Proč chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba, ale rozhodnutí

Proč chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba

Lidé mají hodně společného s květinami.

I jeden ke druhému přistupujeme jako ke květině.

Nemluvím o lidech, kteří po druhých šlapou. Ti květiny nemilují.

Mluvím o lidech, kteří říkají, jak květiny milují. I to slovo „Miluji!“ má ale dvojí obsah.

Někdo miluje květiny natolik, že je trhá, uzavírá doma, pomalu zabíjí.

Skutečně milovat květiny ale přece znamená zalévat je, těšit se z toho, jak prospívají, kvetou, neuvadají.

O lidi, tak jako o květiny, je potřeba se starat. Když si tohle neuvědomujeme, o člověka i květinu přicházíme. Navždy. Nejde to vrátit. Mrtvou květinu totiž už nemá smysl zalévat.

Chyba a „chyba“

Ve své základní knize o lidském zrání Dvanáct srdcí zmiňuji, že mě vyhledávají dva typy lidí, kterým nevychází vztah, kterým uvadla květina. Oba mluví o chybách.

Ti první se trápí pro partnera, který se netrápí pro ně. Hledají chybu v sobě, ale také vyčítají chybu druhému: Jak je možné, že si mě neváží, když dělám maximum?

Ti druzí stojí často na opačné straně. Jsou to ti, kteří si hodnotu milující osoby uvědomili až pozdě – až poté, co ji ztratili. A chtějí ji zpátky. Ano, jsou lidé, kteří si hodnotu toho, co mají, neuvědomí, dokud o to nepřijdou. Vědí o chybě v sobě, ale obvykle vyčítají té dříve milující osobě, že už o návrat do vztahu nestojí (viz případ Jak se z Prosím, vrať se stane Promiň, už se nevracej).

A tak dnes napíšu něco o chybách a „chybách“.

Být s mrtvou květinou

„Promiň. Už nebudu zalévat ,mrtvou květinu‘,“ vpálila mu do obličeje a definitivně odešla.

Cítil se strašně. Uvědomoval si chybu – že si až pozdě uvědomil její hodnotu –, ale děsné bylo, že už ji nemohl vrátit, změnit, napravit. Bohužel, měl k tomu dost příležitostí dřív. A všechny propásl.

Člověka nesnižuje to, že dělá chyby. Chybovat je lidské. Ale klíčové je z chyb se ponaučit. To znamená neudělat jednu chybu dvakrát. On to porušil pokaždé.

Když seděl proti mně, zlobil se. „Přece KAŽDÝ děláme chyby. Nemůže mě opustit proto, že dělám chyby. Chlapa bez chyb nenajde,“ hartusil ve svém strašlivém omylu.

„Ženy nás,“ řekl jsem, „neopouštějí proto, že bychom udělali příliš mnoho chyb. Ale proto, že stejnou chybu děláme vícekrát.“

„Ale i opakovaná chyba je pořád chyba!“ vykřikl.

„Ne!“ uťal jsem ho. „Chyba, kterou uděláme podruhé, už není chyba. Je to už dobrovolné rozhodnutí. Děláme-li chybu, nevíme, co obnáší. Opakujeme-li jednání, o kterém víme, že je chybné, není to omyl, ale vědomá, úmyslná volba. Stejné činy totiž nemohou přinést jiné výsledky. Stejné činy točí člověka v kruhu, zastavují vztah na místě. K tomu, aby se vztah rozvíjel, není nutné to, aby neměl žádné chyby – takový ani neexistuje –, je však nutné, aby se jedna chyba nedělala dvakrát. Neopakovat chyby je jediná cesta vpřed.“

Svěsil hlavu. „Takže já jsem zůstal na místě a ona chtěla jít vpřed.“

„Jsi pro ni mrtvá květina,“ dodal jsem. „Ačkoli Ti věnovala energii, neposunul ses.“

„Dá se takový vztah oživit?“ zeptal se.

„Oživit mrtvou květinu?“ usmál jsem se. „Lepší je zasadit novou, lepší.“

Povzdechl si. „To znamená jediná cesta pro ni je nový, lepší člověk.“

„To každopádně,“ udržoval jsem ho v napětí. „Ale neznamená to, že jediným řešením pro ni je jiný muž. Můžeš to být i Ty, ale sám musíš být nový, lepší. Otázka je jediná – a s odpovědí na ni Ti nepomůžu. Zní: Dokážeš být nový, lepší?“

Být s duchem

Druhým hostem u mého stolu byla ona. Odešla od mrtvé květiny. Ale šťastná nebyla.

„Chybí mi,“ řekla.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nevěřím.“

Udiveně vzhlédla. A tak jsem dodal: „Nevěřím, že Ti chybí člověk, který pořád opakuje tytéž chyby. Který Ti pořád ubližuje, pořád lže, pořád Tě zrazuje.“

Uznala. „Nemohu s ním být… Ale ani bez něj.“

Usmál jsem se. „A povím Ti proč. Protože Tobě nechybí mrtvá květina, ale zdravá. Ten, koho nejvíc miluješ, se paradoxně stal tím, kdo Tě nejvíc zraňuje. Nechceš žít s takovým člověkem, také s ním už nežiješ. Žiješ ale s představou o takovém novém, lepším člověku. Žiješ s jeho duchem.“

„Ale já ho chci zhmotnit!“ vykřikla.

Mlčky jsem přikývl. Opravdu ho milovala, protože nejzvláštnější na lásce je, že dokážeme milovat nemilovatelné. Prominout neprominutelné. Věřit v neuvěřitelné. Doufat v to, co se zdá beznadějné. Proto u mě byla.

Jako bych měl být džin, který splní její přání. Jenže já džin nejsem. Ale vím, jak se lidé mohou stát svým vlastním džinem. Jak on i ona mohou mít to, po čem touží. Jak se jí zhmotní jeho duch – přesně tak jako se jemu zhmotní její duch.

Kde je oboustranná vůle, je oboustranná cesta.

„Jak tomu mám pomoci?“ ptali se mě oba nezávisle na sobě.

Řešíte si v sobě podobný problém? Obraťte, prosím, na 2. stránku.