7 vět, kterými se NIKDY netrestejme

Máte těžký týden? Může být.

Na Setkáních vždy podotýkám: Važme myšlenky, které si necháváme projít naší hlavou. To, na co myslíme, se může stát tím, čemu věříme. A to, čemu věříme, vytváří úhel pohledu – realitu našeho života.

Člověk je z výrazné většiny tvořen vodou. Voda je vodič a myšlenky připomínají elektrické impulzy. Myšlenky z mozku tak ovlivňují celé naše tělo. Jen kvůli nim jsme schopni i onemocnět – jestliže si myšlenkami „otrávíme svou vodu“.

Proto i když máme těžký týden (respektive PRÁVĚ PROTO, že je těžký), neztěžujme si ho ještě sedmi zbytečnými, oslabujícími myšlenkami.

Které člověka nejvíce zbavují síly, odhodlání, víry a vůle?

1. „Jsem hlupák…“

Ne! Nikdo učený z nebe nespadl. Chybami se učíme.

Co prožijeme, je zážitek. Angličtina má pro zážitek výraz experience.

Stejný výraz má pro zkušenost. Angličtina je moudrá. Zážitek je totiž zkušenost.

Jak zdůrazňuji na Setkáních, ať je zkušenost dobrá, nebo špatná, je prospěšná. Protože je to lekce, kterou v dané chvíli potřebujeme. Kdybychom ji nepotřebovali, neudělali bychom chybu.

Naučme se být za chyby vděční. Posouvají nás – i když bolí.

Ostatně, podívejme se někdy na miminka. Brečí. Protože jim například rostou zoubky. Cokoli bolí, cokoli nás nutí k pláči, je ve skutečnosti náš růst.

2. „Nejsem dost dobrý…“

Máme-li si představit svět a celou populaci, představme si obraz složený ze sedmi miliard dílků puzzle. Co dílek, to člověk. Vyjmeme-li kterýkoli dílek, není dokonalý. Někde něco přebývá, jinde chybí. Najít jednu takovou kostičku odloženou doma, vyhodíme ji – co s ní? Přitom žádná jiná tak přesně nezapadne do celé mozaiky.

Uvědomme si dvě základní pravdy:

Za prvé: Nikdo z nás není dokonalý.

Za druhé: Každý jsme jiný.

Proč to tak příroda zařídila? Abychom se jeden bez druhého neobešli. Nikdo na světě neumí všechno. Nikdo na světě nerozumí všemu. Díky tomu jsme ovšem nezaměnitelní a jedineční. Všichni.

Všichni jsme dost dobří na to, abychom posouvali své přednosti a vyrovnávali se s nedostatky. V žádné chvíli nejsme schopni udělat víc, než v dané chvíli dokážeme. Život netrvá jeden den, tudíž na sobě můžeme dlouhodobě pracovat. Jsme nikoli to, co jsme byli předevčírem, včera, ale to, čím se z dneška stáváme pro zítřek.

V každém okamžiku jsme tak dobří, jak umíme, a prožíváme přesně to, co potřebujeme pro svůj rozvoj.

3. „Jsem horší než…“

Nalijme si čistého vína: Nikdy neuděláme práci jako někdo druhý. Protože my nejsme někdo druhý.

Nejsme tím horší. A nejsme ani lepší než kdokoli druhý. Jsme prostě JINÍ.

Abychom se mohli s někým objektivně poměřovat, museli bychom mít stejné předpoklady, geny, výchovu, projít stejnou životní cestu a nasbírat na ní shodné zkušenosti. Proto se také na zahraničních školách udělují dětem dvě známky: první za obecnou úroveň znalostí (tak jako u nás) a druhá za snahu – boj s vlastním nenadáním na daný předmět. Přitom více se cení ta druhá.

Jak opakuji na Setkáních, člověka necharakterizuje to, co zvládne levou zadní, ale to, co dokáže překonat. A v tom jsme neporovnatelní. Každý totiž překonáváme specifické vnitřní překážky a všichni je máme jiné. Pokud je překonáváme, jsme všichni obdivuhodní.

4. „Jsem zbytečný, když to o mně lidé říkají a když se tak ke mně chovají.“

Pokud jeden dílek puzzle bude posuzovat druhý dílek puzzle, vždycky bude na druhém s něčím nespokojen. Ani to nemusí myslet zle. Normální je pro něj přece to, co dlouhodobě patří k jeho realitě. Problém je, že všichni máme jinou realitu. Co je pro jednoho snadné, je pro druhého obtížné. Co je pro okolí bolestivé, pro nás může být směšné.

Všechno, co řekneme, uděláme nebo nás napadne, vychází z nás. Všechno, co řeknou nebo udělají druzí, vychází z nich. Jsou-li plní negací, nemohou se vyjadřovat nebo chovat pozitivně, protože negativní pocity vytvářejí negativní myšlenky a ty vedou k negativním činům. Kdykoli se tedy někdo vůči nám negativně vyjadřuje nebo chová, svědčí to především o jeho negativních pocitech. A negativní pocity svědčí o jeho momentální neschopnosti udržet si pozitivní nadhled, ať se v životě stane cokoli. Ano, to, jak se lidé vyjadřují a chovají, odráží v první řadě jejich život a má jenom velmi málo společného s okolím – v tom hledají pouze hromosvod pro odvedení svého vlastního přepětí a vnitřních výbojů.

A proč se trefují zrovna do nás? Inu, asi jsme byli nejblíž. Jako vysoká borovice, která v dobré víře natahuje své větve k bouřkovému mraku, aby ji zavlažil. A on ji sežehne.

Máme dvě možnosti. Buď tento bolestný výboj uzemníme, nebo tu bolest necháme obíhat – ať v sobě, nebo v druhých, na něž svou negaci, převzatou od druhých, hodíme. Uděláme-li to druhé, počítejme s tím, že vyrobíme dalšího negativního člověka ve své blízkosti. A to je to poslední, co potřebujeme.

5. „Ach jo, nikdo mě neocenil.“

Toto je jeden z nejčastějších problémů, které se mnou na Setkáních řešíte.

Nestavme své štěstí a spokojenost na tom, jak se o nás vyjádří nebo jak se k nám zachovají druzí. Dělejme to, co považujeme za správné. Ne to, co považujeme za nesprávné, ale jiní to považují za správné.

Mezi tím, jak myslíme a jak se chováme, musí být rovnováha. Jinak dojde ke zkratu mezi srdcem a svědomím. Říkejme, co si myslíme, a dělejme, co říkáme. Nemusí nás za to nikdo ocenit. Nemusí nás dokonce nikdo ani pochopit. Podstatné je v životě dělat věci, které jsou pro nás správné, i když se nikdo jiný zrovna nedívá.

Budeme-li obchodovat se svým svědomím a zaprodáme-li se za pochvalu nebo peníze, karma nám to neodpustí. Dobré pocity, které potřebujeme ke spokojenému životu, nám totiž dodává pouze to, co vnitřně považujeme za správné. A jen z pozitivních pocitů vznikají pozitivní myšlenky, jen z pozitivních myšlenek pozitivní činy a jen pozitivní činy mohou vést k pozitivním výsledkům, tedy naší spokojenosti.

K tomu, abychom byli spokojení, v zásadě nikoho dalšího nepotřebujeme. Štěstí je vnitřní stav mysli. A pokud jsme naučení (vychovaní) zakládat si na spokojenosti našeho okolí, mějme na paměti alespoň toto: Co dělá šťastnými druhé, nás dělat nemusí. Zvažme si ještě jednou, zda chceme v životě budovat spokojenost někoho jiného, nebo svou vlastní. Jestliže jsme spokojení jen tehdy, když je spokojeno okolí, snažme se hledat takové prostředí, ve kterém jsme si s lidmi co nejbližší v pocitech, myšlenkách, vizích a hodnotách. Pak se těžko stane, že z toho, z čeho nemáme dobrý pocit, se druzí přímo radují.

6. „Tohle nejde odpustit.“

Naučme se chápat rozdíl mezi slovy prominout a odpustit. Odpuštění neznamená, že něco promíjíme, schvalujeme, akceptujeme. Odpuštění především znamená, že to přijímáme – jako fakt.

Co se stalo, je součástí historie. Nejde to změnit. Máme jen dvě možnosti. Můžeme to buď stále vláčet za sebou do přítomnosti, nebo to nechat navždy v minulosti.

Slovo odpustit by se dalo zaměnit za odstřihnout. Zbavit se toho, přestat to nosit v sobě. Jako kdybychom z hlavy měli Papinův hrnec, pískající vnitřním tlakem, a veškerou páru bychom doslova ODPUSTILI. Nechali bychom to zlé samovolně odejít tam, kam to patří. Do minulosti.

Pusťme se toho, co nás trápí. Odpusťme to. Nemá to nic společného s osobou, která se činu dopustila. Ta o našem povolení ventilu ani nemusí vědět. Je to akt, který má všechno společné s námi. Nám uleví. A to pouze tím, že si uvědomíme, že minulost stejně nezměníme. Nicméně podle minulosti se můžeme ihned zařídit do přítomnosti.

Změna je vždycky pozitivní krok. Změna je život. A život je změna.

7.“Jsem smolař, protože mám těžký život.“

Život není ráj, ale fitcentrum. Na každém kroku se nám staví do cesty cvičební stroje a závaží, která máme zvedat. Učíme se to. A učíme se zjišťovat, že co nás nezabije, to nás opravdu posílí.

Cítíme-li překážky, znamená to, že žijeme. Život je pouze překážková dráha. Můžeme se zastavit hned před první překážkou, sednout si a naříkat. Ale pak neprožijeme život. Nepochopíme, jak jsou překážky užitečné a že úspěch neznamená nemít problémy, ale překonávat je.

Všichni máme život těžký tak, jak těžký ho vnímáme. Je v něm tolik krásy, kolik krásy v něm vidíme. Máme tolik štěstí, kolik štěstí si připustíme. I další den bude takový, jaký si ho uděláme.

Z posiloven vycházejí lidé hrdí na tíhu, kterou unesli. Překonávat těžkosti je nábojem jejich života.

Co kdybychom činku, kterou právě teď cítíme, pořádně propnuli ve svých bicepsech?

Co kdybychom mysleli na to, jak nám pomáhá být silnějšími?

Co když za těžké zkoušky tohoto týdne budeme zpětně vděční?

Pro všechny, kdo o sobě pochybují, kteří mají problémy s energií, sebevědomím a nevěří si v problémech, jimž čelí, jsou určena Setkání. Do konce kalendářního roku jsou už jen čtyři. Setkejme se spolu a změňme k dobrému to, co změnit jde. To, že nevidíme cestu, neznamená, že neexistuje. Však uvidíte. Těším se. Přehled Setkání je zde.

© Petr Casanova