Zákopové války ve vztahu: Proč zbytečně ničíme sebe i druhého?

Znám tři druhy ticha.

Jedno je očistné. Smývá z Tebe starosti, stres, bolest. Je spojeno se samotou, hojí a léčí.

Druhé je konečné. Jako když v šachové hře položíš krále. Balíš to. Tohle ticho nemlčí, ale řve. Je nejsilnějším křikem člověka, který tím beze slov říká, jak je už unavený – věčným vysvětlováním, diskutováním, sebeobhajováním, přesvědčováním, zachraňováním. Takový člověk je připraven už jen rezignovat, ignorovat druhého. To ticho je zlověstné znamení. Dokud totiž člověk křičí, ještě jste oba ve hře. Jakmile ale přestane, ta hra skončila.

A třetí ticho je palčivé. Jako když Ti práskne u ucha dělbuch a Ty slyšíš jen zvonění nebo pískání. I když ten zvuk neexistuje, ozvěna Ti ho pořád vytváří.

O tomto příšerném tichu, skrytým za bolestným řevem, dnes budu mluvit.

Ve válce

Vrátil jsem se na sídliště, kde jsem jako kluk vyrůstal. Myslel jsem, že budu procházet nostalgií, místo toho jsem procházel minovým polem. Otevřenými okny, to jak lidé v konečně chladnějším večeru větrali dusno z paneláků, se dolů snášel křik partnerů.

První pár…

ON: „Ty jsi tak blbá, že jsi ještě přede mnou psala ve slově Miluji tvrdé Y!“

ONA: „Jasně. Protože před Tebou jsem jiné milování než s tvrdým neznala.“

Druhý pár…

ONA: „Už nesnesu, jak mi pořád říkáš, že jsem neschopná. Zítra už mi neřekneš, že špatně vařím, rozumíš?“

ON: „Tak jo, ale to bychom k večeři nesměli mít nic.“

Třetí pár…

ON: „Než čumět na Tebe, jdu se radši ožrat. Kde jsou klíče od bytu?“

ONA: „Na co potřebuješ klíče, Ty chudáku? Ožralej se beztak do zámku netrefíš.“

Dělbuchy práskly na obou stranách. Myslíte, že ti lidé se milují? A pokud se milují, pak proč si ubližují? Potažmo: Proč spolu jsou, když se nemilují a jen si ubližují?

Zvyk? Potřeba ubližovat? Pocit, že takto žít je normální?

Nebo vnitřní pnutí, které lidé nedokážou zvládnout v sobě, a proto hřmí – jako hrom – a snaží se uhodit do nejbližšího hromosvodu, který je po ruce?

Proč vůbec ubližujeme někomu, o kom tvrdíme, že ho milujeme?

A proč současně ubližujeme i sobě, když od sebe pomalu odháníme toho, koho milujeme?

Než mi ublížíš, raději mě obejmi

Ve svém magazínu učím, jak lépe zvládat krizové situace. Jak přebírat kontrolu nad svými emocemi dříve, než ji emoce převezmou nad námi. Jak spolknout nejplamennější proslov svého života, kterého bychom už za pár minut litovali – a nemohli ho vzít zpátky. Jak se naučit zasmát sami sobě, mentálně získat nadhled a odstup, ale fyzicky naopak cestu k sobě.

Raději obejmout než ublížit.

Je tak těžké - místo urážek - říct MILUJI TĚ tomu, koho milujeme?

Vím, o čem píšu, protože sám jsem to zažil. Prošel jsem si procesem sebezesměšnění. Chcete příklad? Zasmát se při úterku? Fajn.

Ještě jako kluk jsem přišel domů jako odjištěný granát. Přítelkyně za to nemohla, ale ji to mělo smést. Každý, kdo je nejblíž, má tu smůlu, že při výbuchu pyká nejvíc. Paradox.

Jen jsem potřeboval najít záminku. Doma jsem bohužel žádný problém neviděl. Ale kde je vůle, tam je vždycky cesta. Kdo hledá, najde. Našel jsem i já. Tedy myslel jsem si to…

Jako poslední spásu jsem otevřel odpadkový koš a rozzářil se. „Takže,“ spustil jsem na přítelkyni, „já přijdu domů hladový, Ty víš, že mám rád rajčata, a zrovna tahleta rajčata vyhodíš, i když nejsou vůbec shnilá?“ ukázal jsem na naprosto shnilá rajčata.

Zkus mi odporovat! Smetu Tě! čekal jsem na první našlápnutí přítelkyně. Tolik jsem to ze sebe potřeboval dostat! Jenže ona, bez jediného slova, vytáhla koš, talíř, olivový olej a z těch nechutných rajčat mi k mému úžasu udělala salát. „Dobrou chuť, miláčku.“

Díval jsem se jí do očí, ona do mých. V mých očích otazník, v jejích vykřičník. Po chvíli jsme oba vyprskli smíchy. To ticho chvilku před tím bylo rozcestí, na němž jsme oba stáli, a s námi i náš vztah. Mohli jsme spustit nekončící ego-válku, v níž bychom oba stupňovali své útoky, pokud by ten předchozí již nebyl zničující. Byla to chvíle, které se v partnerské psychologii také říká Mez Papinova hrnce. Buď totiž utáhnete ventil a začnete vztah dusit stále víc, až přepětím dojde k výbuchu, nebo ventil naopak povolíte a s ním uvolníte páru.

Volba je na každém z nás.

Ve své poslední knize Cítit rozumem, myslet srdcem se snažím – jak už název napovídá – vést partnerské dvojice k tomu, aby v emočně vypjatých situacích víc zapojovaly rozum a přemýšlely, i když emoce nabývají převahy. Kdo se totiž řídí jen emocemi, vypadá jako bez rozumu.

Jak tedy nedopustit zákopovou válku plnou přehazovaných granátů? Jak prchlivé emoce naředit racionalitou? Co si ve chvíli, která svádí k pudovému řešení, uvědomit?

Dnes mám pro Vás jen 3 náměty, broučky do hlavy. Věřím, že pomohou.

Otočte, prosím, na 2. stránku.