Případ čmelák aneb Proč to, co si o sobě myslíme sami, je důležitější než to, co si o nás myslí druzí

Případ čmelák aneb Proč to, co si myslíš o sobě, je důležitější než to, co si o Tobě myslí druzí

„Co v tomto školním roce potřebuješ zlepšit?“ napsal jsem křídou na tabuli.

Děti sklonily hlavu nad bílý lísteček, jednou rukou začaly psát a druhou si chránit to, co píšou, před zraky ostatních. Věděl jsem, že to ani nemusím číst.

„Sebevědomí!“ „Víc si věřit!“ „Překonat strach!“ měly tam skoro všechny.

Tak vypadalo moje první pondělí mezi dětmi v novém školním roce.

Proč čmelák létá, ačkoli to „není možné“

Jako dítě jsem si myslel, že zvládnu jedině to, co jsem už někdy zvládl. Všeho ostatního jsem se bál. Ptal jsem se druhých: „Myslíte, že to zvládnu?“ Jakmile mi nevěřili, nevěřil jsem si ani sám. Ano, tolik váhy jsem přikládal názoru druhých.

Problém byl v tom, že druzí jednak vůbec nevěděli, co je v mých schopnostech, a jednak byli omezeni svými vlastními představami o tom, co je možné. Aby to děti lépe pochopily, vzal jsem je do parku za školou. Voněly tam květy a létali čmeláci, moji životní hrdinové.

„Víte o tom, že čmeláci nemohou vzlétnout?“ zeptal jsem se dětí. Rozesmály se. Všechny totiž věděly, že čmeláci létají.

Ano, létají. Ale neměli by.

Čmelák totiž váží jeden gram a plocha jeho křídel činí přibližně jeden centimetr čtvereční. Z hlediska fyziky i aerodynamiky je nemožné, aby se takovému hmyzu vzlet podařil. Leč problém je v tom, že čmelák neví, že by podle všech zákonů neměl létat. A tak drze létá.

Dosahuje toho tím, že našel svůj způsob, jak to dokázat. Létá jinak než jiní. Svými křídly mávne v průměru dvěstěkrát za sekundu. Jinými slovy: Musí máknout víc. Potom vytvoří takové množství vzdušných vírů, že se díky nim vznese. Nemožné se stane možným.

Merkurialita sebevědomí

Jak bude patrné z mého podzimního pracovního magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavě, s lidmi pracuji tak, aby se snažili pochopit proměnlivost, merkurialitu, sebevědomí. Chová se totiž jako rtuť. Převaluje se v hlavě – jednou ho máme, jindy je zase pryč, nato se vrací v jiné podobě. Lidé přitom nedostatek sebevědomí mylně spojují s plachostí a introverzí.

Ve skutečnosti nedostatkem sebevědomí trpí i extroverti a křiklouni. Dokonce se stává, že čím víc někdo hrozí násilím a exhibuje, o to menší sebevědomí má a tím víc se přetvařuje.

Navíc merkurialita způsobuje, že sebevědomí, podobně jako například introvertní stránka člověka, není stálé. Někdo je v jednu chvíli uzavřený, posléze otevřený, až explodující.

Proto je přirozené, že máme fáze, kdy si nevěříme vůbec, a pak kdy jsme si naprosto jistí. Dokonce ani praxe a cvik nemusejí odbourat například trému z veřejného vystupování – samoregulací může člověk odstranit zřetelné prvky strachu ze svého projevu, takže před posluchači vypadá sebejistě, ale začíná vždy s trémou uvnitř. Jinými slovy: Můžeme se naučit lépe se ovládat a nepřipravovat se předem o sílu, potřebnou ke zdárnému pokusu.

Ptáte se, jak? Ukažme si 3 postupné kroky:

1. krok: Vnitřní audit sebevědomí

„Nemám sebevědomí!“ Tak plošně obvykle uvažujeme ve chvíli, kdy si nevěříme v jedné konkrétní věci.

Potřebujeme si uvědomit, že to všeobecně není pravda. Že dokážeme mít sebevědomí. Stačí si vzpomenout na situace, ve kterých se sebevědomě cítíme.

Vezměme si papír a rozdělme ho na dva sloupce:

Audit vnitřní sebedůvěry

Začněme pravým sloupcem. Proberme si oblasti, které zvládáme: plavání, kutilství, specifickou znalost, zahradničení, řízení auta, hraní na kytaru. Každý má svá „jistá místa“. Zapisujme je pod sebe.

Sebevědomí je pocit, vnitřní přesvědčení. Lidé, kteří tvrdí, že si nevěří, nejsou všeobecně neschopní; jen si neuvědomují, v jakých oblastech JSOU schopní. Přicházejí takzvaně ze Země nedostatku, to znamená zaměřují se pouze na to, co jim v životě nejde, nevychází, nefunguje. V tomto negativním zacyklení pak mají pocit, že jim nejde nic – jen proto, že nepřemýšlejí o ničem, co jim jde.

Začít sloupcem vpravo znamená osvěžit si v sobě přístup k ocenění, uznání, vděčnosti a vystříhat se lživých a oslabujících domněnek typu „Neumím nic“, „Nejsem k ničemu“, „Nikdy na to nebudu mít“.

2. krok: Semínková metoda

Mysl funguje jako úrodná půda. Co do ní zasadíme, vyroste. Jestli zasadíme pochybnost, vyroste pochybnost. Jestli sebevědomí, vyroste sebevědomí. V psychologii se tomu říká modelace růstu.

Příklad: Nastupujeme do nové práce. Už předem nás stresuje představa nového místa, jiného kolektivu, odlišných postupů, další vnitřní bloky. Přitom jsme ve volném čase klíčovým členem amatérského fotbalového týmu nebo pěveckého sboru (týmový typ), či zdatným kuchařem, který si poradí s rozmanitými surovinami (respektovaná individualita).

Stačí, aby nám někdo vnukl negativní postoj k sobě, a už v nás roste. Připadá nám, že nestojíme za nic, ne proto, že by neexistovala dovednost, v níž dokážeme obstát, nýbrž proto, že ji v negativním rozpoložení přehlížíme – chceme vidět jen to špatné, a tím si svou negativní domněnku o sobě potvrdit. Ano, sebevědomí je vlastně mentální kvalita. Podobně jako štěstí je stavem mysli. Znamená to však umět si zvolit správné myšlenky, místo oslabujících upřednostnit ty posilující. Právě k tomu nám slouží pravý sloupec.

Příklad: Klient uvede, že si věří v přípravě vaječné omelety. Požádám ho o jednu. Pak ale projevím nespokojenost. Zdůrazním, že ji na můj vkus pokazil, přesolil, připálil. Jakmile mi začne věřit, přestane být přesvědčen o tom, že je dobrý v přípravě vaječné omelety. Dokonce i sám bude cítit to, co chci, aby v omeletě ucítil. Jeho pozornost totiž zaměřím negativním směrem. Kdo hledá, najde. Navíc nic, co pochází od člověka, není dokonalé.

Proto je tak důležité, aby i děti více přemýšlely o tom, jak o sobě uvažují a dle čeho samy sebe hodnotí. Zda je pro ně důležitější to, co si o nich myslí druzí, nebo co si o sobě myslí samy. Budou-li chtít na sobě hledat nedostatky, najdou je. Stejně tak budou-li chtít na sobě hledat přednosti, najdou je. Člověk je totiž už takový – má obojí. A obojí se merkuriálně proměňuje podle toho, jak se svými přednostmi i nedostatky nakládá. Levý sloupec tudíž musí být soupisem výzev – strachů, jež chceme překonat. Odvahu vezmeme zprava.

3. krok: Vytvoření přátel z obav

Merkurialita sebevědomí bohužel vždy neznamená, že období nesebevědomí zase přejde a staneme se statečnými a úspěšnými. Ne. Dlouhodobé nesebevědomí může vytvořit vnitřní mentální problém, negativní přesvědčení, které se obrací proti člověku samotnému.

Člověk, který si nevěří, obvykle nekoná. Kdo nekoná, obvykle svůj strach nepřekonává. Naopak, protože pozitivní výsledek nepřichází a ani sám přijít nemůže (bungee jumping za nás nikdo neskočí), v průběhu času se jen utvrzujeme, že „na to nemáme“, s dočasným neúspěchem se sžíváme a měníme jej v trvalý. Ano, vyrovnáváme se s tím, že neumíme uspět, ale ne proto, že bychom to zkusili a neuspěli. Vyrovnáváme se s tím, že to ani nezkusíme. To je nevýhoda času. Ten nás učí s bolestmi žít, zvykat si na ně.

Neúspěšného člověka sice neúspěch bolí, ale dokáže si na něj zvyknout. Čas mu pomůže najít ospravedlnění a dostatečnou výmluvu, aby se o úspěch ani nepokusil. Přitom stejnou energii by mohl vložit do opačné aktivity – najít ospravedlnění a dostatečnou výmluvu pro to, aby se o úspěch pokusil. V tomto by nám měl za pozitivní příklad posloužit čmelák.

Příklad: Každé vystoupení před větší skupinou lidí přirozeně přináší určitý strach a stres. Na výsledku totiž záleží. Organismus nám také strachem a stresem pomáhá. Naše srdeční frekvence se zvyšuje, dlaně se vlhčí, celé tělo pulzuje. Děje se totéž, jako když zvyšujeme fyzický výkon, abychom se posunuli vpřed. Opakuji: Tělo ví, že na výsledku záleží!

I nejlepší řečníci pociťují před veřejným vystoupením úzkost, mnozí i fyzickou nevolnost. Tělo se je snaží všemi způsoby pročistit, osvobodit od všech zdržujících aktů, limitujících myšlenek. Potíme se, aby nás tělo zbavilo toxinů, a myslí proudí katastrofické představy.

To všechno nám má pomoci.

Ti nejlepší řečníci jdou následně na pódium ne proto, že by se nebáli, ale proto, že umějí obejmout svůj strach. Pochopit, že zjitřuje emoce a soustředí mysl na to, co je efektivní a důležité, ačkoli nám to před výkonem připadá opačné. I proto trenéři nejlepších sportovců světa říkají, že zatímco ve fyzickém tréninku dnes už moc rozdílů není, v mentálním ano.

Udělat právě to, čeho se bojíme. A právě proto, že jsme takto překonali strach už víckrát.

Pamatuj: Nejlepší cesta ven je skrz

Kruh rostoucího sebevědomí: Myšlenka „Už se mi podařilo přečkat něco jiného, tak proč by se mi nepovedlo přečkat toto?“ –> strach –> zóna napětí –> uvolnění a rozjařenost –> znovu o něco vyšší sebevědomí.
  1. Náš strach tu není proto, aby nám ublížil, ale pomohl.
  2. Vždycky máme strach, když na výsledku záleží. Proto jsme v napětí a neschopni myslet na cokoli jiného.
  3. Vždycky, když strach překonáme, máme euforický pocit, v hlavě velká ramena a nejraději bychom do toho šli ještě jednou, protože „to vlastně nic není“.
  4. Nikdo cizí nemá ani ponětí o našem skutečném potenciálu, často ho neznáme ani my sami.
  5. Naše limity ukazují jen dosavadní objevené hranice. Náš růst se ukrývá za hranicí našeho pohodlí, tam v zóně napětí. Překonat svůj strach znamená udělat přesně to, čeho se bojíme, s úplným respektem a obezřetností, k jaké nás vybízejí strach a stres.

Člověk je pánem svého sebevědomí. Proto má mysl i tělo. Mysl pochybuje o všem, čeho tělo ještě nedosáhlo. Nemožné se mění v možné tam, kde tělo přesvědčí mysl o opaku.

Trápí Vás odrazující a oslabující „sabotéři“ v hlavě? Věříte, že nejste dost dobří, že život nemůže být lepší, ztrácíte sílu pozitivně myslet a jednat? Nenechte si ujít příští vydání pracovního magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavě. Zasíláme už koncem září.

© Petr Casanova