Proč poklady nalézáme na dně aneb 5 kroků, které nezmění minulost, ale budoucnost

„Poklady najdeš na dně.“ Vasco da Gama

Měla před porodem, když ji opustil přítel. Zničehonic.

Nechtěla to přijmout.

Doprošovala se, ponižovala, jen aby se vrátil. Jenže to nebyla přeháňka. Měl už jinou.

Nemohla to pochopit ani strávit. Nechtěla žít.

Střih v čase a prostoru.

Dostal výpověď v práci. Složil se. Bylo to místo, kterému dával srdce.

Nevěděl, kam jít. Nemohl spát. Neuměl vypnout tu jednu myšlenku: Proč zrovna já, když jsem nic neudělal špatně?

Jakkoli odlišná byla situace těchto dvou lidí, pocit měli shodný: „Horší to být nemůže.“ A: „Nikdy už nebude lépe.“

Ten pocit v nich vytvářely hlasy, kterým říkám Sabotéři. Ačkoli jsou totiž v NAŠÍ hlavě, oslabují NÁS, ničí NÁŠ každý okamžik. Těchto případů je tolik, že jsem tématu Jak vypnout sabotéry v hlavě věnoval celou jednu 112stránkovou publikaci.

Midasův prst

První otázka, se kterou ti lidé přicházejí, je: PROČ? Proč se mi to stalo? Proč se to muselo stát právě mně?

Tak se ptají hlavně ti, kteří se snažili udělat pro vztah, ať partnerský, tak pracovní, maximum. Ale ani to nakonec nestačilo.

Oběma jsem vyprávěl příběh Midase, bájného krále, který na co ukázal prstem, to se proměnilo ve zlato. Viděl to chuďas. Midas se ho zeptal: „Co pro Tebe mohu udělat?“

Chuďas mu s úklonou podal list ze stromu. Midas ho prstem učinil zlatým.

Pak chuďas sáhl pro balvan. I ten Midas proměnil v hroudu zlata.

To se opakovalo mnohokrát, až chuďas stál až po kolena v pokladech.

„Co pro Tebe ještě mohu udělat?“ zeptal se Midas. „Co teď chceš?

Chuďas zpoza opasku vytasil mačetu. „Tvůj prst.“

Vše špatné se v dobré obrátí

Jak ženě, tak muži jsem vysvětlil, že nezáleží na laskavosti, kterou projevujeme druhým. Jestliže se rozhodnou hodit nás přes palubu, udělají to proto, jací jsou oni, ne proto, jací jsme my.

Co muž i žena potřebovali pochopit, je to, že se touto hořkou zkušeností jejich život nezhorší, ale zlepší. Neuměli si představit, jak by se mohl zlepšit, když přišli – ona o milovaného člověka, on o milovanou práci – o to, co považovali za nejdražší?

„Myslíte, že Vás partner miluje?“ zeptal jsem se jí.

Smutně zavrtěla hlavou.

„Myslíte, že je lepší žít s člověkem, který Vás miluje, nebo který Vás nemiluje?“

„Samozřejmě s tím, který mě miluje,“ odpověděla.

„Myslíte, že Vaše šance mít po svém boku člověka, který Vás miluje, se nyní zvýšila, nebo snížila?“ zaskočil jsem ji. Uvědomila si, že se její život odchodem nemilujícího člověka nezhoršil, ale potenciálně zlepšil. Po jejím boku se uvolnilo místo pro někoho lepšího. ZVÝŠILA se pravděpodobnost, že vedle sebe nebude mít nemilujícího muže.

„A Vy,“ obrátil jsem se na muže, „myslíte, že si Vás v práci vážili?“

Hořce se zasmál. „To by mě nevyhodili.“

„Myslíte si, že je lepší být v práci, kde si Vás váží, nebo kde si Vás neváží?“

„Samozřejmě tam, kde si mě váží.“

„Zhoršil se tedy Váš život tím, že Vám nabídl možnost zkusit jiné místo, kde si Vás potenciálně mohou vážit víc?“ Muž zmlkl.

Neuběhl ani rok a žena měla nového přítele. Držel se jí jako klíště. Sám totiž zažil, co je být opuštěn člověkem, pro kterého děláte maximum, a pořád to nestačí. Najednou měl partnerku, která si ho váží, která je za něj šťastná, která ho miluje. A on miloval ji.

A muž nastoupil do jiné práce. Při výběru zvláště dbal na pro něj důležitou kvalitu – aby si vážili dobrých lidí.

Když jsem oba po roce potkal, zářili. „Náš život se zlepšil,“ opakovali bez špatných partnerů, špatných kolegů.

Aby ale tohle zažili, potřebovali na začátku UVĚŘIT, že může být lépe.

Co je víra

Detailně a obsáhle to budu popisovat v této publikaci Jak vypnout sabotéry v hlavě, která Vám do schránky přijde už koncem září, pokud budete registrováni zde.

Alespoň v kostce:

Náš mozek vnímá skutečnost tak, že si vnější události, snímané smyslovými orgány těla (zrakem, sluchem, čichem, hmatem, chutí, ale i dalšími city), překládá do řeči, které rozumíme. Ta řeč je tvořena zkušenostmi, které jsme v dosavadním životě nabyli.

Jestliže dítě stojí poprvé u silničního kola, mozek mu říká: „Na tomhle jet nedokážeš.“ Neprorokuje, konstatuje skutečnost. Přičemž tato pravda je tvořena minulostí. V celé minulosti dítě na kole nedokázalo jet.

Mozek nemůže mluvit jiným jazykem, než jaký známe. Nemůže nás přesvědčovat, že dokážeme něco, co jsme dosud ještě nedokázali. To by nebyl rozum, ale nerozum.

To znamená, že na přítomnost pohlížíme optikou minulosti. Proto nám něco uvnitř nás říká, že tohle nezvládneme, byť objektivně (z pohledu všech zkušenějších lidí kolem) je to úkol bizarně lehký. Aby se však i pro nás (subjektivně) mohl stát bizarně lehkým, musíme ho nejprve zvládnout. Potom přepíšeme data ve svém mozku i svou minulost. Mozek hned pak konstatuje: „To bylo bizarně snadné. To zvládneš už kdykoli.“

Na začátku je tedy pouhá fikce, představa o zvládnuté změně. Říká se jí víra. Tou začíná každá změna. Pikantní je, že ačkoli tedy změna vzniká uvnitř (v naší víře), mozek bude přesvědčen až poté, co se změna uděje venku (smysly oznámí: „Splněno!“). Problém je, že mozek nikdy nedostane potvrzení zvenku, pokud v to nejprve uvnitř neuvěříme. Dáme-li přednost nevíře (Sabotérům), změna se nikdy nestane.

Abychom mohli věřit, že povstaneme ze dna, potřebujeme oslabit svou nevíru. Celkových Sabotérů je deset (o nich detailně až v této publikaci), ale my si ukážeme, jak zvládnout alespoň pět základních PŘESTAŇ.

Zajímá Vás to? Potřebujete to? Otočte, prosím, na 2. stránku.