7 vztahů, které nikdy nechtěj zpátky

Se starším synem jsme šli po pláži.

„Tati, co mám dělat, abych si udržel holku, o které jsem snil?“ vyhrkl najednou.

Mlčky jsem se sehnul a nabral plné dlaně písku. Pak jsem je zvedl před jeho oči.

Pravou hrst jsem vší silou sevřel, až se stlačený písek mezi prsty sypal ven.

Levou dlaň jsem naopak volně otevřel jako misku. Písek na ní zůstával všechen.

Syn chvíli přemýšlel, pak se usmál. „Už chápu.“

Jak píšu ve svých knihách, mám rád vztahy, kde jsou okna i dveře dokořán. Odkud může partner kdykoli svobodně odejít, pokud chce. Na mně je chovat se tak, aby se každý večer do vztahu chtěl vrátit. Ne musel, ale chtěl. Proto, že pochopil, že pro něj má hodnotu, že je mu ve vztahu lépe než samotnému. A totéž platí pro mě.

V mauricijském hlavním městě Port Louis jsem míjel žebráka. Nedávám peníze. Do jeho natažené dlaně jsem vložil sendvič, zakoupený u protějšího stánku.

Poděkoval. Zašel jsem za roh a odtud pozoroval, co se sendvičem provede. K mému údivu ho pečlivě zabalil do ubrousku a jako svátost položil vedle sebe. A žebral dál.

„Vy ho nebudete jíst?“ zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Můj kamarád má dnes narozeniny. Tohle bude můj dárek.“

„Sendvič?“ zasmál jsem se.

Zvážněl. „Ano, sendvič. Všechno, co mám.“

Ten večer jsem usedl na jetty, dlouhé opalovací molo vybíhající z hotelové pláže až nad oceán, a přemýšlel o lidech, kteří i bez majetku pořád mají přátelům co dát.

Také jsem se díval na páry, rodiny i skupiny přátel, večeřící na loučemi osvětlené pláži, a zjišťoval, jak je důležité mít kolem sebe správné lidi. Jak nevadí být sám, ale vadí cítit se osaměle. Mezi těmi slovy jsem vnímal rozdíl – mezi samotou jako stavem, kdy jsme sami a může nás to naplňovat, a osamělostí jako stavem, kdy se cítíme sami třeba vedle někoho druhého a vyprazdňuje nás to. Nechybí nám něco kolem nás, ale přímo v nás.

A tehdy jsem cítil, jak je lepší být sám než vedle někoho, s kým se cítím sám.

Jaké vztahy to jsou? A proč je nechtít zpět?

1. vztah: Živený jen jednou osobou

Tím myslím vztah, kde pořád jen jeden dělá první krok. Kde pořád jen jeden chápe, že vztah je jako zahrada – musí se opečovávat, jinak zaroste býlím a přestane nést ovoce.

Je to vztah, do kterého jenom jeden vkládá svou energii, nápady, lásku, komunikaci a ten druhý vše jenom bere. V takovém jednosměrném vztahu bohužel časem energie, nápadů, lásky i komunikace ubývá. Ne proto, že by ten první už přestal chtít dávat, ale proto, že časem už nemá co. Aby mohl dávat, potřebuje také dostávat. Nikdo nemůže dlouhodobě dávat to, co se mu nevrací.

Jak píšu na obalu své první knihy 250 zákonů lásky, vztah je jako dvojkolo. Není možné, aby se jeden snažil šlapat a druhý pouze stál na brzdě. Bicykl pak nejede.

2. vztah: Vzniklý jen proto, aby naplnil nešťastného člověka

Jak uvádím v Dvanácti srdcích, knize o nefunkčních/nezralých vztazích a cestě z nich, vztah se podobá řetízku, který tvoří dva články. Řetízek se přetrhne vždy v nejslabším místě – tam, kde nevydrží slabší článek. A to bez ohledu na to, jak silný je ten druhý.

V pohádkách existuje princ, který se protluče zahradou pichlavých růží a vysvobodí nešťastnou Růženku. V reálu života neexistuje člověk, který by přišel a ukončil bídu, nudu nebo neštěstí jiného člověka. Štěstí totiž nepřichází zvenčí, ale naopak zevnitř.

Kdo je nešťastný, protože mu schází schopnost vážit si malých věcí, toho nedokážou udělat šťastnými ani velké věci. Velké věci jsou totiž tvořeny těmi malými. A nikdo zvenčí není schopen vložit do člověka to, co v sobě nemá, respektive odmítá mít.

Žádné světlo zvenčí neukončí temnotu, kterou má člověk uvnitř. To může jen on sám – vlastním vnitřním světlem, složeným z paprsků vděčnosti, pokory a nadhledu. Kdo v sobě neuzavřel minulost (a třeba proto je nešťastný), nemůže očekávat, že za něj jeho minulost uzavře někdo druhý. Vnáší-li své neštěstí, svůj neřešený problém do nového vztahu, pak partnera a nový vztah hned od začátku zatěžuje něčím, co nemá řešení v páru, pouze u něj.

Chce-li někdo ve vztahu přijímat štěstí, nejprve si musí oprášit schopnost takového příjmu – akceptovat život, jaký je, a učit se hledat nejen stinné, ale i světlé stránky v každém dni. Pokud mu toto schází, najde čerň i na vztahu, partnerovi, každém společném dni.

Jak využít období porozchodové samoty k sebevyrovnání s minulostí, o tom je kniha 100 nejkratších cest k Tobě.

3. vztah: Ignorující potřeby partnerů

Všichni vstupujeme do vztahu proto, aby nám bylo lépe než o samotě – abychom ve dvou byli silnější, naplněnější, moudřejší. Nikdo není dokonalý, ale také žádní dva lidé nejsou shodní, což znamená, že naše nedostatky mohou být vykryty přednostmi toho druhého, a naopak – víc hlav víc ví. A hlavně, druhý nás může podpořit, zvednout, obohatit jiným úhlem pohledu v době naší emoční krize, a naopak. Problémy v páru dostávají úplně jiné světlo, jestliže je partneři využívají ke svému posílení, ať už díky vědomí „Hurá, pomohl jsem druhému“ (hrdost a smysluplnost), nebo „Hurá, pomohl mi druhý“ (bezpečí a jistota).

Špatné je, když jedinci v páru přestanou koexistovat. Když začnou jeden druhého omezovat, obviňovat, ignorovat. Když se přestanou zajímat o to, co druhému vadí, co jej těší, o čem sní, čím mu mohou pomoci. Když se začne stírat rozdíl mezi pojmy podporovat a muset podporovat. Když je ze vztahu vězení a povinnost, tedy nesvoboda a nechtění.

Tehdy se dva spoluhráči mění v protihráči. Sedí v jedné loďce, ale pádlují proti sobě. Loď proto stojí na místě, jelikož se oba vysilují bojem proti sobě, a časem se i převrhne.

Nad vším, co bylo na začátku, se zavře voda. A to jen proto, že – jak píšu v Protože, knize o zvládání těžkých krizí – ti dva zapomněli, že ve vztahu neexistuje jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy pouze buď dva vítězové, nebo dva poražení. A oni se rozhodli prohrát. 

4. vztah: Stavěný na dokonalém očekávání

Idealismus, směr vycházející z hledání ideálu, dokonalosti nebo bezchybnosti, nepatří do reálného lidského života. Člověk totiž není ideální, dokonalý, a už vůbec ne bezchybný.

Idealisté proto bývají nešťastní, protože hledají ideálního partnera a nemohou uspět – on totiž neexistuje. Nedochází jim, že ve šťastných vztazích se lidé milují a oceňují ne proto, že by byli dokonalí, ale navzdory tomu, že dokonalí nejsou. Dokonalým dělá vztah to, že dva nedokonalí jedinci pracují na svém zdokonalování. Přijímají chyby jako součást růstu.

Tolik k dokonalosti. A nyní k druhému zmíněnému slovu – očekávání.

Čím méně očekáváme od člověka, tím šťastnější můžeme být. Proč? Protože nikdo jiný nedokáže myslet a jednat tak, jak předpokládáme – nikdo jiný totiž není MY. I když se domníváme, že právě náš způsob je ten jediný správný a možný, je to jen klam. Nikdo na světě nebude stejně jako my dávat, milovat, chápat a odpovídat. Nedělá ho to horším, než jsme my, pouze jiným. Proto také vstupujeme do vztahu. Najít někoho stejného jako my, jakkoli je to při lidské rozmanitosti nemožné, by bylo i zbytečné. My už sebe máme. Co potřebujeme, není to samé druhé Já, ale člověk, který nás doplní – má to, co my nemáme.

Nejzbytečnější zklamání ve vztahu jsou zaviněna idealistickými očekáváními. Očekávání je zločin, který pácháme na druhých, a zklamání trest, který potom vykonáváme na sobě. Přemýšlejme o tom. Odstraníme-li vlastní domněnky, co by někdo jiný měl či neměl podle nás dělat, snížíme svou frustraci a utrpení z následného zklamání, že to nedělá.

Neusilujme o to, aby se v našem vztahu sešli dva dokonalí lidé. Raději se snažme, aby se v něm sešli dva nedokonalí lidé, kteří ovšem respektují nedokonalost a jinakost druhého.

5. vztah: Zneužívající stará provinění ke stále novým obžalobám

Chybujeme, ano. A za chybu patří trest, jistě. Už na právnické fakultě jsme se ale učili, že nikdo nesmí být dvakrát trestán za tentýž prohřešek. V realitě života jsou však lidé nuceni opakovaně pykat za jednu chybu. Především manipulátoři si libují v tom, aby na partnery vytahovali jejich staré chyby, drásali jejich nezahojené rány a obnovovali dávné bolesti – jako by pořád chyběla ještě jedna omluva… Jako by utrpení nemělo být nikdy ukončeno.

Manipulátoři vítězí proto, že každý děláme chyby a všichni se pak cítíme vinni. Trápí nás minulost, kterou nelze vrátit ani změnit, přitom je nám opakováno, jak moc jsme ublížili. Manipulátoři rádi sahají do našich třináctých komnat, které jsme jim v začátcích vztahu s důvěrou svěřili, a ani nás nenapadlo, že by je někdy zneužili proti nám. A právě to milují.

Nevracejme se, prosím, do vztahu, kde někdo nestrávil naši minulost. Ať se v ní stalo cokoli, jsme-li ponaučeni a rozhodnuti stejnou chybu neopakovat, pak už nejsme stejní jako v minulosti, ačkoli minulost je samozřejmě nadále součástí našeho života, naší historie. Kdo neakceptuje minulost člověka, nepřijme ani člověka samotného. A přijmout člověka bezezbytku znamená především už nikdy proti němu nepoužívat jeho bolestnou minulost.

6. vztah: Prosycený lží

Vztah stojí na důvěře. Bez důvěry vztah umírá. Jednou narušená důvěra se většinou už spravit nedá. Je jako zranění na špatně hojitelném místě. A zranit ji lží je čirá hloupost.

Jak píšu v Cítit rozumem, myslet srdcem, knize o osudových vztazích, které nepotkáváme náhodou, lež není chyba, omyl. Lež je rozhodnutí, úmysl. Lhát totiž znamená vědět, že nemluvím pravdu a že za lež mohu zaplatit. Sice mohu věřit, že jsem tak dobrý lhář, že se na lež nepřijde, potažmo že jsem tak dobrý lhář, že se i z odhalené lži vylžu. Ve výsledku to znamená v každém případě ke lži přidávat lež další – ať už mě lidé odhalí, nebo ne.

Základní hloupostí lháře je to, že lže i sám sobě. Myslí si, že může nepřetržitě lhát, a i když bude odhalen, lidé mu pořád budou věřit. To je ale klam. Lež v jeho vidění světa vyřeší přítomnost, jenže nemá budoucnost. Je tak hloupá a početně nevýhodná, že stačí, aby se přišlo na jednu jedinou ze všech lží, a od té chvíle už budou navždy zpochybněna všechna slova lháře, i kdyby tisíckrát mluvil pravdu.

A že se na lež přijde, to je jasné. Lidé totiž mají nejen sluch, ale i cit. Cítí vibrace a slova mají jak obsah, tak formu. Energie při komunikaci nelže.

Proto se nikdy nevracejme do vztahu s lhářem. I když nás bude stokrát přesvědčovat, že se změnil, pak jedině v tom, že najde nové způsoby lhaní. Lež totiž není chyba, omyl, přeřek, opomenutí, nezralost. Lež je vědomý čin, obraz lhářova myšlení a přístupu k nám i všem dalším. Upřímný nepřítel je vždy lepší než falešný přítel. Proto si méně všímejme toho, co partner říká, a více toho, co dělá. Slova totiž mohou lhát, ale činy vždycky mluví pravdu.

7. vztah: Odložený na zadní hořák

Na zadní plotýnky sporáku vždy odkládáme vaření, které nemá prioritu. Se vztahem tohle nedělejme. Mít vztah je sice náročné, stojí to čas, energii i sebeobětování, z dlouhodobého pohledu se to ale vyplatí – máme-li partnera, který také vztah neodkládá „na později“.

Přirozeně, ve vztahu je třikrát víc problémů než o samotě. Jsou v něm problémy naše, partnera i společné. A všechny je důležité řešit. Neřešené problémy jsou jako želatinoví medvídci, ponoření do sklenice s vodou. Bobtnají. Neřešené problémy rostou a množí se.

Ti, kteří kvůli tomu ze vztahů nebo od problémů utíkají, se jinde nebudou mít lépe. Život je totiž plný problémů, a právě jejich řešením se učíme a zdokonalujeme. Od problémů tak de facto nejde utéct, protože pak tím hlavním problémem svého života jsme my sami – a naše neochota život pochopit.

Věnujme tedy druhému čas, energii a soustředěnou pozornost. Jsou to ty nejdražší dary, které si můžeme vyměnit.

Máte s tím ve vztahu problém? Nemůžete najít takového partnera? Říkáte si, kde sakra dělám chybu? Nahlédněte do knihy, která Vám může právě teď pomoci. Přehled je zde.

Kteroukoli z mých knih seženete pouze zde.

Zajímá Vás můj názor na Vaši konkrétní situaci, a to při osobním setkání? Poslední zbývající termíny možných setkání v tomto roce jsou zde.

© Petr Casanova