Co malé děti opravdu potřebují aneb Jak být lepším rodičem

Prožívají první školní den.

I ty děti, které dnes nešly do školy poprvé, zažívají svým způsobem své poprvé: vyšší ročník, jiná škola, nové předměty a úkoly, kterým nikdy předtím nečelily.

Jak k tomu máme přistoupit my rodiče?

Když jsem svůj první pracovní magazín věnoval tématu Jak být oporou dítěti, přál jsem si, aby si čtenář položil jednu hlavní otázku: Co vlastně potřebují děti?

A celou touto publikací jsem se snažil ukázat, že kromě zázemí a bezpečí je to především pozitivní prostředí. Víme to sami. Kde nás druzí podporují, povzbuzují, motivují, chrání a zvedají, když se nám nedaří, tam postupně prospíváme a rosteme. A hlavně zjišťujeme, že neexistuje neúspěch. To, co ti, kteří nemají podporu, nazývají neúspěch, je pro nás jen součást cesty k úspěchu. Neexistuje chyba, jen pokus novým směrem. S ním přichází buď ponaučení, nebo úspěch. V obou případech je to poznání. Proto by děti nikdy za učiněný pokus, směřující k poznání, neměly dostat trest. Naopak, za pokus jim patří podpora.

Tvůj úkol

Mnohé překvapilo, že publikace Jak být oporou dítěti obsahuje pracovní listy s úkoly jak pro děti, tak pro rodiče. Ano, rodičem se totiž nikdo nestává okamžikem početí či porodu, ale v průběhu procesu výchovy dítěte i sebe samého. Rodič je také člověk plný chyb a je důležité, aby se i sám učil – aby si uvědomil, že i on jde dnes svým způsobem do školy.

Rodič je první učitel dítěte. Nastavuje příklad (dobrý i zlý), a to vším, co sám dělá. Děti totiž nejsou dokonalé v poslouchání svých rodičů, ale v jejich napodobování. Všimli jste si, že podle stylu rodičů chodí nebo běhají? Že jako rodiče mluví? Že podobně jako rodiče se společnosti straní, nebo se socializují? Rodič totiž dítěti ukazuje, co má být normální.

Z toho plyne hlavní úkol publikace Jak být oporou dítětipochopit, že aby rodič obstál v pozitivní výchově (byl pozitivním příkladem), potřebuje sám asertivní sebekázeň místo ventilace projevů vnitřní slabosti. Musí si uvědomit, že děti se rodí jako prázdné schránky. Lépe řečeno jako sací papír, piják. Všechno, co vidí v okolí, sají. Mají-li agresivní rodiče, také se stávají agresivními. Slýchají-li od rodičů, že jsou špatné, nedostatečné, věří tomu a časem jim tento hlas začne rezonovat v hlavě, někdy zůstává až do dospělosti: „Jsi nula.“

Jak upozorňuji v Jak být oporou dítěti, velké výchovné potíže plynou z nerealistického očekávání rodiče. Když malé dítě nezvládá to, co rodič očekával, rodiče to naštve. Není schopen přiznat si svou vlastní chybu, raději si frustraci vybíjí na dítěti třeba tím, že nad potomkem „zlomí hůl“. Obviňuje ho. Trestá ho. Jednou z nejdůležitějších kvalit rodiče je proto mít realistická očekávání. Zároveň je to hlavní předpoklad správného rozvoje dětí.

Toto všechno dítě potřebuje k pozitivní výchově:

  • prostředí, ve kterém se dva lidé dokážou podpořit
  • rodiče, který chápe, že ve všem jde příkladem dítěti
  • rodiče, který není cholerik a rozumí slovu asertivní
  • rodiče, který umí přiznat chybu a přehodnotit svá očekávání

A ještě jedno: Potřebuje rodiče, který se dokáže postarat i sám o sebe. Být rodičem je totiž velmi stresující. Máte dlouhodobou odpovědnost za jiného člověka, ale také za sebe, za své chování. Správný rodič by měl ovládat péči o sebe, umět doplňovat různé zdroje (hlavně energie, pohody a vlastní sebedůvěry). Ostatně, o tom je celá publikace.

5 způsobů dosažení pozitivní výchovy

1. Modelování

Hráli jste si někdy s malým dítětem na schovávanou, a potom jste si prohodili role? Tak jste si mohli všimnout, že malé dítě dělá všechno po Vás. Nasává všechno, co děláme sami. Naše skutky tedy mají přímý dopad na to, jak se pak dítě samo chová.

I když si to nepřipouštíme, malé děti nás nepřetržitě pozorují. Jsou naším zrcadlem. Proto, i kdyby nás „momentálně nesledovaly“, jednejme pořád tak, jako by měly špičaté uši a jejich oči viděly až za roh. Pokud totiž chceme, aby si dítě rozvíjelo dobré návyky, potřebuje, abychom mu je předváděli. Děti prostě rozvíjejí takové chování, jaké se učí ve svém prostředí.

2. Hraní

Malému dítěti hry pomáhají rozvíjet se po kognitivní, společenské a emoční stránce. A rodičům hry umožňují spojit se s dítětem, sdílet s ním (k důležitosti sdílení se ještě vrátím).

Podle sociální psychologie jsou nejlepší kontaktní hry, například:

  • vyprávět dítěti pohádku, a pak ho požádat, ať vypráví svou
  • společné stolní hry
  • společné skládání puzzle
  • loutkové divadlo, které hrajeme nejprve pro dítě, a pak ho dítě hraje pro nás
  • hra na školu: ať je dítě učitel a my žák

3. Socializace

Toto je v dnešní době opravdová výzva. Dospělí jsou uzavření, schovaní do bublin svých sociálních sítí, telefonů a tabletů. Děti pak často dělají totéž – žijí virtuálně.

Psychologové varují, že je nutné ukazovat jim SKUTEČNÉ ŽIVÉ prostředí. To totiž funguje jinak. Do očí Vás málokdo urazí, na internetu se však snadno stáváte fackovacím panákem pro slabé a zakomplexované. Děti jsou nejčastější obětí kyberšikany, a mají pak zkreslený pohled na život. Reálný svět je totiž úplně jiný.

Venku je možnost zažít štěstí. Venku je šance rozvíjet a udržovat skutečné přátelské vztahy, které dětem pomáhají zlepšovat se. Děti, které žijí více venku, mají obrovský náskok ve společenských dovednostech, emoční inteligenci a kognitivním (tvůrčím) rozvoji. I kdyby to měla být jen hodina na dětském hřišti nebo v parku, dejme hlavně malému dítěti příležitost poznávat skutečný svět a skutečný život. Nezůstávejme s ním doma, i když je to pohodlné, hlavně v nízkém věku.

Malé děti se potřebují učit sdílet, poznávat, kdy je na místě aplikovat slušné chování, a kdy už ne. Internet je umělé prostředí s největším procentem hrdinů a géniů, jejichž aura však končí s vypnutím počítače.

Pamatujme si:

  • pozitivní výchova vytváří pozitivní emoce a zvyšuje sebevědomí jak v dítěti, tak v rodiči, tedy ne jen v dítěti
  • jednou se můžeme ohlédnout zpět s myšlenkou, že jsme něco ve výchově měli udělat jinak, a už to nebude možné
  • dětství je strašně krátké, ale ovlivňuje celoživotní návyky potomka, ba i jeho vlastních dětí

Máme obrovskou moc. Ale i zodpovědnost. Proto, prosím, přemýšlejme i nad dalšími dvěma způsoby:

4. Mluvme a naslouchejme

VŠICHNI TO VÍME ZE SVÝCH VLASTNÍCH VZTAHŮ! Abychom udrželi blízký a pozitivní vztah i s dítětem, potřebujeme, aby se dítě cítilo ve vztahu pohodlně a důvěřovalo nám, tedy vědělo, že se nám může svěřit, kdykoli jen bude chtít. Je enormně důležité, aby nás chápalo jako vstřícného parťáka.

A nyní to nejtěžší: Učme se aktivně naslouchat, kdykoli za námi dítě přijde a mluví k nám. Povzbuzujme své dítě, ať pokládá doplňující otázky. Je to jediná šance, jak vytvořit jeho pozitivní přístup k nám nejen teď, ale i do budoucna.

Začněme nejpozději hned, pokud to je vůbec ještě možné.

5. Pozitivní vztah s partnerem

Z mých knih víte, proč člověk funguje na principu zrcadlení. Co vidí v bezprostředním okolí, to odráží jako normální. Hlavně dětský mozek se učí sám přizpůsobováním.

Pro vztahový život dítěte (kamarádi, v budoucnu partneři) je klíčové, jak my sami umíme modelovat partnerství – jak dokážeme řešit vzájemné problémy. Způsob, kterým spolu partneři jednají a zda si jsou v problémech nablízku, má fatální pozitivní nebo negativní dopad na dítě, ať už si o tom myslíme cokoli.

Co malé dítě vidí, to považuje za normální. Je-li vystaveno nějaké zprostředkované formě emočního násilí a vydírání (mezi rodiči), má to nesmírně negativní dopad na to, jak nejen v té chvíli, ale i v budoucnu přemýšlí a jak se cítí. Mnoho dětí ze špatných vztahů provádí sebepoškozování, nemá sebevědomí, neví si rady v životě a má potíže obstát v partnerských vztazích. Neví, co je správné, protože příklad, který mu rodiče ukazovali, byl špatný – vedl k záhubě vztahu.

Denně pracuji s řadou lidí, kteří jsou produktem svých rodičů. Mají potíže se zažitými rodičovskými vzorci, bojí se chyby, špatné životní situace považují za sice bolestivé, ale „přece normální“. Ve svých knihách ukazuji jasnou cestu, jak pozitivně rozvíjet partnerský vztah, nebo – jsme-li aktuálně bez vztahu – sami sebe tak, aby to nepoškodilo naše děti.

Jakých 10 výhod pro dítě i rodiče má pozitivní výchova a proč jsem jí věnoval celý jeden magazín Jak být oporou dítěti?

Otočte, prosím, na 2. stránku.