Proč důvěřovat je víc než milovat

Jednomu muži se na zahradě ztratila sekera.

Za plotem uviděl sousedova chlapce. Díval se a usmíval přesně tak jako zloději seker.

Muže popadl rapl. Vběhl do své kůlny, přehazoval všechno to zaprášené haraburdí, které tam měl, a hledal hadici, kterou by chlapce ztrestal.

Vtom kouká – našel svou sekeru.

Schlíple vyšel z kůlny a pohlédl přes plot. Sousedův chlapec se najednou už nedíval a neusmíval tak jako zloději seker…

(ze Speciálu Magazínu FC 2018)

Dávám tento příběh k zamyšlení všem chorobným žárlivcům, kteří za mnou přijdou se svými nešťastnými partnery. Jako naposledy:

  • Když četla příchozí zprávy v mobilu či na ně odpovídala, prý měla přesně pohled nevěrné ženy. Musel jí vytrhnout přístroj z ruky, utéct s ním, přesvědčit se. Žádnou intimní zprávu nenašel, ale nepomohlo mu to. Byl si jist, že ji stačila smazat.
  • Když se spolu milovali, pokaždé jí vyčinil. Jednou, že se jí to dost nelíbí, protože určitě myslí na milence. Podruhé, že se jí to líbí, protože určitě myslí na milence.
  • Když se po ní na ulici ohlédl cizí muž, ba nedejbože ji pozdravil, vyvolal scénu. To je ten milenec! Nebo: „Čím jsi ho vyprovokovala? Proč se na ty muže díváš? Proč jsi zrovna takhle oblečená?“ zlobil se, že se do 35stupňových veder nezahalovala.

„Nedělám nic, čím bych vyvolávala jeho nedůvěru. Tak proč mi nevěří?“ zoufala si žena.

Odkud se to bere

Téma žárlivosti se vine jako červená nit všemi mými knihami. Žárlivost je ryzí emoce bez rozumu. Často je to otisk minulosti, který s přítomností spojuje pouze takzvaná asociace.

Zlo, zranění, se stalo v minulosti. Nebylo však doléčené. Je jako nedoléčený kotník, který se ozve při stejném podvrtnutí. Jinými slovy: Provede-li partner, byť neúmyslně, NĚCO, co v nás oživí fatální vzpomínku, touto asociací si obnovíme bolestivý zážitek z minulosti a mezi přítomným partnerem a bývalým nevidíme rozdíl. Zdánlivě stejný čin v iracionální emoci znamená „nezbytně“ stejné pozadí, stejný výsledek.

Muže, který mě vyhledal, podvedla předchozí partnerka takto: Budoucího milence potkala na ulici. Byl galantní, vyžádal si její telefonní číslo. Váhala, byla přece zadaná. Ale něco jí ve vztahu chybělo. A na občasném napsání si „ještě nic není“. Přes SMS komunikaci byl ještě galantnější. Setkali se v jeho soukromí. Milovali se tak, jak ona nikdy nezažila. Svému partnerovi to později řekla. „Nechtěla jsem Tě zranit, proto jsem mlčela o tom, že se mi naše milování nelíbí, předstírala jsem a myslela na něj.“ Tak vznikly tři asociace.

Ve svých knihách učím, jak se žárlivostí pracovat. Jak zasaženého změnit. Jak ho uzdravit. A hlavně jak ho pochopit.

Vypnutý rozum, emoce naplno

Protože důvěřovat znamená dát druhému příležitost, aby nám ublížil, a zároveň doufat, že to neudělá. Když to udělá, zraní nás. Naruší naši ochotu příště důvěřovat jemu i komukoli jinému. Zabije v nás rozum, rozjitří emoce. Bez rozumu si neuvědomujeme, že:

  1. nový partner je JINÝ ČLOVĚK
  2. nový partner NEMŮŽE za předchozího partnera
  3. nový partner může být vinou našich představ jako ten sousedův chlapec za plotem – nevinný, a přece „vinen“

Proto v knize Cítit rozumem, myslet srdcem vysvětluji, jak do emocí vložit víc rozumu, jak vůbec rozum v emočně vypjatých situacích nastartovat.

Milovat, a přece zabít vztah

„Miluji ji nade vše,“ opakoval muž, ten slon v porcelánu. Tolik o svou partnerku nechtěl přijít, až ji dotlačil na pokraj odchodu. „Řekla mi, že pokud nepřestanu, odejde. Co já na to? Že je mrcha, protože určitě jde za tím milencem,“ přešel zase z reality do fantazie.

Důvěřovat znamená víc než milovat. Kdo důvěřuje, ten miluje dvojnásob. Miluje totiž jak druhého, tak sebe. Kdo miluje, a přece nedůvěřuje, ve skutečnosti zabíjí vztah, a je-li pro něj vším, pak i sebe. Vztah totiž bez důvěry není možný. Kde není důvěra, není vztah – jsou jen dva lidé přežívající vedle sebe.

Nedůvěřovat v lásce znamená ubližovat. Ubližovat není milovat. Žárlivost je navíc jedna z nejzákeřnějších emocí, protože ničí vše, i svého původce. Tak jako závist – užírá zevnitř.

Nikdy nespěchej s doléčením

Jak zdůrazňuji ve své poslední knize, bolest je nevyhnutelná fyzická reakce organismu na vnější podnět. Ať nám někdo ublíží pěstí nebo zradou, bolí to. Nedá se tomu vyhnout. Je však rozdíl mezi bolestí a utrpením. Zatímco bolest si nevybíráme a nemůžeme ji ovlivnit, utrpení si vytváříme sami. Utrpení je naše volitelná psychická reakce na prožitou bolest.

U bolesti platí: Nejlepší cesta, jak z ní ven, je skrz. Projít si tím. Pochopit podstatu bolesti (viz kniha). Nesnažit se zapomenout na to, co k bolesti vedlo – jednak to nejde, a jednak je dobře, že to nejde. My si potřebujeme pamatovat příčinu i následnou intenzitu bolesti, jen tak už to, co nás šíleně bolelo, ve svém životě nepřipustíme znovu – téhož člověka, stejné jednání. Ostatně, důsledkem takové zkušenosti jsou právě asociace. Říkají: Pozor, toto ne!

Ty asociace ale neoznamují: Toto je nepřítel! Pouze: Toto dělal nepřítel! A součástí léčby je mluvit o tom. Sdílet s partnerem, z čeho máme strach, proč, vysvětlit mu naši minulost, která se podepsala pod naši přítomnost. Zapojit víc rozumu do emocí však znamená třeba i to uvědomit si, že minulost nevytváří budoucnost; vytváří pouze přítomnost. Budoucnost vytváříme svými přítomnými činy – tím, jak v přítomnosti reagujeme na svou minulost.

Uzdravit se z prožité zrady je proces stejně jako obnovit v sobě mechanismy důvěry. Nenastane to hned, chce to čas jako vše, co v životě stojí za to. V průběhu procesu dochází ke stále úspěšnějšímu ředění emocí rozumem. Na vrcholu procesu pak stojí racionální zjištění, že ten, kdo důvěřuje, nemá co ztratit. Neztrácí totiž ten, kdo přijde o člověka ochotného a schopného zradit; ztrácí ten, který přijde o člověka ochotného i schopného důvěřovat.

Přemýšlej, co svým jednáním ztrácíš a co získáváš

Člověk, řídící se pouze emocemi, vypadá jako bez rozumu. Je jako na houpačce, tak jako jeho emoce. Zavalil by nás láskou, pak zase hněvem. I proto ve své knize Cítit rozumem, myslet srdcem varuji: Buď se naučíš ovládat své emoce, nebo emoce budou ovládat Tebe.

Láska je mnohem víc než emoce, mnohem víc než slovo. Skutečná láska je především čin. Ne zrada, ne nedůvěra, ne ubližování v jakékoli formě. A to i láska vůči sobě samému.

Iracionální žárlivost nic nedává, jen bere. Vytváří špatné pocity, které jsou jako červená na semaforu. Říká: Zastav se a něco změň! Přemýšlej! Takhle nemůžeš pokračovat! Zničíš se!

Proto se učme se žárlivostí pracovat. Uzavírejme minulost. Oddělujme fakta od fantazie. A stejně tak se snažme pochopit zraněné lidi. Věřme, že každý následek (třeba chronická žárlivost) má svou příčinu. Přičemž odstraněním příčiny zmizí i následek. I toto je téma mé knihy Cítit rozumem, myslet srdcem, kterou si můžete pořídit pouze zde. Ať Vám pomůže!

© Petr Casanova