5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem

Jednou, víte to z mého magazínu, jsem se účastnil velkého setkání, kde bylo možné položit přímý dotaz dalajlamovi.

Zeptal jsem se: Vaše Svatosti, co Vám pomáhá udržet si klid a nadhled?

Dalajlama začal vyprávět starý indický příběh.

Sádhu (asketa – žebravý poutník, který se vzdal světského života, aby dosáhl nejvyššího duchovního cíle) jednou o samotě nabyl velké okultní síly, a tedy i domýšlivosti.

Potkal ho sanjásin (mnich, který se nepoddal žádné náboženské ideologii a nalézá radost v samotném bytí) a povídá: „Pane, slyšel jsem, že jste nesmírně mocný člověk. Dokázal byste zabít tamtoho slona, když se Vám zachce?“

Domýšlivý sádhu se pohrdavě zasmál. Nabral do dlaně prach země a mrštil jej po slonovi. Ten okamžitě padl v agónii a zemřel.

Sanjásin uznale pokynul hlavou a zvolal: „Oh, jak podivuhodnou moc máte, pane! Jak snadno jste slona zabil! Ale – dovedl byste ho zase přivést k životu?“

Domýšlivý sádhu se zase povýšeně zasmál. Zase metl na slona hrst prachu, načež mrtvé zvíře oživlo a vstalo.

Sanjásin uznale pokýval hlavou: „Vaše moc je opravdu zázračná, pane! Ale chtěl bych od Vás jednu odpověď. Právě jste zabil slona a zase ho oživil. Ale co Vám to přineslo dobrého? Jakého zlepšení jste dosáhl?

Jeho Svatost dalajlama

Dalajlama na mě upřeně pohlédl a pravil: „Jakého zlepšení Vy dosáhnete, když se necháte připravit o svůj klid, dobrou náladu, zdravou mysl, spokojené srdce a šťastnou duši?“

Magických 5 sekund

Od toho dne jsem studoval myšlení mnoha velkých lidí a překvapilo mě, že všichni to věděli. Nobel, Eiffel, Einstein, ale i Baťa, Masaryk, Kafka. Víme to samozřejmě i my, jen na to v emočním vzplanutí zapomínáme nebo nám to přijde příliš těžké.

Jen 5 sekund neříct žádné slovo…

Zvenčí se může zdát, že neděláme nic. Přitom naše reakce dokáže být mocnější než slova. Zevnitř nás vyztuží a navenek přesně vyjádří, kdo jsme, kdo chceme být i jak si nás lidé jednou budou pamatovat.

Římský císař Marcus Aurelius (121–180) ve svých Hovorech k sobě zmiňoval, že byl často pod tlakem a sám. Přesto pochopil, že slovo, které neřekne, mu nikdy neublíží. Trvá totiž jen sekundu něco křiknout, ale už nikdy to nevezmeme zpátky. „Dělej všechno tak, jako by to byl Tvůj poslední čin v životě,“ naléhal císař. Zkusme to.

Až…

  • Cizí dítě ušpiní náš čistý oděv…
  • Osaměle žijící soused postrádá někoho, kdo by mu v nouzi pomohl nebo kdo by ho vyslechl, a tak zazvoní vždy na nás…
  • Kadeřnice, prodavačka, úředník dělají chyby kvůli nemocné dceři…
  • Neznámý řidič nás vybrzdí, a ještě udělá obscénní gesto před našimi dětmi…
  • Číšník v restauraci poplete naši objednávku…
  • Přítel zapomene na nejdůležitější událost dne…
  • Trčíme na konci dlouhé fronty k pokladně, která se nehýbe…
  • Někdo naléhavě zvoní uprostřed noci…
  • Kolega hloupě vylije kávu zrovna na dokumenty…

… tehdy, v prvním zatemnění mozku a pudové potřebě nějak reagovat, se nadechněme z plných plic a…

NEVYDEJME ANI HLÁSKU.

Vím, že bychom mohli reagovat plni hněvu, zloby, agrese a necitlivosti. Vždyť jsme přece „v právu“. Mohli bychom vybouchnout, přehánět, následovat své Sabotéry, ubližující hlasy ve své hlavě. Uhodit to dítě, ponížit toho člověka, něco rozbít – jen ať si druhý nese následky. Jenže…

Kdykoli jsem tohle já udělal, po chvíli přišla lítost. Protože Marcus Aurelius měl pravdu. Slovo je jako kámen. Můžeš ho do člověka vmést jako do vody. Ale nikdy nevíš, jak hluboko propadne a zda vůbec ho ten člověk někdy vytáhne ven.

On i já jsme jen lidé a nic lidského není dokonalé. Natož naše první emoční reakce.

Miluju řeky, to přírodní memento. Balvany v nich mi připomínají slova, která jednou mrštíš, ale už nevytáhneš zpátky.

Po těch 5 sekundách…

Kdykoli jsem podlehl okamžitým emocím, přeháněl jsem. A přeháněním jsem nikdy nezískal nic pozitivního. Naopak hodně jsem pokaždé získal opakem – pochopením, laskavostí a empatií.

Stačilo jen po dobu 5 sekund upouštět páru a nakonec říct:

  • „To je v pořádku…“ (vylekaným rodičům toho dítěte)
  • „Samozřejmě! S čím potřebujete pomoci?“ (tomu sousedovi nebo komukoli „obtěžujícímu“, kdo svou žádostí vyjadřuje to úžasné – že má ke mně důvěru)
  • Gesto ukazující „Omlouvám se“ nebo „To by se mohlo stát i mně“ (každému, koho by šlo pro jeho momentální bolest, slabost, chybu tak snadno ponížit…).

Pokusme se být ne šílení, ale naopak klidní. Ne přecitlivělí, ale soucitní. Pochopme, že každá situace nemusí skončit naším vítězstvím. Že den nemusí jít cestou, kterou jsme si vysnili, a přesto to může být cesta, která nás posílí víc, než jsme vůbec doufali. Naučme se neztrácet energii, naopak ji vytvořit třeba tím, že se prostě v takové chvíli – usmějeme.

Nááádech, výýýdech

Jeden hluboký nádech…

Jeden dlouhý výdech…

Právě to trvá 5 sekund.

Vypadá to jako nic, ale změnit to může úplně všechno.

Jednou jsem spěchal na důležité pracovní jednání. Zabrzdil jsem a zezadu do mě vrazila svým autem nějaká žena. Svět mi zrudl před očima. „Tak… jednání v tahu, opruz s čekáním a vysvětlováním policii, odtah, řešení opravy, pojišťovna… A to všechno kvůli jedné náně!“ bobtnal jsem.

Jako papírový čertík na pérku z krabičky jsem vyskočil z auta a chtěl jí plivnout do tváře všechno, co se ve mně nahromadilo, zlomit ji svou reakcí, protože věci už nemohly být horší, myslel jsem si, a v tom… mi došlo, že horší být mohly.

Stačilo pět sekund, které uběhly, než jsem se odpásal a doběhl k jejímu oknu, když jsem spatřil ženu a její slzy. Její neštěstí, bolest, a hlavně strach. Došlo mi, že nejen pro mě, ale i pro všechny kolem mě je něco v životě důležité. Místo nevraživosti přišel soucit. Místo „Náno pitomá!“ vyšla jiná dvě slova: „Potřebujete pomoct?“

Od té chvíle se snažím na lidi reagovat tak, jak bych si přál, aby oni reagovali vůči mně. Poznal jsem, že ublížit neznamená projevit sílu, ale slabost. Protože síla znamená situaci ne zhoršit, ale zlepšit.

Pochopil jsem, jakou moc mají porozumění, soucit, vděčnost, láska. Že dokážou změnit nejen situaci, ale i mně samotného. Říká se tomu empatie – schopnost vidět očima druhého a cítit srdcem druhého.

„Děkuju,“ řekla mi nakonec ta žena a já si od té doby pamatuji, že kdykoli chci zaburácet „Nenávidím Tě!“, měl bych se spíše zeptat: „Nevím o Tobě příliš málo?“

  • O lepší sebekontrole své mysli je moje nová publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě. Obsahuje pracovní listy, kde můžete sledovat svůj postupný pokrok v plnění konkrétních výzev. Pokud Vás zajímá i předchozí vydání Jak být oporou dítěti, ještě máte příležitost k zakoupení zde.

© Petr Casanova