5 fází odpuštění: Jak se už dál netrápit pro lidi, kteří se netrápí pro nás

1. uvědomění: Nemusíme být tím, kým jsme si zvykli být

Největší bitvy existují jen v našich hlavách. Nejtěžší boj probíhá mezi tím krásným, co si pamatujeme, a tím ošklivým, co teď prožíváme.

Ať se soustředíme na jedno či druhé, trápíme se. Neexistuje totiž větší utrpení než vzpomínka na štěstí v čase neštěstí.

Člověka, který zavinil naši bolest, přirozeně považujeme současně za jediného, který je schopen naši bolest zastavit. Nicméně je to klam, bolest v nás zastavíme jen my.

Žádné zvíře na Zemi nemá rádo změny. Příroda je však na změnách postavena. Chce, aby se všechny druhy rozvíjely. Člověk tohle pochopil. Proto je schopen:

  • vítat změny jako nové příležitosti
  • v problémech vidět šanci ponaučit se a zesílit
  • negativa si vykládat pozitivně

Člověk se naučil nikdy nic nevnímat jako definitivní tragédii. Naučil se díky chybám posouvat. Naučil se chápat, že když přijme změnu, sice přestane být osobou, kterou byl, ale změní se v osobu, která lépe odpovídá jeho potenciálu – posune se.

Proto se naučme připouštět, že by nás chyby mohly posunout ke zmoudření. Uvažujme, že bychom k sobě mohli být laskaví v myšlenkách, slovech a činech. Omezujme ve svých myšlenkách, slovech i činech zbytečnou hořkost, když se později může ukázat, že nás právě změny nejvíce posunuly. Proč sami sebe zraňujeme? Proč se oslabujeme strachem z budoucnosti? Proč nenaplníme své srdce láskou – tím spíš, čím víc nám chybí z okolí?

Toto první uvědomění pomáhá mít srdce vyhrazené pro člověka, který v něm být nechce. Je to první krok k nalezení osoby, která v něm bude chtít být a po jejímž boku šťastní pochopíme, proč to nevyšlo s tou předchozí – s tou, které ani naše maximum nestačilo.

2. uvědomění: Je lepší být sám než s nesprávným partnerem

Lidé žijící v minulosti se trápí tím, co měli nebo mohli mít. Trápí se přítomností jen proto, že si nedokážou minulost připustit jako čas, který už neexistuje.

Chtějí změnit druhého člověka, vrátit ho v jeho vývoji nazpět, ale to nejde. Nesmyslně bojují o člověka, který je nechce, a odmítají přítomnost, jaká je.

Ve svých knihách (pokud raději čtete) nebo při Setkáních (pokud máte raději osobní kontakt) vysvětluji, jaký rozdíl v životě dělá odlišný pohled na minulost i přítomnost. Proč lidé chtějí zpátky člověka, který o ně nestojí? Proč raději nechtějí člověka, který o ně stát bude? Proč touží po někom, kdo je nemiluje? Proč raději nevyhledávají někoho, kdo je milovat bude? Proč marní čas?

Představme si labyrint. Myš hledá sýr. K cíli vede tisíc zašmodrchaných cestiček, jen jedna je správná. Povězte mi: S každým neúspěchem, nalezením slepé cesty, je myš blíž, nebo dál svému cíli?

Ani osudových partnerů není tisíc, může být i jen jeden jediný. Proč tedy truchlíme, že jsme odhalili nesprávného člověka? Proč marníme čas přemítáním, jak to, že zrovna tato cesta nevedla do cíle, když můžeme s radostí a větší nadějí zkusit jinou? Proč dáváme jednomu člověku donekonečna druhé šance, když tisíce lidí čekají na tu první?

Děkuji za každou životní cestu, která mi nevyšla. Děkuji, že jsem mohl pochopit, kde už nemusím ztrácet čas. Děkuji, že jsem mohl o to dřív klestit jinou cestu a nakonec najít cíl.

Nebudeme-li lpět na minulosti, nemusíme se bát, že po našem boku zůstane místo prázdné. Prázdné zůstane tím spíš, čím víc nebudeme schopni žít v přítomnosti a budovat budoucnost.

Toto druhé uvědomění je zkrátka prosté: Starý konec = nový začátek.

3. uvědomění: Na vrchol žádné hory nikdo nedošel po rovině

Navštívil jsem jedinou horu na Zemi, na kterou člověk nemusel vylézt, ale snesl se na ni přímo z nebe. Je to Adamova hora na Srí Lance. Sestoupil na ni Adam, vyhnaný z ráje.

Všichni další ale museli na tuto, stejně jako na jakoukoli jinou horu vyjít. I na tu svou životní. Na vrchol žádné hory nevede cesta po vrstevnici. Vždycky musíme podstoupit námahu, někdy strašnou.

Kdo jde poprvé na Adamovu horu, nadává. Na vrchol vede více než pět tisíc schodů. Ale stačí změnit úhel pohledu a vidíte, že s každým schodem jste výš, než jste kdy byli. Trik je v tom, že nepočítáte, kolik schodů Vám ještě zbývá, ale kolik schodů máte za sebou. Tím v člověku roste síla, ne slabost.

Ano, zažili jsme něco těžkého. Ale také jsme to překonali. Máme to za sebou. To je třetí uvědomění, obrovsky posilující. Jak řekl Marcus Aurelius: „Moc máme nad svou myslí, ne nad vnějšími událostmi. Jakmile si tohle uvědomíme, objevíme v sobě obrovskou sílu.“

Druhé lidi, život ani okolnosti nemůžeme vždycky ovlivnit. Co však ovlivnit můžeme vždycky, je náš postoj. Na Setkáních se tomu budu hodně věnovat.

4. uvědomění: Nepřehánějme; změna je život

Pro okolí můžeme být oběť, mršina. Zřejmě se na nás slétnou supi. Budou nás strašně litovat, utvrzovat nás, že jsme na tom zle, zveličovat naše neštěstí, pitvat se v něm a starostlivě vytvářet problémy, které vůbec nemáme.

Přitom to poslední, co člověk potřebuje, když upadne a rozbije si koleno, je hnípat se v ráně nebo zraněnou nohu pro jistotu ještě lámat. Ne!

  • Nepotřebujeme lítost, potřebujeme podporu.
  • Nepotřebujeme negativní vize, potřebujeme pozitivní kroky.
  • Nepotřebujeme slabochy, kteří nás ještě srážejí a drží v blátě, ale siláky, kteří nám pomohou zpátky na nohy, a hlavně ven z bláta.

V první řadě to znamená přijmout skutečnost, jaká je, prostě jako fakt.

Ve druhé řadě to chce uvědomit si, že tato skutečnost představuje výchozí stav, ne konečný. Čím je horší, tím paradoxně jednodušší je vylepšit ji.

Na dně pro začátek úplně stačí:

  • roztáhnout lícní svaly a usmát se
  • jakkoli si vytvořit jeden pozitivní pocit (o vypnutí vnitřních hlasů, které nám rozmlouvají, že vůbec může být lépe, bude celá tato publikace Jak vypnout sabotéry v hlavě)
  • z prvního pozitivního pocitu vytvořit první pozitivní myšlenku
  • z první pozitivní myšlenky vytvořit první pozitivní čin
  • z prvního pozitivního činu vytvořit první pozitivní výsledek

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být lépe či hůře. Které z těchto slov si vybereme, je naše volba. Usmát se můžeme v obou případech. Pokud může být lépe, super! Pokud může být hůře, super, že není!

Odpustit si znamená hodit zbytečné obavy za hlavu a přestat být pasivní. A raději tvořit budoucnost a začít být aktivní.

5. uvědomění: Vždycky můžeme udělat krok vpřed

Celý příští magazín je o krocích vpřed v těžkých situacích. Musel jsem rozšířit jeho rozsah nakonec o 12 stran, kolik těch kroků vpřed je. Jde jen o to inspirovat se.

Nejužitečnějším krokem vpřed je vděčnost.

  • Trápí Vás, jak se k Vám druhý nevděčně zachoval? Děkujte za to.
  • Mrzí Vás, kolik času a energie jste věnovali někomu, kdo to nakonec neocenil? Děkujte za to.
  • Užírá Vás, že partner dal přednost někomu, kdo Vám zjevně nesahá ani po kotníky? Děkujte za to.

Za cokoli, co Vás trýzní, poděkujte. Každé díky je jedno zabrání pádlem v kánoi. Jeden krok od minulosti – od jezu, který Vás stahuje dolů a do hlubin.

Buďme rádi, že můžeme pádlovat od těch, kterým jsme obětovali všechno, a jim to přesto nepřipadalo dost. Neznamená to, že ti lidé jsou špatní. Jsou jen špatní v dané chvíli pro nás.

Nelitujme času, který jsme po jejich boku promarnili. Naopak si važme veškerého času, který jsme do budoucna ušetřili. Jestliže jsme přišli o člověka, který nás zradil, o nikoho hodnotného jsme nepřišli. Neztrácí ten, kdo přijde o člověka, který ho nemiloval a byl ochoten zradit. Ztrácí naopak ten, kdo přijde o člověka, který ho miloval a byl ochoten mu důvěřovat.

Ne, my jsme neztratili, naopak jsme získali. Potřebnou zkušenost, sílu a svobodu objevit lepšího člověka. Proč tedy neděkujeme? Proč si neodpouštíme? Proč nám vadí, že už nic nebude jako dřív? Vždyť všechno konečně může být takové jako ještě nikdy.

© Petr Casanova