Jak po ráně žít dál: 20 pohledů Květy Fialové na (sebe)lásku

Květa Fialová

V Klubu jsem o víkendu řešil případ, kterému se v psychologii říká kolotoč. Prožijete určité trauma (těžký rozchod, bolestnou zkušenost, velký pád) a pak dlouho nemůžete najít sami sebe. Jen si stále dokola oživujete šťastné vzpomínky, vztažené k minulosti, bolestná uvědomění, vztažená k minulosti, nebo sebezničující domněnky, vztažené k budoucnosti. Nedokážete se jakkoli pozitivně rozptýlit. Je to křeč v hlavě i srdci.

Trápí Vás, že to nejde změnit. Litujete chyb, které nejdou vrátit. Vyčítáte si čas, který jste prožili po něčím boku nebo obětováním se pro někoho, kdo to neocenil a nakonec Vás hodil přes palubu. Nevíte, jak vůbec pokračovat dál. Cítíte se jako po vystoupení z divokého kolotoče. Točí se Vám hlava a chcete se zachytit. Jenže nemáte koho. Padáte.

Bezpodmínečná sebeláska

Lidi, kteří se na mě obracejí v rámci Klubu, učím zvláštní formě sebelásky. Bez ohledu na to, co se stalo, nepoškozovat se. Když nevede cesta zpět, hledat nejlepší cestu vpřed. A rád to ukazuji na konkrétních případech lidí, kteří také mohli odepsat svůj život, aby se traumatu zbavili, ale neudělali to. I když čas nezhojí bolest, pouze naučí s bolestí žít, sebeláska bez podmínek (ať se stalo cokoli, prostě mít se rád a pomoci sám sobě) může změnit člověku život, protože změní pohled na události, jež se staly, a hlavně na sebe.

Mezi příklady uvádím například paní Květu Fialovou, ženu, kterou většina lidí znala z televize či filmového plátna jako krásnou herečku. Ona ale byla hlavně krásný člověk.

Přezdívali jí Květina. Nejen podle křestního jména. Tak jako květina byla křehká, něžná a dávala lásku. Bezpodmínečně. Říkala: „Květiny nepřemýšlejí, před kým mají rozkvést. Prostě otevřou květ a voní. I když po nich pak někteří lidé šlapou.“

Její postoj byl obdivuhodný při vědomí toho, co prožila v necelých 16 letech. Sovětští vojáci-osvoboditelé si s koncem druhé světové války rádi brali to, co viděli, bez ptaní, buď jako válečnou kořist, nebo odměnu. Květu si vzali hned dva. „To bylo poprvé, co jsem tatínka viděla bezmocí plakat.“

Prvního září to bylo 90 let, co se narodila. Naposledy jsem s ní rozmlouval, když jsem psal knihu Dvanáct srdcí (2016), zaměřenou na schopnost nepoškozovat se po těžkých rozchodech a ztrátách, při osamělosti uvnitř vztahu. Ptal jsem se jí tehdy, proč po této zkušenosti nezatrpkla vůči mužům, jak v srdci znovuobjevila lásku i vůči sobě samé.

Jejích 7 odpovědí nezapomenu:

1. „Nepřestala jsem věřit v Boha. Naopak. Řekla jsem si: Když mě Bůh k peklu dovedl, tak mě peklem také provede.“

2. „Je snadné začít se nenávidět a těžké začít se milovat. Jenže to je princip celého života. Všechno dobré se nám dosahuje tak těžko a všechno špatné tak snadno.“

3. „Nejbolestnější lekce jsou v životě nejdůležitější. Tahle mě naučila nechat být to, co se stalo. Přijmout to. Začít se vzpírat znamená beztak jen dojít k poznání, že nic jiného než přijmout to člověku nezbývá. Ale vzpírající se člověk to vnímá jako své oslabení. Zatímco ten, kdo lekci přijme se vztyčenou hlavou, zesílí.“

4. „Bez ohledu na to, co se nám děje, snažme se, aby naše láska byla silnější než náš hněv. Pak totiž do našeho života vstoupí buď jedno, nebo druhé.“

5. „Karma je jednoduchá. Když máme dobré myšlenky, říkáme dobrá slova a děláme dobré věci pro druhé, vrátí se nám to.“

6. „Dělejme, co je správné. Ne, co je snadné.“

7. „Jsme-li silní, můžeme procházet tím nejhořčejším, a sami nezahořkneme.“

Vysvětlovala mi rozdíl mezi mít rád a milovat. „Copak je to láska, když se na někoho upínáme a stáváme se na něm závislými? Copak je to láska, když toužíme být zdrojem něčí radosti a štěstí, ale sami je neumíme načerpat? Copak je to láska, když se bojíme druhého zeptat, abychom náhodou neslyšeli odmítavou odpověď, když se ho zdráháme pohladit, svěřit se mu, něco spolu naplánovat? Copak láska je bolest a strach?“

To mi paní Květa klidně říkala a laskavě se usmívala. Ne rty, ale doširoka otevřenýma očima, která byla okny do duše. Pamatuji si těchto jejích 7 myšlenek ohledně vztahu:

8. „Nepotřebujeme někoho, kdo nás bezezbytku doplní, ale bezezbytku přijme.“

9. „Životní partner není ten, s kým jsme nejdéle, ale ten, kdo jednou vstoupí do života se slovy ,Jsem tady pro Tebe‘ a pak to každý den prokazuje.“

10. „Dlouho jsem se vyhýbala mužům, ale zároveň jsem si říkala, že si přece zasloužím být s někým, kdo mi pomůže být šťastná. Tedy s někým, kdo mi naopak nebude ztěžovat život, kdo mě nebude zraňovat.“

11. „Postavila jsem si to v hlavě takto: Budu sama tak dlouho, dokud nepotkám člověka, který si mě opravdu zaslouží.“

12. „V lásce a sebelásce není nic těžšího než nechat odejít to, co Tě trápí, a vyčkat na to, co si zasloužíš.“

13. „Je těžké nechat odejít to, co nás kdysi dělalo tak šťastnými. Je i komické uvědomit si, kolik námahy vydáme na to, abychom něco získali, poté kolik na to, abychom to udrželi, ale vůbec nejvíce na to, abychom to nakonec nechali být.“

14. „Mnohokrát jsem milovala nešťastně, tedy neopětovaně. K tomu, abych v tom nemarnila čas, mi pomohla jednoduchá úvaha: Když mohu tolik milovat nemilujícího člověka, o kolik víc budu jednou milovat milujícího člověka?“

Od fatálního prožitku v necelých 16 letech si prý přála být hlavně šťastná. Vnímala sebe samotnou jako bytost, které bylo ublíženo, a zasloužila si obejmout. „Chovám se k sobě tak, jak bych si přála, aby se ke mně teď chovali ti nejlepší rodiče,“ usmívala se. Ačkoli jsou její pohledy neobvyklé, protože bezpodmínečné, inspirují člověka k lásce, která je jiná než běžná závislost na druhém. Paní Květa totiž zmínila i těchto 6 námětů:

15. „Nikdy nedovolme, aby naše štěstí záviselo na něčem, co můžeme snadno ztratit.“

16. „Pravá láska není o vlastnictví, ale o vděčnosti. Není o nárokování, ale naopak oceňování člověka, který i když na něj nemáme nárok, zůstává po našem boku.“

17. „Když mi ve vztahu někdo ubližoval nebo lhal, řídila jsem se příkladem sovy, nejmoudřejšího ptáka, který čím víc ve tmě vidí, tím méně mluví. Když nám totiž někdo ubližuje nebo lže, jsou jakákoli slova zbytečná.“

18. „Poznala jsem, že to nejdůležitější při rozmluvě s milovaným člověkem je slyšet to, co neříká. To, co se bojí nebo neumí vyslovit, a přitom to tolik potřebuje.“

19. „Milovat bez podmínek pro mě znamená hovořit bez skrytých úmyslů, pomáhat bez skrytého důvodu a starat se bez skrytého očekávání.“

20. „Pravá láska je pro mě jako potkat nemohoucího na ulici a pomoci mu, i když vím, že on mi pomoc pravděpodobně nikdy nevrátí.“

Usmívala se ne proto, že by nikdy nepadla, ale právě naopak – padla a dokázala jít dál. Netrestala ostatní lidi za to, co jí způsobili dva cizinci. Nepřestala věřit v dobro, dávat a hledat cestu k člověku i sobě. Ale o tom už je kniha Dvanáct srdcí a na ni navazujících 100 nejkratších cest k Tobě, kniha o pročištění se a uzavření minulosti.

Pokud se potýkáte s tímto problémem, nedokážete se soustředit na přítomnost a pro prožitou ztrátu tonete v minulosti a sebelítosti, pak buď přijďte na Setkání, nebo mi napište v rámci Klubu.

© Petr Casanova