Jak nemít infarkt ve čtyřiceti

Mou spolupracovnicí, která klientům pomáhá s fyzickým zdravím, je Lea Vršecká. Mimo jiné Trenérka roku a vicemistryně ČR v bodyfitness. Hlavně ale specialistka na vyvážení pohybu a zdravého životního stylu. Učí hýbat se a jíst tak, abychom měli stresu méně, ne aby se v nás ještě hromadil, protože to, co děláme, vlastně nechceme, ale „musíme“.

Lea je alergická na jedno slovo: Výkon. „Moderní svět je zaměřen na výkon, dosahování výsledků, porovnávání se s ostatními. Každý má snahu ukázat se v nejlepším světle. A nejen sebe, i své děti. Maminky soutěží, čí dítě je lepší, větší, rychlejší, a děti od nich tlak na výkon přebírají. Dorůstá generace, která si nechodí zacvičit nebo zaběhat jen tak. Její motto je: Když už, tak pořádně. Cílem není užít si dobrý pocit z pohybu, ale být lepší než druzí. A to proniklo do všech oblastí života. Tak se řada lidí vlastně pořád za něčím žene a v něčem soutěží, a když dosáhnou určené mety, nespokojí se s ní a chtějí víc. Stále vpřed, na úkor rozumu, citů, psychického i fyzického zdraví a bohužel i své rodiny.“

Když jsem tvořil letošní Vánoční Speciál, záleželo mi na tom, aby se lidé zamysleli – nad dobou i sebou. Zda se opravdu cítí tak, jak chtějí, jedí to, co milují, hýbou se proto, že je to těší a baví, nebo je v každém dni více „musím“ a „nenávidím“. Jak ukazují zkušenosti Ley Vršecké, nesmyslný tlak na výkon může ve výsledku znamenat boj o život.

Případ 1: Z nuly na sto a ze sta k nule

První varovnou ukázkou je Honza, mladý úspěšný manažer s úžasnou přítelkyní a skvěle našlápnutou kariérou. Jeho práce je náročná a plná stresu, ale on rád všem dokazuje, že to zvládá. Rád soupeří s ostatními. Rád se také hezky obléká a zajímá se i o zdraví a fyzický vzhled. Proto, když na břiše uvidí první špíček, který je zapříčiněn zejména jeho sedavým zaměstnáním, rozhodne se, že začne běhat.

Zpočátku jen tak, s kamarádem. To mu ale postupně přestává stačit. Kamarád je přece pomalý a on chce víc. Touží závodit a dokázat, jak je dobrý.

Jeho cílem je náročný ultra trail na Mont Blancu. Předtím absolvuje několik přípravných závodů. Žádný sice nevyhraje, ale vede si víc než dobře. To ještě silněji zažehává jeho vnitřní motor.

Začíná trénovat vícekrát týdně a po delší dobu. Už dříve chodil domů později, protože měl hraniční termíny projektů a potřeboval zůstat v práci přesčas. Teď chodí domů ještě později.

Na občasné výtky přítelkyně, že na ni nemá moc času, se pouze usmívá. „Ona žárlí. Žárlí na mě, protože mi to jde a daří se mi ve všech  směrech,“ běží mu hlavou. „Zatímco ona nic moc nedělá, jen si jednou nebo dvakrát týdně skočí zacvičit, já jsem úspěšný jak ve firmě, tak ve sportu.“ Vnitřní motor v té době jede u Honzy na víc než 100 procent.

Kamarádi a rodina musejí stranou. Po jednom zaběhnutém přípravném maratonu následuje další. „Přece bych ho zvládl zaběhnout ještě lépe, zní mu v hlavě. A dělám to pro sebe, pro zdraví.“

Ačkoli se mu do práce s každým dnem vstává hůř a hůř, jeho tělo je rozlámané, cítí narůstající únavu, je stále podrážděnější a nesoustředěnější, snaží se tyto negativní pocity maximálně potlačit. Nevnímá ani to, že běhání už pro něj není zdrojem zábavy, ale otázkou vlastního ega. Musí přece všem ukázat, že dokáže být ještě lepší!

Nevidí, jako moc času a energie mu teď běhání bere. Stres má v práci a stresem jsou pro jeho tělo i nekonečně dlouhé tréninky. Tělo nemá čas na odpočinek a regeneraci. Když neběhá, dodělává doma resty do práce. Aby vydržel dlouho do noci, pije kávu nebo energetické nápoje. Při běhání se mu občas ozve pravé koleno. „Banalita, to musím rozběhat, překonat, přece nejsem žádná bábovka,“ přesvědčuje se. 

Jeden z dalších závodů se nevydaří podle plánu. Výsledný čas neodpovídá Honzově představě. „Asi se tréninku nevěnuji dostatečně, musím přidat,“ přemýšlí. Bolest nohy se zvýrazňuje. „Ne teď ne, teď se to nehodí, teď když se chystám na svůj velký závod.“ Léky na potlačení bolesti se stávají jeho každodenním přítelem.

V den, kdy ho čeká velký závod, se necítí moc dobře. Před odjezdem se s přítelkyní hodně pohádal. Vyčítala mu, že je zahleděný do sebe, ignoruje ji a že ho to běhání jednou zničí…

Start. Je to tady. Honza dává do závodu všechno. Teď jim to všem ukáže.

Najednou ale přichází prudká bolest a Honza padá k zemi. Víc si nepamatuje.

Probouzí se až v nemocnici. Tam se dozvídá, že během závodu u něj došlo k totálnímu vyčerpání organismu a při pádu si navíc přivodil únavovou zlomeninu holeně.

Když se po několika dnech vrací z nemocnice, čeká ho doma na stole lístek se vzkazem: Honzo takhle to dál nejde, odcházím!

O několik minut později mu pak volá kolega z práce: „Honzo, ten velký projekt, o který jsi usiloval a na který jsi neměl moc čas, byl v Tvé nepřítomnosti svěřen někomu jinému.“

Lea upozorňuje: „Uvědomme si, že odvrácenou stranou extrémní výkonnosti je totální nevýkonnost, letargie, lenost či nedostatek energie nebo úplné vyhoření. Sem patří i lidé, kteří spoléhají na to, že ostatní za ně všechno vyřeší. Zanedbávají svoje tělo, devastují ho a pak očekávají od lékaře kouzelnou pilulku. Příčinou nevýkonnosti ale také může být vážná nemoc, díky níž se člověk stává ne-mocným, tedy ne-mohoucím, nebo nadměrný stres, který člověka doslova ochromí a vezme mu poslední zbytky energie. Člověk pak již nemá sílu na nic. Tisíckrát si může říkat, že od zítřka začne pracovat na své proměně. Ale zítřek neexistuje. Je pouze dnes.“

Případ 2: Od stresu k pasivitě

Milan, muž středního věku, je otcem dvou dětí ve věku sedm a třináct let. Je ředitelem firmy, jíž se poslední dobou moc nedaří. To se podepisuje i na atmosféře v ní, která je napjatá a stresující.

Milan chodí domů zničený, frustrovaný a psychicky unavený. Je pro něj náročné zvládnout nápor v práci a pak ještě doma, kde od manželky poslouchá, že by se měl víc věnovat dětem a občas pomoci s něčím v domácnosti.

Svého vnitřního napětí a stresu se zbavuje pomocí jídla. Je sice pravda, že v práci toho moc nesní (často díky nedostatku času a stresu ani nemá na stravu pomyšlení), ale o to víc si to vynahrazuje po návratu večer doma. Jídlo je mu potěšením a jako jediné ho dokáže uklidnit.

Stejně jako když byl malý. I tehdy mu bylo jídlo jediným opravdovým společníkem. Na rozdíl od rodičů, kteří se doma jen hádali. Nakonec musel zůstat s babičkou, která se snažila mu chybějící lásku dopřát v podobě jídla. Jejím heslem bylo: „Láska prochází žaludkem.“

Dnes už ani Milanovi nevadí, že jeho váha ukazuje hodně přes metrák. Svoje tělo sice nenávidí a stydí se za něj, ale rezignoval. Celoživotní obezitu bere jako svůj úděl. A to i přesto, že ho při poslední návštěvě lékař upozorňoval, aby se sebou začal něco dělat, držel dietu a také se více hýbal. Výsledky jeho krevního rozboru jsou prý alarmující a léky na krevní tlak je třeba navýšit. Ty současné nestačí.

Jediné, co Milana opravdu vzhledem k obezitě trápí, je, že nestačí dětem, když s nimi občas jde na kolo. A když si přejí zahrát basket, hned se zadýchá. Jak ale může něco změnit, když na to není čas, prostor ani energie? „Stres na mě působí prakticky pořád, a jakmile přijdu domů, jsem už tak unavený, že nemám sílu cokoli dělat, a jediné, co potřebuji, je klid, gauč a pořádně se najíst,“ naříká.

Po jednom takovém náročném dni přichází večer domů. Sedne si k televizi a pouští si na odreagování sportovní přenos. K tomu si dává obligátní rychlovku – chleba se salámem a pivo. Zápas začíná být hodně napínavý. Milan cítí, jak mu samou nervozitou buší srdce… V tom pocítí nesnesitelnou bolest v hrudi, přecházející do levé ruky. Nejde se nadechnout….Co to sakra je?

Vidí, jak se nad ním stojí manželka a vyděšené děti. Žena se k němu sklání a něco říká. Milan jí ale nerozumí. Probírá se až v nemocnici právě v okamžiku, kdy k jeho lůžku přichází lékař: „Byl to infarkt. Tentokrát jste měl štěstí, ale příště tomu tak být nemusí. Měl byste se zamyslet nad svým životním stylem, jestli chcete i v budoucnu vidět vyrůstat svoje děti…“

Až pak se oba muži ozvali s prosbou o pomoc. Lea říká: „Ačkoli se jejich příběhy zdají být protichůdné, mají jedno společné – hledání vlastní rovnováhy v životě. Oba muži věděli, že takhle dál už žít nechtějí a že ve svém životě potřebují NĚCO změnit. Jen nevěděli, JAK NA TO. A oba se vzpamatovali až díky fatálním událostem. Ani jeden do té doby nedal na varovné signály těla. Oba se je snažili nějakým způsobem přehlušit.“

Cesta změny

Máte podobný problém? Nebo máte kolem sebe člověka, který se přepíná, nezná rčení „všeho s mírou“ a obáváte se, že si sportem nebo jídlem kompenzuje problém, který se tím neřeší, naopak komplikuje?

Lea říká: „Připravte se na dlouhou cestu údolím hledání sama sebe a svých skutečných kořenů. Budete se znovu učit mít rádi sami sebe, respektovat své tělo a pracovat s ním tak, aby to bylo k jeho prospěchu, nikoli ke škodě. Honza musel pochopit, že sebeláska se nerovná neustálému dokazování druhým, jak jsem dobrý, i za cenu ničení vlastního zdraví. A Milan si musel uvědomit, že i když je první krok jakkoli těžký, nikdo ho za něj neudělá. Musí chtít sám. A i když všechno napoprvé nebude dokonalé, nesmí se to vzdát. Naopak, právě když je rozjezd těžký, je třeba jít dál. Pomoci tělu, naučit se ho vnímat a správně interpretovat to, jak k nám promlouvá. Dnešní doba je hektická a životní tempo někdy až zběsilé. Často nemáme čas ani na své nejbližší, natož na sebe. A přesto, či právě proto, bychom si měli umět najít chvíli času pro sebe a sledovat:

  1. jak se nám v našem těle žije
  2. co mu dáváme a co mu stále schází
  3. jak se o něj staráme
  4. jak se k němu chováme

Uvědomme si, že tělo je naše schránka a karma je neúprosná. Budoucnost nám vrátí naši přítomnost. Zamysleme se: Cítíme se příliš unavení, vyčerpaní? A opravdu si myslíme, že to spraví další šálek kávy či sklenička vína? A nebo si myslíme, že je lepší únavu přehlušit dalším náročným tréninkem? Není vhodnější si protentokrát odpočinout si? Jak dlouho si myslíme, že naše tělo dokáže fungovat na dluh?“

Zajímá Vás, jak odhlehčit svému tělu i mysli? Nenechte si ujít letošní Vánoční Speciál.

A pokud se na Vás vydání nedostane, Lea doporučuje alespoň jedno jednoduché cvičení, určené pro chodidla – ano, jednu z těch tělesných částí, kterou většinu dne ignorujeme, i když právě ona nás nosí celý život:

  • Zujte si boty i ponožky.
  • Postavte se tak, aby Vám to bylo příjemné. Pozor, abyste se příliš nehrbili. Páteř by měla být napřímená, hlava v jejím prodloužení. Nesnažte se ale této pozice dosáhnout násilnou změnou. Postoj by měl být přirozený.
  • Chodidla rozložte přibližně na šířku kyčlí.
  • Vnímejte svůj dech.
  • Je-li Vám to příjemné, zavřete si oči (pozor ale na rovnováhu).
  • Jen tak chvíli volně stůjte a prociťujte svoje chodidla. To znamená: Jak se Vám stojí? Jak máte na ploskách nohou rozloženou váhu Vašeho těla? Je na obou chodidlech stejná? Cítíte v kontaktu se zemí všechny prsty? A jaký je povrch, na kterém stojíte? Hladký? Studený? Teplý? Jakou má kvalitu?
  • Zvolna dýchejte.
  • Postupně vnímejte a prociťujte i zbytek těla, od chodidel směrem vzhůru. To znamená: Jak Vám je? Co ve svém těle cítíte? Zkuste si to zapamatovat.
  • Postupně si představte, že jste stromem. To znamená: Vnímejte sílu, pevnost a stabilitu, kterou tento strom poskytuje. Naplno prociťte kvalitu uzemnění. Vaše kořeny sahají hluboko do země.
  • Hlava a krk se prodlužují směrem vzhůru. Zůstaňte v této pozici tak dlouho, jak je Vám to příjemné.
  • Až to příjemné být přestane, povolte a přemítejte: Co jste při tom cítili? Vnímali jste energii procházející celým tělem a stoupající vzhůru? Nebo to byla hloubka Vašich kořenů, na kterou jste zaměřili svou pozornost? Staráte se o tyto kořeny? Dopřejete svým chodidlům někdy volnost? Umíte se postavit na vlastní nohy? Cítíte spojení se zemí?

„Toto cvičení provádějte tak často, jak budete chtít,“ říká Lea Vršecká. „Ideálně působí v okamžiku, kdy se necítíte dobře a chybí Vám spojení se sebou samým. Pamatujte si, že čím více budete směřovat svou pozornost sami k sobě a do svého nitra, tím lépe dokážete žít v plné harmonii sami se sebou, se svým tělem a duší, ale také s okolním světem.“

Více o letošním Vánočním Speciálu zjistíte zde.

© Petr Casanova