Co opravdu víme o lidech, které soudíme?

Míváte vůči lidem předsudky? Soudíte je na potkání, na první pohled, aniž byste je vůbec znali? A připustili jste si někdy, že všechno může být jinak, než se to zdá?

V metru sedí mladá holka, sluchátka na uších, zavřené oči. Nevnímá, kdo kolem ní stojí. Kdo to je? Podle většiny okolí nafrněná slečinka, která nechce nikoho pustit sednout.

Ve skutečnosti ta dívka trpí klinickou fobií, spojenou s úzkostmi. Pokud by si nesedla a prostřednictvím hudby nezměnila své soustředění, mohla by vestoje omdlít.

Nebo: Holka bez vlasů. Na co si hraje? To si snad myslí, že když si oholí hlavu, najednou bude zajímavá?

Ve skutečnosti má ta dívka alopecii. Nemoc, při níž člověk začne postupně ztrácet veškeré ochlupení na těle včetně vlasů. Původ nemoci zatím není lékařům znám.

Nebo: Jak odsoudíte tamhletu mámu, která neustále nosí své přerostlé dítě, i když na to už dávno nemá věk? To bude rozmazlený fracek, že? Nikdy nebude samostatný, viďte?

To dítě ale má Downův syndrom a prvních deset měsíců života strávilo samo ve sterilní kolébce, kde se nemělo ke komu přitulit a cítit biologické teplo.

Nebo: tohle je fakt vrchol. „Holka, měla bys pořádně zhubnout, protože vypadáš hrozně, to nemůže být ani zdravé. Ještě nedávno jsi měla tak o 10 kilo míň!“ Ta se musí cpát, že?

Ve skutečnosti ta dívka ještě před dvěma lety bojovala v nemocnici o život. Trpěla bulimií, málem jí selhaly orgány, jídlo v žaludku neudržela. Vypadaly jí všechny zuby, téměř všechny vlasy a teď, po roce léčby, její tělo konečně přijímá živiny.

Proč tak rychle soudíme, když nemáme všechny informace?

Neměli bychom, kdykoli nás to svádí k odsouzení, spíše zvolat: „Nevím o Tobě příliš málo?“

V magazínu Jak být oporou dítěti jsem popisoval, jak podržet vlastní nebo cizí dítě, když je sráženo. V novém magazínu Jak vypnout sabotéry v hlavě popisuji, jak tohle dokázat se sebou samými. Jak překonat naše vlastní oslabující hlasy, které nám berou energii, a ještě věříme, že jsou pravdivé.

Kdybychom všichni na čele nosili nápis s osobní diagnózou, vyhnuli bychom se mnoha nepříjemným situacím a nechápavým lidem, kteří odsuzují na potkání. Na druhou stranu by naše životy mohly být víc naplněny soucitnými a lítostnými pohledy, a o to nikdo z nás nestojí.

Mnohem větší zkušenost než já s tím má Karol Čmielová z projektu Silačky. Toto je její krátký vzkaz všem, kteří soudí druhé kvůli své vlastní slabosti, a neuvědomují si, co vše mohou způsobit, a hlavně úplně zbytečně…

V kupé vlaku jede otec s asi dvacetiletým synem a postarší muž. Mladík užasle vyhlíží z okna a co chvíli vykřikne: ,Tati, strom! Koukej, ten dům! Hele, rybník! Podívej, duha!‘

Přísedící už rozčileně zahodí noviny a zvolá: ,Pane, nemůžete se svým zaostalým synem zajít k lékaři?‘

Otec se podiví: ,Od lékaře právě jedeme. Syn je po operaci očí, poprvé dokonale vidí. Dovolte mu ocenit všechnu tu nádheru, kterou nikdy předtím nespatřil.‘

Vidíš věci opravdu objektivně?

Karol říká: „My lidé jsme často zahledění do sebe. Po ulicích chodíme s hlavami sklopenými k zemi, přemítáme o tom, co dnes bylo, co bude, co nás čeká, a pokud nám někdo tuhle naši bublinu nějak naruší, je hned zle. Například to křičící dítě v MHD, které pobíhá sem a tam. My za sebou máme náročný den v práci, šéf se po nás svezl, nic se nám nedařilo, teď se snažíme přemítat nad řešením, a stále nemáme klid. Všechno v nás vře a máme chuť na to dítě a jeho maminku zařvat, ať se už konečně uklidní.

Ale nedochází nám, jak se asi cítí sama ta maminka, na kterou teď máme ukrutný vztek, že neumí své dítě ani pořádně vychovat. Vidíme jen negativní projevy chování, které ovlivňují nás samotné, a nejsme schopni si připustit fakt, že zrovna tohle dítko může trpět těžkou formou hyperkinetické poruchy, a ta maminka už je z toho hrozně vyčerpaná a neví, co si počít.“

Stačí jeden úsměv, a zlepšíš někomu den. Stačí jedno slovo, a zničíš někomu život.

„Lidé, kteří projevují svou slabost urážením druhých, si neuvědomují, jak důležité je umět se v citlivých situacích ovládat,“ zdůrazňuje Karol. „Petr to bezvadně popisuje v článku 5 sekund, které Tě udělají lepším člověkem.) Pokud byste na maminku v MHD zakřičeli, ať si to své nevychované dítě uklidní, mohlo by ji to zlomit. Slova chvály si často nebereme tolik k srdci jako slova kritiky a ta, která nás zasáhnou někde hluboko. Taková věta se s člověkem může nést opravdu celý život – opravdu to stojí za to?

Stejně tak uvažujme předtím, než kolegyni v práci nebo spolužačce vytkneme: ,Ty jsi nějak přibrala.‘ Tahle slova se mohou vrýt tak hluboko do srdce dané osoby, až to může mít fatální následky. Kolegyně přijde domů, začne se prohlížet v zrcadle, bude se cítit hrozně, protože sama dobře ví, že přibrala, ale nedávné období pro ni bylo velice těžké. Měla náročnou situaci v rodině a vlastní problémy, a místo aby se někomu svěřila, rozhodla se řešit stres jídlem. Ale nemyslela si, že přibrala až tak moc.

Teď jí vrtá hlavou, že asi ano a že by s tím měla nejspíše něco dělat. Sedne si k počítači a vyhledá pár diet. Hned od zítřka začne jednu z nich držet. Začne hubnout. Začne se jí to líbit. Po čase přijde věta: ,Tyjo, Ty jsi nějak zhubla, Ty jsi ale kočka.‘ Líbí se jí to, a tak stále nemá dost. Začne být natolik posedlá hubnutím a svou krásnou novou postavou, že si nevšimne, že se to vymyká její kontrole…

Po několika měsících má viditelnou podváhu a jí stále méně a méně jídla, ale ve svých očích je stále stejně tlustá – spadla do mentální anorexie, nemoci, která může v té nejtěžší fázi být život ohrožující a musí se léčit.

Opravdu chceme, aby jedna naše nevhodně prohozená poznámka zničila někomu život?“

Kdo soudí, neporozumí. Kdo porozumí, nesoudí.

„Sami nemáme rádi, pokud nás někdo kritizuje, škatulkuje a soudí. Přitom to sami děláme – to nedává moc logiku, ne? Ono se ne nadarmo říká, že to, co vysíláme, se k nám vrací. Škatulkujeme ostatní, a přitom se divíme, že ostatní stále škatulkují nás, i když se nám může zdát, že k tomu nemají důvod.

Veškerá změna musí začít u nás. Musíme přestat škatulkovat a kritizovat ostatní, a rázem zmizí i kritika na naši osobu, všem se najednou bude mnohem lépe dýchat.

Zákon přitažlivosti totiž nefunguje pouze pro věci hmotné, ale také na naše myšlenky a činy. Kolem nás denně proudí různé energie a vlny, které i my sami vysíláme. Představme si veškeré naše myšlenky a činy jako bumerang. Jakmile je jednou vypustíme do světa, budou v něm a vrátí se i k nám, a je jedno, kdy a v jaké formě, ale vrátí se. Proto vysílejme jen takové energie, které chceme, aby se vrátily nám samotným.

Pokud se začneme na věci dívat tak, že se nám jednou vrátí, budeme mnohem více kontrolovat, co a jakým způsobem pouštíme do světa my. Chovejme se k ostatním tak, jak chceme, aby se ostatní chovali k nám.

Nikdy se neposmívejme lidem kvůli jejich vzhledu. Vzhled je věc, kterou si nevybíráme, a ruku na srdce, pokud bychom dostali všichni šanci si vybrat, jak vypadáme, myslíte, že by existovali lidé s různými deformacemi? Nikdo si nepřeje narodit se s postižením či vadou. Tak proč se děti už od školky posmívají druhým jen proto, že jsou trochu jiné?“ ptá se Karol.

3 vzkazy všem rodičům:

  1. Uvědomte si, že chování Vašich dětí se odráží od toho, co vidí doma. Veďte své děti k tomu, že být jiný není špatné, ale přirozené. Že to není důvod k posměchu. Jak by asi bylo Vám a Vašim dětem, kdyby se někdo smál jim? Snažte se vcítit do cizí kůže.
  2. Dávejte si pozor na jazyk, protože slova opravdu umějí hodně ublížit. Myslete víc objektivně a snažte se být víc empatičtí.
  3. A hlavně dbejte o to, co sami vysíláte, protože to se Vám vždy vrátí.

Máte problém s tím, že si slova druhých berete až příliš osobně? Postihuje to Vaše děti? Bere Vám to energii, soustředění, spánek i výsledky v práci? Přečtěte si 112stránkovou publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě.

© Karol Čmielová, úvod Petr Casanova