu raději pořádně mluvili?

Proto jsem Vánoční Speciál koncipoval i jako nevšední vánoční dárek těm, s nimiž jsme se rozškorpili, s nimiž chceme vytvářet vztah, u nichž chceme, aby také procitli, zkrátka které nechceme ztratit.

Pokud na Vás Vánoční Speciál nezbude, prosím, držte se alespoň tohoto Desatera:

  1. Mluvme spolu o věcech dobrých i zlých.
  2. Budujme navzájem důvěru.
  3. Buďme k sobě upřímní.
  4. Buďme tu pro druhého – dělejme si na něj čas.
  5. Minulost nechme minulosti.
  6. Vyslechněme i opačné názory.
  7. Přijímejme jako fakt, že nemůžeme být nepřetržitě šťastní.
  8. Oceňujme překážky, které před nás život staví.
  9. Společně je překonávejme.
  10. Buďme druhému nejlepším přítelem.

K tomu všemu poslouží slova více než mlčení. Ta slova, která jsem vložil do Vánočního Speciálu, věřím, že pomohou tam, kde pořád je nebo může být oboustranná vůle.

Už nechci zažít další případy, kde jeden běduje: „Nestihl jsem druhému všechno říct.“

Dokud žijeme, čas pořád je.

Více o Vánočním Speciálu a možnosti jeho objednání pod stromeček najdete zde.

© Petr Casanova