Jak se vyrovnat s ranami, kterých jsme se na sobě dopustili sami

Okolo tří set příběhů každý den, tedy asi sto tisíc případů za tento rok, které společně s Vámi řeším, se mnohdy dá shrnout do dvou paradoxních vět:

„Našla jsem největší lásku života…

Ale on ne.“

„Slíbil jsem jí, že na ni počkám třeba celý život…

Zatím mě nutí držet to slovo.“

„Říkali, že zachrání buď mou ženu, nebo mého novorozeného syna…

Bohužel, mýlili se.“

„Po tolika letech se vrátil a objal mě, nikdy jsem nebyla šťastnější…

Ale věděla jsem, že co nevidět se probudím.“

„Vzal jsem dcerku do náruče a jemně jí prozpěvoval.

Pomohlo mi to předstírat, že je naživu.“

„Řekla jsem mu, že určitě bude v pořádku.

Bylo to poprvé, co jsem mu zalhala.“

Prožil jsem s Vámi mnoho bolesti, bez ohledu na to, zda Vám ji způsobil někdo jiný, nebo zda jste se vinni cítili sami. Když jsem psal publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, myslel jsem na vás i na všechny, kteří procházejí sebevýčitkami, sebeobviňováním, sebepřesvědčováním, že za tohle mohou, že tohle nedokážou, že je příliš pozdě a podobně.

„Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“ François de La Rochefoucauld

Proto se v publikaci budu zaměřovat na tyto otázky:

Co s pravou nohou, která podráží tu levou? Jak vymazat z hlavy chybu, kterou jsme zavinili a nejde ji vrátit zpátky? Co udělat sekundu poté, kdy partner po nejlepším projevu našeho života odešel; kdy nám došlo, že jsme právě vlastní neuvážlivostí navždy ztratili důvěru přátel; kdy jsme hloupě ztratili životní příležitost, člověka, naději?

Chci, aby nikdo v takové chvíli neměl pocit, že:

  1. je v tom sám
  2. není komu se svěřit
  3. neexistuje světlo na konci tunelu
  4. neexistuje pozitivní cesta
  5. i když pozitivní řešení existuje, on ho nezvládne

Protože se předchozí vydání Jak být oporou dítěti vyprodalo rekordně rychle a je možné, že se ani Jak vypnout sabotéry v hlavě nedostane v tištěné podobě na každého, alespoň v kostce do těžkých chvil doporučuji těchto 5 základních kroků:

1. krok: Uvědom si, že pocit není skutečnost

Stoupneme-li si na okraj mostu, uvázáni na bungee-jumpingovou gumu, náš pocit bude, že to nezvládneme. Jenže my to zvládneme. A už ve chvíli, kdy se budeme dole houpat a radostně křičet, nás zaplaví vlna euforie. Už v té chvíli budeme chtít zpátky na most a to, čeho jsme se tak báli, opakovat. Tohle je esence života v několika sekundách.

Bůh nikomu nenakládá větší zátěž, než je schopen zvládnout. Musí jen překonat svůj pocit, že to nedokáže. Může překonat sám sebe.

Víte dobře, že úspěch neměřím jen penězi. Úspěšný člověk je pro mě každý, který překoná svůj stín. Který zvládne překážku, které se tak bál. Který vyřeší problém, který tak odkládal. Který napraví svou chybu, která ho tížila. Úspěch pro mě znamená překonat sebe.

Všichni máme v těžkých chvílích pocit, že to nezvládneme. Život nám to našeptává, ale ne proto, abychom to vzdali, ale naopak abychom se hecli a tu slabost překonali. Pak zesílíme. Pak už si na nás svým našeptáváním ve stejné chvíli nepřijde. To je osobní rozvoj člověka.

V publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě se i tohle naučíme.

2. krok: Uvědom si, že život se žije směrem dopředu, ale pochopí se zpětně

Co byste řekli řidiči, který stojí na brzdě a rozčiluje se, že mu auto nejede?

Co byste řekli člověku, který udělal chybu, vyčítá si ji a už nikdy ji nechce zažít?

Co byste řekli nešťastníkovi, který drží v ruce balvan, nadává na to, jak je těžký a že neví, co s ním?

Tak tu brzdu pusť. Tak tu chybu neopakuj. Tak ten balvan odlož.

Jak prosté, že? A přesto tak těžké…

Vysvětlíme si totiž, proč lpíme na minulosti. Naučíme se dívat na hodinky a inspirovat se ručkami, které běží stále dopředu – tak jako náš život. Zjistíme, že žít život se dá jenom dopředu, ale pochopit mnohdy jen zpětně. A také se to naučíme.

Naučíme se být vděční za zkušenosti, ať jsou dobré, nebo špatné. V těch špatných se naučíme najít poklad, ačkoli se nám teď zdá, že na tom špatném nic dobrého být nemůže.

Zkrátka se naučíme zbavovat bolesti, kterou si zbytečně působíme. Ano, v publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě se naučíme znovu smát. Jasně, smát se přes slzy. Vytvářet okouzlující duhu v životě – poznávat, že když se usmějeme, život dostane barvy. Přestane být černobílý.

3. krok: Uvědom si, že špatný pocit není nic víc než znamení, vyzývající k vykonání pozitivní změny

Všechno v životě neovlivníme. Něco ale vždycky přece ano.

Marcus Aurelius řekl: „Moc máme nad svou myslí, ne nad vnějšími okolnostmi. Jakmile si toto uvědomíme, najdeme sílu.“

Naše pocity jsou užitečná signalizace. Špatné jsou jako červená na semaforu. Říkají: Stop, takhle nepokračuj. Dobré pocity jsou jako zelená. Říkají: Jeď, tohle je v pořádku.

Celý život se učíme tyto vzkazy správně chápat. Máme-li špatné pocity, mnohdy si říkáme: Aha, nemám pokračovat. Ale ten vzkaz zněl jinak: TAKHLE nemám pokračovat.

S negativní myslí nelze mít pozitivní život. A tak se v publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě naučíme všechny druhy strachu, vzdávání, hořkosti, nenávisti, zapšklosti, pomstychtivosti nejprve ředit, pak i měnit. Budeme do života dostávat víc pozitiv, akčnosti, radosti, spokojenosti. Budeme se učit lépe pracovat s energií, neotravovat si život, naopak okysličovat. V těžkých chvílích především.

4. krok: Uvědom si, že svůj život si budujeme sami

Co na mé rozhodnutí řeknou jiní? Jak před nimi budu vypadat? Co když ztratím přátele?

Máte problém být sami sebou? Nevíte ani, co to je? Zapomněli jste, co Vám dělá dobře? Jste rukojmími svých představ, domněnek, kdyby? Myslíte si, že sny jsou tady od toho, abychom si je neplnili? Myslíte si, že ústa máme od toho, abychom se báli svěřit? Myslíte si, že srdce máme od toho, aby celý život trpělo?

Já si myslím přesný opak. Ruce, nohy, mozek, to všechno máme proto, abychom to využili. Své sny, plány, hodnoty, to všechno máme proto, abychom je uskutečňovali. Přestaňme se bát svých tužeb, hledání správných cest, všeho, co nám dává skvělou energii. Vím, že to nejtěžší na životě je vůbec začít žít, najít svou cestu a kráčet jí. Ale to je dobře, že je to těžké. O to slastnější bude okamžik, až to zvládneme – a až zjistíme, jak je překonání sebe sama posilující.

5. krok: Uvědom si, že cíl spočívá v cestě

Každý z vás má jiný cíl. Někdo chce být bohatý, jiný poznat co nejvíce zemí a lidí, další něco vybudovat, nebo být prostě „jen zdravý a šťastný“. V zásadě jsou ale všechny cíle shodné – chcete naplnit svůj život. Naplnit po svém způsobu.

Publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě Vás zklame v tom, že Vás nepovede jen k dosažení cíle, ale bude Vám celou dobu opakovat, abyste cíl viděli v samotné cestě. Abyste si pamatovali nejen výhled z vrcholu hory, na který se tak těšíte, ale i tu cestu, která je náročná – protože čím náročnější je, tím je výhled větší odměnou.

Budeme se učit nikdy nevzdávat cíl a neustále hledat správnou cestu k němu. A pokud se nějaká cesta ukáže jako špatná, změníme cestu, ne cíl.

Budu Vám neustále připomínat příklady lidí, kteří svůj cíl nevzdali. Budu Vám říkat, že síla nevzniká ve chvílích, kdy je všechno snadné, ale naopak kdy je všechno těžké. Budu Vám stále zdůrazňovat, že vždycky, i když jsme na dně, dokážeme vstát, udělat posun, byť malý, usmát se pro maličkost, byť by to bylo malé dítě nebo náš odraz v zrcadle.

Vždycky je někde kus naděje, kus energie, kus inspirace. Nezáleží na velikosti kroku, který uděláme. Záležet bude hlavně na tom, že bude správným směrem.

Od toho bude tato 112stránková publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě, kterou si můžete rezervovat už nyní zde

Stojíte o přímý kontakt se mnou, můj náhled na Vaši situaci, doporučení? Můžete volit buď písemnou formu (prostřednictvím členství v uzavřené skupině) nebo osobní (při některém ze zbývajících volných termínů Setkání).

© Petr Casanova